
Balet, Rozhovory, Téma
Březen 2023
Popelka přináší smích i dojetí
BRUNO ROQUE přijel do Prahy, aby s Baletem Národního divadla nastudoval půvabnou inscenaci Popelka francouzského choreografa Jeana-Christopha Maillota.
Řekl byste nám pár slov o své kariéře baletního tanečníka?
Absolvoval jsem konzervatoř v Lisabonu a poté jsem studoval rok v Petrohradu na baletní akademii A. Vaganovové. První angažmá jsem získal u Portugalského národního baletu, kde jsem působil pět let. Pak jsem strávil nějaký čas v Antverpách ve Vlámském královském baletu a v roce 2004 jsem přijal nabídku souboru Les Ballets de Monte Carlo, kde jsem pracoval dvanáct let až do ukončení své taneční kariéry v roce 2016.
Jak jste se setkal s choreografem Jeanem-Christophem Maillotem, autorem baletu Popelka, který bude mít v Praze premiéru teď v březnu?
Potkal jsem ho v roce 2003. Dělal jsem konkurz do souboru v Monte Carlu a on o mě projevil zájem, ale neměl v té době volné místo. Zkusil jsem to za rok znovu a angažmá získal.
Kdy jste v Maillotově Popelce poprvé tančil – a kdy jste ji poprvé inscenoval?
Poprvé jsem v Popelce vystupoval v roce 2004 po svém příchodu do souboru. Pokud si dobře vzpomínám, tančili jsme tehdy v Mexiku, ale už si nepamatuju, v jakém to bylo městě. Vím jen, že jsem si na tom zájezdě podvrtnul kotník. Byl to první velký dějový balet, který jsem s Les Ballets de Monte Carlo dělal. Nakonec jsem v Popelce tančil na třech kontinentech – tenkrát jsme s ní často jezdili na turné. Mám na to nádherné vzpomínky! Jako inscenátor jsem Popelku poprvé nazkoušel v roce 2018 v Seattlu se souborem Pacific Northwest Ballet. Od té doby jsem ji nastudovával několikrát.
Jaké to je, pracovat s J.-Ch. Maillotem? A jaké části baletu inscenujete nejraději?
Jean-Christophe se zaměřuje na detaily a má naprosto jasno v tom, co chce. Je náročný, ale zároveň má smysl pro humor a stojí nohama na zemi. Je také jedním z nejloajálnějších režisérů, jaké jsem kdy potkal. Spolupráce s ním mě naplňuje. Mám rád celý balet, ovšem úseky, v nichž jsem sám tančil, mi jdou přirozeněji.
Jak vnímáte Popelku jako divák?
Je to jeden z mých nejoblíbenějších dějových baletů od Jeana-Christopha. Je to dílo neuvěřitelně vyvážené, úžasně vystavěné. Nejraději mám první jednání. Moc se mi líbí, jak jsou představeny jednotlivé postavy a jak je vybudovaný příběh. Divák prožívá širokou škálu emocí. Zdá se mi skvělé, když se může rozplakat i zasmát během jedné scény – a k tomu v prvním dějství opravdu dochází.
Jak se vám pracuje s Baletem Národního divadla?
Je to čiré potěšení. Tanečníci jsou velmi schopní a oddaní tomu, co dělají, sály jsou krásné, baletní mistři nápomocní a pozorní. Také ostatní zaměstnanci, s nimiž jsem přišel do styku, jsou profesionálové. Nemám si na co stěžovat.
Bude se pražská Popelka nějak lišit od verzí, které uvádíte jinde?
Kostýmy i scéna se vždycky trošku upravují a Praha nebude výjimkou. Ale kromě těchto kosmetických zásahů je mým úkolem – i úkolem mých kolegů inscenátorů – zachovat esenci díla pokud možno netknutou.
Čím je rukopis dějových baletů J.-Ch. Maillota specifický?
Řekl bych, že v sobě mají určitou lidskost. Tanečníci jsou esteticky dokonalí a éteričtí, jak se od nich očekává, ale také jsou to lidské bytosti z masa a kostí, k nimž se můžete vztáhnout. Maillotův pohybový rukopis je dost „architektonický“, na jevišti vnímáte úhly, oblost, měkkost i ostrost, ale především přesnost a záměr.
Premiéru měla Popelka v Praze původně v roce 2011. Proměnila se inscenace od té doby nějak?
Ano, Popelka, stejně jako jiná díla Jeana-Christopha Maillota, se v čase vyvíjí. Žádné zásadní změny jsem nezaznamenal, ale drobnější zásahy určitě. Choreograf stále něco ladí a upravuje.
Co byste vzkázal těm, kteří se přijdou na Popelku podívat?
Mám radost, že publikum v Praze bude mít možnost tuto nádhernou inscenaci poznat – nebo si ji připomenout. Jsem si jistý, že zdejší sečtělí a kosmopolitní diváci porozumí všem fascinujícím nuancím, jež Popelka nabízí.

Balet | Popelka – Romina Contreras a Aya Okumura, zkoušky; foto: Serghei Gherciu
Jaké to je, pracovat s J.-Ch. Maillotem? A jaké části baletu inscenujete nejraději?
Jean-Christophe se zaměřuje na detaily a má naprosto jasno v tom, co chce. Je náročný, ale zároveň má smysl pro humor a stojí nohama na zemi. Je také jedním z nejloajálnějších režisérů, jaké jsem kdy potkal. Spolupráce s ním mě naplňuje. Mám rád celý balet, ovšem úseky, v nichž jsem sám tančil, mi jdou přirozeněji.
Jak vnímáte Popelku jako divák?
Je to jeden z mých nejoblíbenějších dějových baletů od Jeana-Christopha. Je to dílo neuvěřitelně vyvážené, úžasně vystavěné. Nejraději mám první jednání. Moc se mi líbí, jak jsou představeny jednotlivé postavy a jak je vybudovaný příběh. Divák prožívá širokou škálu emocí. Zdá se mi skvělé, když se může rozplakat i zasmát během jedné scény – a k tomu v prvním dějství opravdu dochází.
Jak se vám pracuje s Baletem Národního divadla?
Je to čiré potěšení. Tanečníci jsou velmi schopní a oddaní tomu, co dělají, sály jsou krásné, baletní mistři nápomocní a pozorní. Také ostatní zaměstnanci, s nimiž jsem přišel do styku, jsou profesionálové. Nemám si na co stěžovat.
Bude se pražská Popelka nějak lišit od verzí, které uvádíte jinde?
Kostýmy i scéna se vždycky trošku upravují a Praha nebude výjimkou. Ale kromě těchto kosmetických zásahů je mým úkolem – i úkolem mých kolegů inscenátorů – zachovat esenci díla pokud možno netknutou.
Čím je rukopis dějových baletů J.-Ch. Maillota specifický?
Řekl bych, že v sobě mají určitou lidskost. Tanečníci jsou esteticky dokonalí a éteričtí, jak se od nich očekává, ale také jsou to lidské bytosti z masa a kostí, k nimž se můžete vztáhnout. Maillotův pohybový rukopis je dost „architektonický“, na jevišti vnímáte úhly, oblost, měkkost i ostrost, ale především přesnost a záměr.
Premiéru měla Popelka v Praze původně v roce 2011. Proměnila se inscenace od té doby nějak?
Ano, Popelka, stejně jako jiná díla Jeana-Christopha Maillota, se v čase vyvíjí. Žádné zásadní změny jsem nezaznamenal, ale drobnější zásahy určitě. Choreograf stále něco ladí a upravuje.
Co byste vzkázal těm, kteří se přijdou na Popelku podívat?
Mám radost, že publikum v Praze bude mít možnost tuto nádhernou inscenaci poznat – nebo si ji připomenout. Jsem si jistý, že zdejší sečtělí a kosmopolitní diváci porozumí všem fascinujícím nuancím, jež Popelka nabízí.

Popelku nastudoval
Bruno Roque
Narodil se v portugalském Lisabonu, taneční vzdělání získal mimo jiné na Akademii A. Vaganovové v ruském Petrohradě. Působil v Portugalském národním baletu, ve Vlámském královském baletu a v letech 2004 až 2016 v legendárním souboru Les Ballets de Monte Carlo. Vytvořil řadu vlastních choreografií a rovněž se věnuje nastudovávání děl francouzského choreografa Jeana-Christopha Maillota.
Sdílet na sociálních sítích

Opera, Rozhovory
Duben 2023
Jiří Heřman: Poslední Dvořákova opera má filozofický a spirituální přesah
Dvořákova hudba je vždycky inspirativní a příběh Armidy nám má pořád co říci

Balet
Duben 2023
Pro scénu Státní opery připravujeme romantický balet La Sylphide
Za vytouženou krásou do temného lesa

Balet, Foyer
Duben 2023
Mezinárodní den tance se letos uskuteční na Nové scéně
Svátek tance a baletu oslavíme v Národním divadle