Stavovské národu!: Šlo o dobře připravené spiknutí 

Je možné, že zabrání nebylo spontánním projevem davu, ale že to bylo připravené?  

Když se po záboru prodávaly vstupenky do Stavovského na představení Prodané nevěsty, měli návštěvníci na lístku natištěno datum 28. října 1920. To jistě nebyla náhoda ani omyl. Sólisté Národního divadla měli v úmyslu provést zábor už na výročí vyhlášení republiky. Tehdy však jeden z členů souboru plán vyzradil. Čekali tedy na další příležitost.  Podle mě šlo v podstatě o dobře připravené spiknutí. 16. listopadu 1920 jako roznětka zafungoval ohlas násilí, jež měli spáchat Němci v Chebu a Teplicích v českých školách. Došlo ke zranění šesti lidí v davu, odnesl to opět pomník Josefa II., kterého čeští vojáci měli za „německého císaře“ a symbol germanizace. Následoval útok na české školy. Na druhý den se na Václavském náměstí konala demonstrace, v níž hlavní roli sehrál senátor Karel Stanislav Sokol. 

Opravdu bylo možné vyburcovat dav na Václavském náměstí k násilí pouze senátorským projevem a ukázkou chebských dětí v obvazech?  

To myslím není radno podceňovat. Sokol byl velmi dobrý řečník, zkušený publicista, uměl pracovat s kolektivními předsudky. Prokázal to – ne právě v chvályhodném světle – už v článcích z doby hilsneriády, ve kterých úspěšně podněcoval latentní český antisemitismus. Uvědomme si, že Sokol byl velmi známá osoba a v té době poslanec. Těšil se veřejné úctě, v očích mnohých až nimbu „národního mučedníka“. V roce 1894 byl jako mladík odsouzen ve vykonstruovaném procesu s Omladinou, společně například s Aloisem Rašínem nebo Stanislavem Kostkou Neumannem. Tehdy šlo o mladé radikály, ale v roce 1918 právě tito muži, ačkoli už patřili k odlišným politickým táborům, spoluutvářeli veřejnou tvář nové republiky. Byl zároveň dlouholetý činovník a od roku 1919 předseda Národní jednoty severočeské. Před převratem členové jednoty zakládali českojazyčné knihovny, podporovali kulturní život, ale také se vyznačovali velmi útočným protiněmeckým nacionalismem.  Brzy po zrodu ČSR, v euforii vítězů, dokonce přišla Národní jednota severočeská s návrhem na vyvlastnění (nebo – chcete-li znárodnění) majetku českých Němců, kromě půdy mělo jít o převzetí klíčových podniků, dolů, železničních spojů aj. Myšlenka záboru německého majetku tedy rozhodně nebyla předním činovníkům jednoty cizí. Pro kauzu Stavovského divadla je ale klíčové, že senátor Sokol byl tehdy také intendantem, tedy správcem majetku a provozním ředitelem Národního divadla. Těžko si představit, že by Sokol jako provozní ředitel nevěděl, že herci mají předtištěné vstupenky a plánují uvedení Prodané nevěsty… 

Jak se k záboru Stavovského divadla stavěl prezident Masaryk?  

Ačkoli se prezident Masaryk za ředitele Kramera osobně postavil a později, roku 1928, ho dekoroval řádem Bílého lva „za občanské zásluhy“, bylo to svým způsobem poděkování za to, že postižený vlastník do soudního procesu o využívání divadelního mobiliáře a paliva nevnesl národnostní rozměr. Do Stavovského divadla Masaryk osobně nikdy potom nevkročil. Nikdo si ovšem netroufl navrhnout předvolat poslance či senátora k soudu v roli podezřelých ze spáchání trestného činu. Soudce v procesu s ředitelem a právoplatným nájemcem divadla Leopoldem Kramerem nakonec v rozsudku tvrdil, že viníkem byl „dav“. Protože ale dav nepokládal za fyzickou osobu, nepokusil se nikoho konkrétního obvinit ani žalovat. Čili z hlediska soudu to nakonec spáchal „dav beze jména“, tedy vlastně nikdo. Nepochybně šlo o velmi účelový výklad práva. 

Celé znění rozhovoru uslyšíte v rámci uvedení Stavovské národu!, večera o tom, jak se Stavovské divadlo stalo součástí Divadla národního. 

Jednorázový projekt uvedeme v koprodukci s Pražským divadelním festivalem německého jazyka 

Vizuál projektu Stavovské národu! 
Foto: M. Bartoš