Tváře české hudby: Václav Jindřich Veit, právník, učitel, kapelník

Rodák z Řepnice u Litoměřic (19. 1. 1806), syn tamního učitele, byl vychován v německy mluvícím prostředí, a tak se psával Wenzel Heinrich. Česky se sice začal učit až po roce 1850, ale byl zemským vlastencem a významnou osobností českého hudebního prostředí.

Hudební základy získané od otce rozvíjel během gymnaziálních studií v Litoměřicích, kdy se učil hrát na varhany. Veškeré další hudební vzdělání získal kvůli nedostatku peněz pouze jako samouk. Na pražské univerzitě vystudoval filozofii a práva. Od roku 1828 tak působil jako právník a od roku 1831 jako úředník pražského magistrátu. Hudbě, jíž si během studií po otcově smrti vydělával na živobytí, se nepřestal věnovat, naopak byla nadále nedílnou součástí jeho života. Ovládal hru na několik nástrojů, především na klavír a varhany. Stal se žádaným učitelem klavíru v zámožných pražských rodinách, mj. u hraběte Lobkowicze, kde se seznámil se studentkou hry na klavír a svojí budoucí chotí Julií Witkovou. Vedle interpretační a učitelské praxe se věnoval také komponování, ve kterém byl ovlivněn Beethovenem, Mendelssohnem a Spohrem. V roce 1834 byly tiskem vydány jeho smyčcové kvartety a kvintety, díky nimž získal značnou proslulost. Uznání projevil i proslulý Václav Jan Tomášek, který ho kdysi kvůli nedostatku financí odmítl učit. Ve známost vešel také v zahraničí, a získal tak nabídku na místo kapelníka v Cáchách. Na jaře 1841 se funkce ujal a s úspěchem provedl mj. Mendelssohnovo oratorium Paulus. Po třech měsících pozici opustil, protože město nebylo schopno vyhovět jeho požadavkům na rozšíření orchestru a trvale angažovat stěžejní hráče.

Dílo a zásluhy

Jeho zásluhu o rozvoj hudební vzdělanosti a vytváření podmínek pro mladé talenty v Čechách můžeme vidět také v jeho působení ve funkci ředitele Jednoty ku zvelebení kostelní hudby v Čechách, která byla od roku 1830 zřizovatelem Varhanické školy v Praze. Díky němu škola přestála složité období, kdy jí kolem roku 1848 hrozil zánik. Mezi její absolventy později patřili Antonín Dvořák, Leoš Janáček, Josef Bohuslav Foerster a další. Jak je zřejmé, patřil mezi oblíbené skladatele své doby a významné osobnosti pražského kulturního života. Do dějin Prahy se zapsal mj. kompozicí Slavnostní mše pro příležitost vysvěcení chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Karlíně (1856). Jeho dílo zahrnuje písně, mužské sbory, kantáty na německé i české texty, komorní, klavírní a duchovní skladby a další. Symfonie e moll, op. 49 zazněla v roce 1869 v Chebu, lipském Gewandhausu a Praze pod taktovkou Františka Škroupa. Jeho skladby vyšly například v Praze, Lipsku, Drážďanech, Mohuči a Vídni. Své hudební referáty publikoval v listu Bohemia (1845). 

Po smrti a dnes

Od roku 1848 jej začalo sužovat onemocnění plic, které se zhoršilo po jmenování na pozici prezidenta krajského soudu v Chebu (1854–1862) a nezlepšilo se ani po Veitově přeložení do mírnějšího podnebí Litoměřic, kde 16. února 1864 zemřel. Jeho syn August Emanuel Veit byl v letech 1899–1922 kapelníkem německého divadla v Brně. O českém nacionalistickém primitivismu svědčí zničení Veitova pomníku v Litoměřicích v roce 1945. Mezi současné propagátory Veitova neprávem opomíjeného díla patří klavírista a dirigent Zdeněk Klauda, který bude jedním z protagonistů březnového recitálu ve Stavovském divadle.