Zahajovací koncert cyklu Ženy v hudbě  

Ústřední postavou našeho příběhu je Julie Reisserová (rozená Kühnelová, 1888–1938), žena mnoha talentů, jež začala v roce 1919 studovat skladbu v Praze u Josefa Bohuslava Foerstera a svá studia dokončila v Paříži u Nadii Boulanger a Alberta Roussela. Byla nejen slibnou skladatelkou, ale i dámou nadanou literárně s výbornou znalostí cizích jazyků. Již jako manželka československého diplomata Jana Reissera tak například přispívala svými referáty o hudebním dění v zahraničí do Lidových novin a do časopisu Tempo. V rámci cyklu Ženy v hudbě přiblížíme jak její komorní tvorbu, tak skladby orchestrální, z nichž prakticky všechny zazní v novodobých světových premiérách v souvislosti s novou kritickou edicí Jeana-Paula C. Montagniera pro nakladatelství Ries & Erler. Orchestrální skladby Pastorale maritimo a Suita se pak vrátí na koncertní pódium po téměř devadesáti letech.   

Dílu brněnské rodačky, skladatelky a dirigentky Vítězslavy Kaprálové (1915–1940) se cyklus Musica non grata věnuje již od svých začátků. Na Zahajovacím koncertě cyklu Ženy v hudbě zazní její písňový cyklus na texty Vítězslava Nezvala Sbohem a šáteček v úpravě pro soprán a orchestr v podání Kateřiny Kněžíkové, Miniaturní suita, kterou napsala v polovině 30. let během svých studií v mistrovské třídě Vítězslava Nováka na Pražské konzervatoři, a orchestrální suita na motivy českých lidových písní a tanců s názvem Suita rustica, kterou zkomponovala v roce 1938 na objednávku londýnské pobočky nakladatelství Universal Edition.  

Stejně jako Vítězslavě Kaprálové i chorvatské autorce Doře Pejačević (1885–1923) nadělil osud velmi krátký život. Její tvorba, jež v sobě nese prvky pozdního romantismu, spadá do prvních dvaceti let 20. století. V té době mladá skladatelka velice často zajížděla do Čech, zejména ke své blízké přítelkyni Sidonii Nádherné z Borutína na zámek Vrchotovy Janovice. Důvodem mohl být i Sidoniin bratr Jan, který byl údajně Dořinou velkou láskou. Pejačević měla velmi vřelé vztahy s řadou českých umělců a interpretů, mezi jinými i s houslovým virtuózem Jaroslavem Kociánem, kterému věnovala několik svých skladeb. Další dedikace směřovaly například k Vítězslavu Novákovi, ke kterému chovala velkou úctu a obdiv. Ve Státní opeře zazní její Píseň lásky pro soprán a orchestr op. 39.  

„Stejně se vdáte a nikdy už nenapíšete ani notu!“ odůvodnil svůj verdikt ředitel Královské hudební akademie v Londýně poté, co zamítnul Elizabeth Maconchy (1907–1994) udělit Mendelssohnovo stipendium. Nadaná irská dívka, žačka Ralpha Vaughana Williamse, ovšem prokázala svou houževnatost a v roce 1929 získala Octavia Travelling Scholarship, jenž jí umožnil odjet studovat do zahraničí. Vaughan Williams jí doporučil Vídeň, Maconchy však zvolila Prahu, která pro ni na počátku 30. let 20. století ztělesňovala jedno z nejprogresivnějších evropských hudebních center. V Praze se stala žačkou Karla Boleslava Jiráka a dostalo se jí zde i prvního veřejného uznání. Dne 19. března 1930 byl za řízení jejího učitele a s Erwinem Schulhoffem u klavíru proveden její Klavírní koncert, který 16. dubna zazní v podání brazilské klavíristky Clélia Iruzun.  

Vítězslava Kaprálová  
Foto: archiv