
Opera
Říjen 2022
Švanda dudák se ze světa vrací domů
Mýtus o Švandovi a jeho čarovných dudách v opeře.
Čechové se obzvlášť rádi chlubí svými úspěchy v cizině. Tuto zálibu si předáváme z generace na generaci tak nějak bezděčně – tkví hluboko v naší kolektivní mentalitě, o čemž svědčí i jeden z našich novodobých národních mýtů, totiž mýtus o prostém muzikantovi, který šíří slávu české hudby po světě a kamkoli vkročí, podmaní si sluch i srdce všech a sklízí nadšené ovace… Ano, je to mýtus o Švandovi a jeho čarovných dudách.
Jeho kořeny nejsou ryze domácí, české – vždyť tím, co dokáže Švanda, se mohl pochlubit koneckonců už antický Orfeus. A vlastně ani ty dudy nejsou český vynález, vždyť se prý dudalo již ve starověkém Egyptě. Čechové nicméně postavu muzikanta mimořádných schopností s potěšením domestikovali, dali mu přes rameno svůj oblíbený nástroj a směle ho zařadili po bok dalších národních titánů a titánek. Aniž by oplýval zvláštní udatností či moudrostí, stal se Švanda lidovým a později i celonárodním hrdinou, symbolem české hudebnosti, humoru a svobodomyslnosti, české slávy ve světě, ale právě tak i české lehkomyslnosti, vrtkavosti, naivity…

Alžběta Poláčková (Dorotka) a dirigent Jan Chalupecký, foto: S. Gherciu
Záleží totiž na tom, jakého Švandu si vybereme. V české obrozenské literatuře se dudák vynořuje na samém konci 18. století jako zatvrzelý zhýralec a bezbožník hrající za trest do úmoru čertům a čarodějnicím, ale vzápětí se objevují bájní čeští dudáci – nyní už se jménem Švanda – i v příznivějším světle, např. u buditele Jakuba Malého se flamendr Švanda již polepší a zavěsí své hromské dudy do kostela ve Strakonicích. Po slavném Švandovi J. K. Tyla, naivním a lehkovážném nespokojenci, v němž tradiční drsná verze dostává jemnější, věcně realistickou a psychologickou kresbu, se kupodivu další vývoj této stále populárnější postavy vrací ve 2. polovině 19. století spíše k původním, „primitivním“ kořenům, Švandova bezbožnost ale ustupuje jeho hrdosti a sebevědomí, poživačnost životnímu elánu, veselosti, vtipu a léčivé radosti z hudby. Stává se symbolem tradice a z ní plynoucího znovuzrození celého národa – tak ho opěvují básníci jako Svatopluk Čech nebo Jaroslav Vrchlický.
Do historie o dudákovi, který se z vyvrhele stal národním hrdinou, patří také pozoruhodná „hudební „báchorka“ u nás již téměř zapomenutého skladatele Jaromíra Weinbergera s názvem Švanda dudák. Samotná titulní postava Švandy je v ní vtipně složená jakoby ze všech známých podob tohoto bájného dudáka – od „mytické“ po „strašidelnou“ a autor k ní překvapivě přiřadil ještě jednu notně mytickou figuru české historie – loupežníka Babinského. S ním Švanda tvoří nerozlučnou dvojici českých světáků putujících cizími kraji doslova „po všech čertech“, aby nakonec spokojeně zakotvili doma.
Weinbergerův Švanda dudák měl svou světovou premiéru v Národním divadle v dubnu 1927. Její kontroverzní přijetí u pražské kritiky odstartovalo nikým neočekávanou historii. Po svém druhém pražském uvedení v roce 1933 (v upravené podobě) byl Švanda na dlouhá léta z českého divadla prakticky vyvržen. Souběžně s tím však dosáhl neuvěřitelné popularity v zahraničí, a to ve stovkách představení od Vídně až po Buenos Aires, včetně slovutné newyorské Metropolitní opery. A tak si opera Švanda dudák vlastně vzala ten nejlepší příklad ze svého hlavního hrdiny – prostě odešla do světa za lepším. Tahle námi kdysi zavržená a (téměř) zapomenutá „báchorka“ ale následuje Švandu důsledně až do konce – totiž zase domů. Švanda se spolu s Babinským vrací do Národního divadla po dlouhých 89 letech!
Alžběta Poláčková (Dorotka) a dirigent Jan Chalupecký
Foto: S. Gherciu
Ota Horáková jako Dorotka, ND 1933
Foto: archiv ND
Sdílet na sociálních sítích