Zákulisí, které dýchá: Aneta Kalertová o Laterně magice, svobodě a herecké pravdě

Prosklenými dveřmi hlavní pokladny Národního divadla prosvítají podvečerní paprsky. Je půl sedmé, třetího dubna. U stojanu s letáčky čekám na představitelku titulní role inscenace Valérie a týden divů Anetu Kalertovou. Navzdory tomu, že před pár týdny oslavila teprve dvacáté narozeniny, má tato čerstvá studentka DAMU na kontě řadu hereckých i pěveckých úspěchů. Na půdu Nové scény poprvé vstoupila jako účinkující už v sedmnácti letech. Nyní se připravuje na pro ni zcela novou divadelní zkušenost – hrát ve Stavovském divadle, kam se oblíbená inscenace kvůli rekonstrukci Nové scény stěhuje. Přesto nebo právě proto, že si roky našeho narození nejsou výrazně vzdálené, se ve mně, možná i vzhledem k výše zmíněnému, hromadí nervozita. Současně ale i množství otázek. Z proudu myšlenek mě vytrhává zvuk dveří – Aneta Kalertová, kterou jsem do této chvíle znala pouze jako Valérii, přichází s úsměvem a očekáváním v očích. „Ahoj, já jsem Aneta,“ zazní hlubokým hlasem, až kontrastním s hereččiným éterickým zevnějškem. Její dlouhý pohled a upřímně působící radost z našeho setkání mě uklidňují. Po téměř samozřejmém uvítacím objetí bezmyšlenkovitě pojmenuji své pocity: „Já jsem právě prošla terapií koncentrovanou do tří sekund.“ Téměř okamžitě zalituji, že jsem něco takového vůbec vyslovila. „Tak jo, tohle bude super,“ říká k mému překvapení smějící se herečka. Zmíněná lítost mě opouští vmžiku. Vydáváme se směrem k výtahům. Bez předchozí domluvy spolu automaticky jedeme do druhého patra a vstupujeme do zákulisí Nové scény.

Naše kroky vedou do úzké chodby lemované dřevěnými stěnami a nespočtem dveří do kanceláří, šaten, maskérny či garderoby. „Na roli Valérie žádný casting neprobíhal,“ reaguje Aneta na jednu z mých prvních otázek. „S Kubou Šmídem (režisérem inscenace, pozn. red.) jsme se potkali v Noně v den mých osmnáctých narozenin – venku bylo krásné sluníčko – a on mi řekl, že budu Valérie. Byla jsem úplně v šoku.“ Návrat do vzpomínek náhle přerušuje ženský hlas: „Ahoj, co tady děláte? Vy máte nějakou zkoušku?“ „Takový rozhovor,“ odvětí Aneta. Vzápětí se dovtípím, že dáma stojící ve dveřích jedné z místností je garderobiérka Nové scény. „My tady budeme jen tak chodit a povídat si,“ upřesňuji a s Anetou společně jdeme na jeviště, kde ani jedna moc netušíme, co nás čeká. Poté, co vystoupáme černé schody a projdeme portálem, se nám nabízí pohled na rozsvícené jeviště Nové scény, kde je již vše připravené na další představení BatoLaterny. Následně využíváme židlí určených pro rodiče malých prvodiváčků, a na dvě krajní si sedáme.

„Já jsem do té doby hrála pouze na malých scénách. Na počátku jsem si připadala téměř nepatřičně – stát na tomto jevišti s mými minimálními zkušenostmi. Ještě s takovými hereckými hvězdami jako je například Petr Stach. Velká změna přišla teď s mým nástupem na DAMU. Už se tolik nebojím. I s přibývajícími reprízami se člověk více uvolní a tolik nepřemýšlí nad textem a dalšími věcmi. Valérie teď pro mě dýchá mnohem víc,“ říká herečka, která má za sebou již třicet pět repríz této multimediální inscenace.

Společně sedíme na rozsvíceném jevišti Nové scény, mě ale zajímá, jaké místo má nejradši v zákulisí. „To bych ti možná rovnou ukázala,“ říká. Vstáváme a míříme zpět do dlouhé, z náměstí Václava Havla osvícené chodby. „Stačí se jen nadechnout tohoto prostoru a hned vím, že jsem doma. V zimě je tu zima, v létě horko, ale to k tomu prostě patří. Miluju holky z garderoby a maskérny,“ vypráví cestou. Zabočujeme doleva a procházíme chodbou k hereckým šatnám. Jedna z nich patří právě Anetě Kalertové. „Sdílím ji s tanečnicí Jaruškou Janečkovou, která hraje Hedviku,“ doplňuje. Vcházíme do malé místnosti se čtyřmi hereckými místy. Aneta se posadí ke svému stolku, vpravo od dveří. „A tady mám ještě boty z premiéry, nestihla jsem si je odnést,“ usměje se a ukazuje na černé lodičky pod stolem.

Hereckou šatnu pomalu opouštíme a míříme na místo, kde zkoušení Valérie začalo – na baletní sál. Při chůzi chodbou vedoucí od šatny k výtahům si všímám nespočtu černých šmouh na bílých zdech. Kdo ví, kolik účinkujících a zaměstnanců touto chodbou prošlo. S Anetou se shodujeme, že Nová scéna je sice už dost „použitá“, ale je to do nějaké míry i to, co ji činí krásnou. „Mně vůbec zatím nedochází, že až se sem vrátím, bude to tu vypadat úplně jinak,“ říká ve výtahu. Společně jedeme do šestého patra. Zmíněný baletní sál je situovaný nad jevištěm Nové scény, a konají se zde téměř všechny zahajovací zkoušky inscenací Laterny magiky. Nejsem si jistá, zda tam bude odemčeno. Bylo.

„Tak tady mám třeba obrovský flashback,“ říká herečka. S Anetou stojíme uprostřed baletního sálu, který není nijak esteticky vzhledný, ale jeho specifická vůně vám bezprostředně připomene, že se nacházíte na divadelní půdě. „Vracím se kompletně do těch začátků, od té doby jsem tu nebyla. Během zkoušení jsme v této místnosti bez oken byli vždy celé dny. Když jsme vždy večer vyšli ven na světlo, připadali jsme si, že jsme přišli z jiné dimenze,“ směje se představitelka Valérie.

Naše putování zákulisím Nové scény končí v kavárně Nona, která se nachází ve třetím patře. „Chodím sem nesmírně ráda, i když zrovna nehraju. Bude mi to tu chybět.“ Na baru si dává grepovou matchu. „To jsem pila celé zkoušení, je to takový Valériin drink,“ usmívá se. V závěru našeho povídání se nelze vyhnout tématu aktuálního čísla časopisu, který právě držíte v rukou – tím je svoboda. „Pokud se podíváme na Slovensko, vidíme, že nutnost, aby umění bylo svobodné, je stěžejní. Zároveň mě ale napadá, i mimo politický kontext, že umělec nesmí určitou hranici překročit. Musí mít vždy jasný nějaký záměr,“ říká a následně dodává: „V momentě, kdy dojdeš ke svobodě na jevišti, tak cítíš, že to za to stojí. Až v ten moment jsi pravý a divák se na tebe chce koukat. Moc bych si tam přála dojít skrze další herecké zkušenosti.“ A jaké divadlo by v budoucnu chtěla Aneta Kalertová dělat? „Pravdivý,“ říká bezprostředně. „Ono to zní jako hloupost, že herec říká pravdu, když má naučený text a hraje postavu, ale mám pocit, že tomu tak je. A nestane se to nikdy důvěryhodné, když herec bude jen deklamovat text. Pak to vždycky bude jenom herec – a já bych chtěla hrát divadlo, které je prostě vstupem do jiného světa. Ne jenom ho předvádět, ale být v něm, být jeho součástí.“