Švanda dudák se ze světa vrací domů

Čechové se obzvlášť rádi chlubí svými úspěchy v cizině. Tuto zálibu si předáváme z generace na generaci tak nějak bezděčně – tkví hluboko v naší kolektivní mentalitě, o čemž svědčí i jeden z našich novodobých národních mýtů, totiž mýtus o prostém muzikantovi, který šíří slávu české hudby po světě a kamkoli vkročí, podmaní si sluch i srdce všech a sklízí nadšené ovace… Ano, je to mýtus o Švandovi a jeho čarovných dudách.  

Jeho kořeny nejsou ryze domácí, české – vždyť tím, co dokáže Švanda, se mohl pochlubit koneckonců už antický Orfeus. A vlastně ani ty dudy nejsou český vynález, vždyť se prý dudalo již ve starověkém Egyptě. Čechové nicméně postavu muzikanta mimořádných schopností s potěšením domestikovali, dali mu přes rameno svůj oblíbený nástroj a směle ho zařadili po bok dalších národních titánů a titánek. Aniž by oplýval zvláštní udatností či moudrostí, stal se Švanda lidovým a později i celonárodním hrdinou, symbolem české hudebnosti, humoru a svobodomyslnosti, české slávy ve světě, ale právě tak i české lehkomyslnosti, vrtkavosti, naivity…  

Záleží totiž na tom, jakého Švandu si vybereme. V české obrozenské literatuře se dudák vynořuje na samém konci 18. století jako zatvrzelý zhýralec a bezbožník hrající za trest do úmoru čertům a čarodějnicím, ale vzápětí se objevují bájní čeští dudáci – nyní už se jménem Švanda – i v příznivějším světle, např. u buditele Jakuba Malého se flamendr Švanda již polepší a zavěsí své hromské dudy do kostela ve Strakonicích. Po slavném Švandovi J. K. Tyla, naivním a lehkovážném nespokojenci, v němž tradiční drsná verze dostává jemnější, věcně realistickou a psychologickou kresbu, se kupodivu další vývoj této stále populárnější postavy vrací ve 2. polovině 19. století spíše k původním, „primitivním“ kořenům, Švandova bezbožnost ale ustupuje jeho hrdosti a sebevědomí, poživačnost životnímu elánu, veselosti, vtipu a léčivé radosti z hudby. Stává se symbolem tradice a z ní plynoucího znovuzrození celého národa – tak ho opěvují básníci jako Svatopluk Čech nebo Jaroslav Vrchlický.