Téma: Příběhy o ženách a příběhy žen

Základem každé hry či románu je především „konflikt“. Jistě, na scéně mohou být jen muži nebo jen ženy, popřípadě jen jeden či jedna z nich, ale ten druhý svět bývá v jejich promluvách obsažen. V době, kdy divadlo v antice vznikalo, a ještě dlouho poté, hráli ženské role muži. A autory her byli také muži. Naštěstí měli v sobě tolik empatie, že ženy v jejich hrách byly nádherné role. Je ovšem zajímavé, že nikdo z nich nenapsal nic o puťce, která sedí od začátku až do konce v koutě. Zato taková Médeia, to je přece postava! Andromacha, ale i Julie nebo „zlá“ Kateřina. Ta se ovšem nakonec „polepší“. Mimochodem, všimli jste si, že se teprve pozvolna mění zavedený pořádek, kdy i v titulu měl přednost muž? Romeo a Julie, Radúz a Mahulena, Antonius a Kleopatra, koneckonců i takový Jeníček a Mařenka. To samozřejmě není důležité, to uvádíme tak trochu pro pousmání. V našem tématu se budeme věnovat ženským postavám, které daly název celé hře, baletu či opeře. Vdechli jim život sice muži, ale co si budeme nalhávat: Kde by byli bez ženských Múz a jejich inspirativních polibků.

 Dospívání a stáří v ženském světě

Surrealistická inscenace Laterny magiky Valérie a týden divů je až hororovou sondou do ženského světa s důrazem na dospívání, složitost lidských emocí i stáří. Přináší skrze postavy Valérie a Elzy pohled do světa žen, který není vůbec jednoduchý. Hlavní postava, sedmnáctiletá Valérie, prochází iniciačním rituálem, jenž symbolizuje odchod z bezstarostného světa dětství do složitější a temnější dospělosti. Je to moment, kdy se během jednoho týdne dívka mění v ženu, kdy poznává city spojené s láskou a složitost ženského světa. V této cestě hraje svou roli první láska, kterou Valérie objevuje skrze mladého Orlíka. Jejich vztah je poznamenán morálními dilematy a konflikty, ale zároveň představuje proces růstu a poznání.

I role babičky Elzy má v nezvalovském příběhu svůj význam a místo. Elza neumí stárnout a udělá všechno pro to, aby se opět mohla stát mladou a krásnou ženou. Neváhá obětovat kouzelné náušnice, dům, dokonce ani život své vnučky. Její touha po mládí je silnější než cokoli jiného, avšak v průběhu děje se ukáže, že i ona má svědomí, a rozhodne se zachránit Valérii tím, že obětuje život svůj namísto jejího.

Vždyť co by tomu řekli lidi!

Maryša bratří Mrštíků, stejně jako mnoho dalších postav divadelní literatury, má svůj přeobraz v realitě života. Domluvené manželství a nucení do sňatku – nikdo by nedopočítal, kolik takových bylo a bohužel mnohde ve světě ještě stále je. Stejně jako týrání ženy, o kterém Maryša a zřejmě ani první Vávrova žena samy nemluvily. Jen se tak říkalo, že prý… „Nebožku bil a děvečky si o něm povídajó všelijaký věci.“ „Víte-li pak (skoro šeptem), že ju bije? Dítě mý bije!“ Ano, skoro šeptem, o takových věcech se přece nahlas nemluví a špinavé prádlo se pere doma. Ano, co by si lidé pomysleli! Staré pořádky byly dobré pořádky a tak to chodilo přece vždycky. Hlavní je vyhnout se hanbě, jakékoli. Vždyť co by lidé řekli, co by si jen pomysleli!

Každá mužská postava ve hře po Maryše něco chce. Je však zvláštní, že nejtvrdšími soupeři pro ni jsou ženy. Její matka i sousedka Strouhalka. To ony především Maryšou manipulují, naléhají a říkají, jak by měla žít. V jejich slovech neustále zaznívá: Já to zvládla, musíš taky, nebudeš jiná! To by tak hrálo! Jako by se chtěly pomstít, že Maryša je ještě mladá a má přece jen určitou volbu. Mladá žena nakonec o svém osudu rozhodne a břímě ze sebe shodí, i za cenu vraždy a nutně následujícího soudního rozsudku.

Skandály, pomluvy a klepy dokážou mnohé ženě, ale i mnohému muži velmi poničit život. V otázkách morálky jsou ale stále ženy nějak víc na očích a měřítka jsou i dnes pro ně trochu jiná… Rozvod, dítě za svobodna či život na hromádce už není skandálem, jde totiž většinou o rozhodnutí páru a společnost už jaksi není pohoršena. Horší je to s nevěrou – přiznejme si, že tam v po(d)vědomí pořád pohlížíme na ženu jinak než na muže. Ano, nemělo by k nevěře docházet, to všichni obecně víme, ale také víme, že život někdy mávne jinak.

Tak jako se to stalo Kátě Kabanové v Janáčkově stejnojmenné opeře (a předtím v Ostrovského Bouři, z níž Janáček vycházel). Nevíme, jak probíhaly Kátiny vdavky, zda si Tichona Kabana brala z lásky, z donucení, nebo jen tiše souhlasila. Život s ním jí ovšem štěstí nepřinesl. I zde má Káťa ale většího a mnohem tvrdšího soupeře v ženě, v Tichonově matce Kabaniše, která ovládá svého syna a mstí se Kátě. Za co? Za cokoli. Káťa je zamilovaná do Borise a na ženách prý je láska vidět. I když je vztah zatím „nevinný“, tak ženu celou rozsvítí. Kabanicha možná lásky nikdy nebyla schopna, ale co my víme, jak ji život utvářel. Vedle citové Káti a panovačné Kabanichy je zde ještě jedna ženská postava, a to Varvara, které se Káťa svěří se svou láskou. Ona je vlastně dalším hybatelem děje, když umožní Borisovi a Kátě setkání v zahradě. Setkání, kterého se Káťa tolik bojí, protože se bojí sama sebe. Tichon přes její naléhání odjel a ji s sebou nevzal. Nechal ji tak napospas nejen výčitkám a komandování své matky, ale i Kátině silnému citu. Láska je naplněna, Káťa šťastná. Ale zlé svědomí z milostného hříchu je silnější. Mladá žena při sugestivní atmosféře bouře, jež vypadá jak boží hněv, se před všemi lidmi přiznává. A Kabanicha triumfuje. Káťa by si vlastně přála potrestání, přála by si, aby ji sousedi zavrhli, utopili, ale k tomu nedojde. Zatím se zabývají bouří. Vrhá se tedy do vod Volhy sama a páchá tak další hřích.

Co náleží bohům, mívá mnoho tváří

V antickém dramatu spočívá jeden ze zdrojů evropského myšlení, o tom není pochyb. Na jedné straně zde stojí bůh či bozi a na straně druhé realita. O tom (také) pojednávají Eurípidovy Bakchantky, které v novém překladu Petra Borkovce a Matyáše Havrdy a v režii Jana Friče uvádíme na scéně Stavovského divadla. Autoři inscenace zvolili zcela netradiční formu scénického koncertu jako Dionýsova kultu. Dionýsos (v řecké mytologii Bakchus) byl bůh vína, opojení, plodnosti a divadla. Radostný a laskavý k těm, kdo ho obdivují, ale krutý a trestající ty, kdo jeho pravidla překračují. Na jevišti tak vedle sebe stojí kapela Bert & Friends, herečky a herci a ještě mnohačetný pěvecký sbor. Mělo by se tam odehrávat něco krásného a tajemného. Ani v původním textu hry však není definováno ono tajemství, po kterém všichni v Thébách pátrají a co se vlastně ve skutečnosti děje za městem… Dostáváme o tom jen zprávy a ty jsou fascinující, děsivé a krásné zároveň. Hranici mezi „skutečným na scéně“ a „tajemným za scénou“ vytváří opona z barevných třásní. Do města vstupuje bůh a s ním nový řád. Bohem je performer, který dokáže pobláznit dav, kdy se vášnivé (či „vznícené“ – jak měl znít původní název inscenace) ženy během podivného rituálu propadají do stavu připomínajícího absolutní šílenství. Jejich počínání se ovšem nelíbí thébskému vládci Pentheovi. Ten bohužel netuší, kdo je jeho soupeřem, a nedbá rad svého okolí, aby projevil před novým bohem pokoru. Přinese spásu, nebo v chaosu se rodící nový řád? S bohy si není radno zahrávat. To, co vypadalo jako bezuzdné veselí, se zvrtne v tragédii, kdy vlastní matka v psychedelickém opojení roztrhá Penthea, svého syna.

Je to příběh starý přes dva a půl tisíce let. Ale shluk poblázněných bakchantek, které buď jako fanynky šílí, nebo se naopak stále pokorně omlouvají, nás upozorňují na to, jaký je rozdíl být jednotkou davu nebo myslícím jedincem s vlastním názorem. Téma nadmíru aktuální.

Ve starých dobách ještě zůstaneme a opět se bude jednat o vládnutí. Dokonce o vládnutí ženy. Bedřich Smetana složil svou Libuši jako operu, která má být uváděna jen při zvláštních příležitostech. Proto ji rozhodně neuvidíte na repertoáru každý měsíc. Tentokrát ji 3. března uvádět budeme, a to přímo k poctě skladatele samotného. Od jeho narození uplyne plných dvě stě let. Jeho opera je parafrází na staré české pověsti, kde vyzdvihuje v Libušině příběhu kromě tématu ženy nadčasový ideál skromnosti, vlídnosti a svornosti. I když v ději konflikty jsou – bez nich by se příběhy jen těžko obešly – autor je nevyhrocuje, ale hledá cestu ke smíru a k řešení. Ať už se jedná o dějetvorný spor dvou bratrů o otcovské dědictví, či o přísné chápání spravedlnosti, proti němuž staví vstřícnou laskavost. Dalo by se říci, že v tomto díle není žádné hrubé násilí, zbavení člověka důstojnosti. Přesto víme, že Libuše je z velké části právě o tom. Lutobor, otec Krasavy, která je hlavním důvodem sváru dvou bratrů, žaluje bohům na svou dceru: „Prokleto budiž ženské plémě!“ Lépe nedopadla ani kněžna, když vyřkla nad bratry smírný soud. „Takový nerozum a slabost! Inu, běda mužům, kterým žena vládne.“ Můžeme se jen domýšlet, co si potom na konto mužů pradávné ženy řekly a jakými slovy je počastovaly, ale kněžna v tom osočivém okamžiku zachovala neuvěřitelnou důstojnost. Sama, bez rady kmentů či bohů, zvolila, jakou cestu vybrat. Přemysl je jí nejen milovaným a milujícím partnerem, ale i respektujícím a důstojným spoluvládcem. S ním po boku se v kněžně znovu probouzí její věštecké síly, které Smetana podtrhl nádherným závěrem, náročným šestiobrazovým proroctvím, kde musí Libuše znovu prokázat, co dokáže. Tentokrát ovšem nikoli jako operní postava, ale jako všechny ty, které Libuši zpívaly, zpívají a zpívat budou.

I ženy v pohádkách jsou ženy (pokud je netančí muž)

Dalo by se říci, že balet je určen především ženám, a to jak divačkám, tak tanečnicím. Do jisté míry je to pravda, ale týká se to spíše baletu klasického, romantického, a ani tam by to bez tanečníků nešlo. Balet Národního divadla má na svém současném repertoáru kromě jiného také krásné pohádky. Podíváme se na dvě, a to na balet La Sylphide a na Popelku.

Sylphida je víla, která se ve snu zjeví spícímu Jamesovi. A ten je okouzlen. To by bylo v pořádku, ale stane se to noc před jeho svatbou s pozemskou dívkou Effie, a to už tak v pořádku není. Effie se na svatbu velmi těší a raduje se před veselkou se svými družkami. Ale víla-sylfida se do Jamese také zamiluje. A on do ní. Nebo si to jen myslí? Ostatně ani hranice mezi tím, zda jde o sen, nebo o skutečnou návštěvu bytosti z lesa, není zřetelná. K ženě přeludu a ke skutečné ženě přistupuje ještě třetí ženská postava, a tou je čarodějnice Madge. Krásná výrazová role, kterou si s velkým gustem občas zatančili i muži. O tom si ostatně můžete přečíst i dále v tomto čísle. Kdo je Madge a proč se snaží vílu zničit? Zde je velký prostor pro fantazii. Podobnou záhadnou a tajemnou bytost najdeme i ve Dvořákově Rusalce nebo u Andersena v Malé mořské víle. I zde jde o střet dvou světů a tří žen, i zde víla kvůli své lásce umírá. V La Sylphide je samozřejmě pozornost zaměřena na vílu, ale zkusme se také podívat na Effie. Mohla tušit, že je s Jamesem něco v nepořádku? Říká se, že ženy leccos poznají intuitivně, dnes stejně jako v dávných dobách pohádek. Ale změnilo by se tím něco?

V další pohádce, tentokrát o Popelce, je žen ještě mnohem víc. Její zesnulá matka, macecha, dvě zlé nevlastní sestry, dobrá víla. A Popelka! Protějškem jsou jim jen dva muži. Popelčin otec, který nedokáže svou dceru bránit, a princ. Ten už toho musí vykonat víc. Dnes se občas pohádky dostanou do nemilosti, protože se zdá, jako kdyby v nich byly princezny i neurozené dívky příliš pasivní a čekaly jen na své vysvobození. Pravdou zřejmě bude, že nejvíc záleží na vypravěči a na interpretaci. Ovšem právě Popelka se o svůj osud rozhodně umí postarat. Celý děj pohádky je vlastně v rukou žen. Tři jsou laskavé a tři oplývají všemi ženskými nectnostmi. Nesoupeří zde ženy proti mužům, ale ženy mezi sebou. Stejně jako tomu bylo u Maryši, Káti Kabanové, Valérie nebo Sylphidy. Ostatně i ten požadavek malého střevíčku si na sebe beztak ušily ženy samy. Nebo je to jinak, dámy?