Petr Vančura: Vytřít jeviště Národního divadla je těžké

Dnes večer je premiéra filmu Idiot, na kterou jsme plánovali červený koberec. Máte atmosféru červeného koberce rád? 

Mám, většinou ale někoho doprovázím, a tak se těším na chvíli, kdy se mě bude červený koberec zase týkat. Skutečně fyzicky se mě dotknul pouze jednou, respektive jsem se dotknul já jeho, když jsem po Českých lvech sjel schody Rudolfina hlavou dolů. Podklouzly mi nové lakýrky a sjel jsem asi dvacet schodů. Lidi si mysleli, že je to performance a já jim to nevyvracel. Nazval jsem si to Vančurovy schody a vyložil si to tak, že mé tělo podvědomě po tom koberci touží. Doslova jsem olízl slávu, která je v něm koncentrovaná. Mé tělo se proměnilo v jazyk slávy a já pochopil, že jsem na červeném koberci správně. Dost jinak, ale správně. 

Ve vašich PopUpShows se věnujete tématu slávy a uctívání osobností na červeném koberci. 

Téma slávy je pro mě obrovské. Je to magnet a já se snažím rozklíčovat, proč mě tak přitahuje. Pátrat po příčinách téhle ujetosti je, myslím, v mém případě cesta ke spokojenějšímu životu, který by se bez pošilhávání po slávě mohl krásně obejít. Ideál je totiž oslavovat i chvilky života, které se na červený koberec nedostanou, prosté věci. Začal jsem si to uvědomovat díky skupinové terapii, kde jsem získal odvahu všímat si právě těch prostých věcí a potřeb, a nakonec jsem si dopřál i vlastní show. Nakrmil jsem v nich svou potřebu hrát si na hvězdu a zkoumal jsem principy vztahu hvězda – divák. Nakolik je třeba falešný nebo iluzivní. Ačkoliv jsem na té cestě sebepoznávání mnohem dál, tyto momenty slávy a možná přehnané adorace někoho, o kom mám pouze představu, že ho znám, mě nepřestaly fascinovat. Má to pro mě svou poezii a třeba na videa s královskou kolonou nebo Lady Gaga vystupující z auta na hodinu jógy se dokážu dívat hodiny.  

A toho se dotýkají také tři performance s názvem Domovská scéna, které připravujete pro Stavovské divadlo a piazzetu?

Tam půjde spíš o oslavu obyčejnosti, zdánlivé banality, bude to méně spektakulární, ne-li vůbec. V divadle jsem jako herec součástí vyprávění příběhu. Baví mě výtvarné umění a performance, ve kterých je vyprávění redukované na gesto. Když je to gesto dobře udělané, něco ve vás zažehne, příběh si začnete vyprávět vy sami, gesto vstoupí do vašeho prožívání světa. V tomto případě mám vnitřní potřebu vyjádřit se k situaci uplynulých dvou let nejistoty. Dotklo se mě, že odchází současné vedení a já ho nestihl ani pořádně zakusit, navíc mi byla zrušena premiéra ve Stavovském divadle a asi milion repríz. Díky těmto zkušenostem jsem si uvědomil spoustu věcí. Když něco hledáte, musíte to nejdřív ztratit a já v sobě znovu nalézám chuť hrát a někam patřit. Tohle vnitřní puzení s sebou nese spoustu otázek, patřit kam, ke komu, kde je mé herecké doma a k čemu se vlastně váže. Domovská scéna budou tři akty vyrůstající kolem těchto otázek. Nejprve se svými kolegy vytřu jeviště naší domovské scény, v květnu postavím na piazzetě domek, který bude svou skromností v opozici velkým scénám kolem, a bude to taková má pocta dialogu, nazval jsem to Herec toužící po dialogu a půjde o to, že si budu s lidmi prostě povídat. V závěrečné performanci si zkusím, jaké by to bylo o domov zcela přijít, stanu se žebrákem, protože čeho se nejvíc bojíme, to bychom si měli zkusit. 

Jak vnímáte společenskou roli umělce? 

Role umělce je klást otázky a vždy je za tou rolí konkrétní člověk. Dívat se na sebe skrze nějakou společenskou roli a pokoušet se jí dostát, může být dobrá past. Hodně si to teď prověřuji skrze covid a válečný konflikt na Ukrajině. Moje představa o tom, jaký bych měl v těchto situacích být, zvláště mám-li sklon dobývat slávu, může být vzdálena tomu, co opravdu potřebuji udělat a na co stačím. Dávám si teď za úkol nepropadat pocitu, že ze své pozice někoho, kdo je víc na očích, musím všechny zachránit, že se musím ke všemu vyjadřovat a že všechno, co udělám, musí být vidět. Projevy nechám státníkům a lidem s větším přehledem. 

A po vás někdo požaduje projevy? 

No, vlastně ne, asi nejsem úplně v kurzu. Ale když už se po mně něco chce, musím si v tom najít své místo, abych to nedělal jen z výčitek svědomí. Kamarád mě naučil skvělou metodu, kterou jsem začal používat, když nevím, zda do něčeho jít. Podívám se na nabídku z hlediska peněz, lidí a cíle, a když jsou alespoň dvě položky v kladných hodnotách, tak to znamená, že tam svým přispěním porostu i já. V rámci učení se říkat ne jsem párkrát odmítl i spolupráci na charitě, i to mi musí sednout. Když jsme ale v rámci Činohry psali dopisy politickým vězňům do Běloruska, vymyslel jsem projekt pro Amnesty International s názvem Jsem vaše tělo na svobodě. Jsem herec a propůjčuju se cizím identitám, proč bych se nepropůjčil někomu, kdo je ve vězení a nemůže udělat, co by chtěl. Takže dopisy by do vězení posílali herci, kteří by své tělo na svobodě propůjčili těm, co si o svobodě mohou nechat jenom zdát, a výstupem by byla performance, díky které by si divák mohl uvědomit, jak obyčejná věc může pro někoho být problém. V tom jsem cítil své zapojení, je to kreativní a moc se těším, až se tenhle projekt odstartuje. Není to jen plácnutí na instagramu. 

Když jsme u těch rolí – před nástupem do angažmá jste často zmiňoval, že neustále hrajete ňoumy. Máte stejný pocit i z rolí v Činohře?  

Vždycky mě to asi bude provázet, protože v mém obličeji se jistá ňoumovitost najde. Můžu si o sobě myslet kdovíco, ale na lidi nějakým způsobem působím. Moje role jsou téměř vždycky submisivní outsideři, kteří by měli celkem co říct, ale nikdy nedostanou prostor. Jsou upozadění někým, kdo je silnější a řve do světa, ačkoliv třeba ani nemá co říct. Ale dost možná, že z těch rolí jen ňoumy dělám a měl bych si na to sám dát větší pozor. Díky angažmá v Činohře jsem si teď ale mohl dovolit roli typického ňoumy odmítnout.  

Máte pocit, že i Heidi Karí z inscenace Stát jsem já má co říct, ale jen stojí v něčím stínu? 

Postavy, které hraju, by měly co říct, kdyby se uzdravily ze svých problémů. Heidi Karí utrpěl velký nedostatek lásky. Podobně vnímám postavu Gani, kterého hraju v Idiotovi. Jsou zamindrákovaní a zranění. Ale možná je to něco osobního, že jim věřím, že kdyby překonali svoje traumata, byli by moudří. Mám pro ně pochopení. 

O postavě Gani jste řekl, že je prověrkou vašeho činoherectví. Máte tendenci se podceňovat? 

Zjistil jsem, že asi jo. Činoherectví byla moje meta, které jsem nedosáhl, když jsem se na činohru na DAMU hlásil. A upřímně, kdyby mi znova bylo osmnáct a u přijímaček by se ke mně zachovali stejně, asi bych se proti tomu ozval. Na konzervatoři to bylo stejné, odmítnutí vždy souviselo se mnou, s mou fyziognomií, se kterou jsem nemohl, a možná ani nechtěl, nic udělat. Na základě téhle zpětné vazby, která mi byla podaná hodně nešetrně, jsem se začal hodnotit jakožto činohry neschopný. Na alterně (Katedře alternativního a loutkového divadla, pozn. red.) mi řekli, že můžu hrát divadlo i s předkusem, to byla úleva a já nabýval sebedůvěry. O čtrnáct let později jsem si řekl o místo tady, dostal jsem ho a měl jsem zase pocit, že musím Národnímu dokázat, že na to mám. Věděl jsem, že mám mít větší roli v Idiotovi, a bral jsem to jako svou prověrku, jak se mi povede v klasice. 

A to, že jste místo činohry vystudoval alternu vás nějak dál nasměrovalo?  

Určitě mi alterna dost otevřela obzory a já to tam miloval. Bylo to to nejlepší, co se mi mohlo stát. Zjistil jsem, že věci se dají dělat různě, ale přístup musí zůstat poctivý a musí se jít do hloubky. Rozvíjeli tam naši kreativitu. Na činohře se setkávám třeba s tím, že si herci myslí, že neumí improvizovat. To je hloupost, jen jim nikdo nedal tu příležitost.  

Vnímáte rozdíl u svého prožitku, když hrajete v nějaké tradiční divadelní formě a performance?  

Když připravuju něco sám, plním si sen. Je to podchycení mé niterné potřeby. Jako herec jsem přizvaný ve chvíli, kdy už něčí niterná potřeba proběhla, a ze mě se více méně stává řemeslník. To jsem vždycky tvůrcům záviděl. Ale skvělé je, když se to propojí, což se mi teď stalo s Vassou Železnovovou. Během zkoušení jsem byl udivován tím, s čím Jan Frič přichází. Říkal jsem si – jak je možné, že tohle nenapadlo mě? Zároveň jsem si tam uplatnil i své autorství, protože Jan mi k němu dal prostor. Čirá radost. 

Vassa vám tedy sedla? 

Ano, taky rehabilitovala moje představy o herectví. Uvědomil jsem si, jak fajn to může být, ale že to chce jistou míru nadhledu. A že to je v něčem vlastně trochu pohodlná profese, pokud se člověku podaří uvolnit a jen tak si hrát – zodpovědnost je přeci jen na režisérovi. Ale to je pak vykoupeno tím, že jdete před lidi a bojujete sám za sebe.

A přímo ve chvíli, kdy stojíte před lidmi, se váš zážitek různí? 

Ne, pak když se to děje, je to téměř to samé. Před lidmi zapojuju stejný druh koncentrace a naladění na diváky, když je to dva měsíce nazkoušená inscenace nebo když je to improvizace. Ale při Vytírání to chci pozměnit. Rád bych při tom na všechno zapomněl a z herectví nechal jen samotný fakt, že se tím živím. Už jednou jsem si dal za úkol jen vytřít jeviště Národního divadla a bylo to pro mě hodně těžké. Třeba při ždímání hadru jsem si všiml, že mi hezky kapou kapky do kýble a hned jsem toho využil a dělal to zveličeně. Bylo těžké nehrát, nerytmizovat nic. Podobně náročné to bylo při natáčení Idiota na jevišti Stavovského divadla – náhle bylo potřeba jen slyšet na kolegy, reagovat jedna ku jedné, a nezvětšovat divadelně své prožívání jedna ku padesáti, jak jste zvyklý. Přemýšlíte, zda už hrajete, zda byste nedělal věci jinak, kdyby se nikdo nedíval. Prostě, když si stoupnu na jeviště, jsem hnedka jako dostihový kůň před startem. 

Tím pádem se ale stále dovedete překvapovat i u nazkoušených věcí.  

To jo, v červnu jsem otevíral svou performance galerii a nic se tam nepovedlo. Vše bylo úplně jinak, než jsem si rozhodl, proti tomu, jak cítím rytmus. Úplně se to rozklížilo, bylo to v něčem frustrující, ale byl v tom život. Zpětně na videu ta performance byla skvělá. To bych teď hodně chtěl podporovat, otevřít se překvapením. 

A jak se jako sólový performer cítíte v uměleckém souboru? 

Potřeboval bych si to ještě prověřit, třeba i Vytíráním. Byl jsem tu půl roku a pak do toho vklouzl covid. Zároveň v rámci třetí sezony vnímám lidi zde jako tým. Soubor je obrovský, problém je možná v tom, že nemá zázemí jednoduše třeba ve smyslu divadelního baru. Je to prostá věc, ale v důsledku může být veliká. Stálo by za to tu něco takového vytvořit. Velikost souboru ale beru jako plus, protože jste pořád občerstvován novými lidmi. Zajímají mě hodnoty, pro které tu ostatní setrvávají. Během covidu jsem volal třeba Davidu Prachařovi nebo Vladimíru Javorskému, protože mě zajímala jejich cesta k herectví a do Národního divadla. Pavla Beretová mi řekla, že je super, že v souboru máme různé názory – tým neznamená, že budeme mít stejný názor na divadlo, ale že budeme ochotni se o tom bavit. V tu chvíli jsem si uvědomil, že taková pestrost a různost mi stojí za prozkoumání.