PETR NEKORANEC: Mozartova hudba je jako hodinářská práce 

Od sezony 2021/22 jste sólistou Opery Národního divadla. Co všechno máte už v necelých třiceti letech za sebou?  

Bylo toho celkem dost za krátkou dobu. Ve 21 letech jsem přijel do Mnichovského operního studia, tam jsem byl dva a půl roku. Pak jsem nastoupil do Lindemann Young Artist Development Program v Metropolitní opeře v New Yorku, což byly nezapomenutelné dva roky. A pak jsem byl dva roky v angažmá ve Státní opeře ve Stuttgartu. Když jsem začal přemýšlet, že už mám venku závazků dost, přišla korona.  

Jak jste pandemii prožíval, resp. prožíváte?  

Bude to znít divně, ale pro mě to bylo na začátku trošku vysvobození. Za těch sedm let tlaku a růstu jsem ztratil sám sebe. Zhoršovala se mi tréma. Jako bych neměl identitu. Takže jsem byl nejdřív vlastně rád, ale teď už toho bylo dost. Už jsem připraven čelit novým výzvám.  

Co jste se během té doby zklidnění o sobě dozvěděl?  

Zjistil jsem, že jsem příliš hodný, že se moc přizpůsobuji lidem okolo a snažím se všem vyhovět. Musel jsem se naučit říkat „ne” a zdravě lidi filtrovat. A to se snažím udržet doteď. Někdo by si asi mohl říct: „On si hraje na operní divu“, ale ona je to nutnost. Já si prostě musím vybrat, komu dovolím do mého světa nahlédnout a komu už ne. Teď už jsem se naučil lidi zdravě odmítat. 

V Lindemannově programu v New Yorku jste byl jako vůbec první Čech. Jak jste se tam ocitl?  

Na mojí první velké soutěži v Toulouse ve Francii jsem se setkal s Emily Rosenberg, castingovou ředitelkou z Metropolitní opery. Dostal jsem tam taky druhou cenu a Emily za mnou pak přišla a řekla: „Měl by tě slyšet někdo od nás.”. A dala mi vizitku. Když jsem viděl název Metropolitní opera, tak jsem si říkal: „Wow, můj sen se plní!“ Pak bylo ale dlouho ticho. Až když jsem končil v Mnichově, měl tam masterclass Jonathan Friend, tehdejší umělecký ředitel. Vzal si mě stranou a chtěl, abych přijel do New Yorku předzpívat maestrovi Levineovi. Měl jsem tři dny volna, tak jsem se sebral a jel. A předzpíval. James Levine po mě chtěl zazpívat šest árií! To se normálně neděje, to je hrozně vysilující. No a pak mi řekli: „Děkujeme, my se vám ozveme”. Já jsem měl ještě půl dne v New Yorku, tak jsem se šel podívat na Empire State Building. Vylezl jsem nahoru a připojil se na wi-fi. A vtom mi přišel mail, že mi navrhují dvouletý kontrakt. A já stál na Empire State a díval se dolů na celý Manhattan. Na ten moment nikdy nezapomenu. 

Z New Yorku jste se pak přesunul do Stuttgartu. Je vidět, že operní zpěvák potřebuje velkou jazykovou vybavenost… 

Dlouho jsem se bránil zpívání v němčině, což je paradox, protože teď tady v Praze třeba německy zpívám Tamina v Kouzelné flétně. V každém jazyce se musíte najít, každý jazyk přináší výzvy. Některý zpěvu pomáhá, němčina spíš háže klacky pod nohy, ale taky to jde. Naše pořekadlo „Kolik umíš jazyků, tolikrát jsi člověkem“ bych vážně tesal do kamene.  

Soustředíte se na nějaký typ repertoáru?  

Teď zpívám jak Mozarta, belcanto, vysoké belcanto, tak i baroko. Nedávno se mi poštěstilo navázat spojení s Francií a budu zpívat haute countre, což je jiná kategorie barokního francouzského tenoru, něco mezi tenorem a kontratenorem. To vyžaduje specifickou interpretaci a vokální schopnosti. Je to skoro jiný obor. Taky trochu laškuju s kontratenorem. Říkám tomu svatá trojice – tenor, kontratenor a haute contre. Zatím se ty elementy spíš doplňují.  

V Národním divadle jste debutoval rolí v Rossiniho Lazebníkovi sevillském. Jaký máte vztah ke komickým operám?  

Je to těžké, protože dělat humor v opeře znamená, že si zpěvák musí být naprosto jistý tím, co dělá. Za operní drama jde schovat spoustu věcí, ale za komedii ne. Je to chození na hraně – uhlídat, aby to bylo pořád vtipné, ale aby to už nebylo moc.  

Jak pracujete na postavě herecky?  

Snažím se být vždy před začátkem zkoušení jako nepopsaná kniha. To režisér vytvaruje postavu a dává celku směr. Jsou zpěváci, kteří k rolím přistupují stylem „tohle už jsem dělal“, ale to je podle mě špatně. Vždy by se mělo začínat od nuly. Charakter postavy nacházím až při zkoušení. Čistota v hlavě je důležitá. 

Tíhnete spíš ke klasickému zpracování oper, nebo k postmoderně typu Roberta Wilsona?  

Tíhnu k vysokému umění a k tomu, co má smysl. Je jedno, jestli je to klasika nebo moderna. Řídím se instinktem. Když mi něco způsobí husí kůži a atmosféra okolo se změní – tak to je ono. 

V prosinci jste naskočil do Kouzelné flétny Vladimíra Morávka. Jaké to je, vstoupit do už hotové inscenace a neprojít celým procesem zkoušení?  

Je to stres, ale stres není jenom negativní. Stres nám pomáhá přežít a zlepšovat se. Má stále špatnou reputaci, že způsobuje reflux, ztrátu vlasů, špatnou pleť a špatný spánek. Ale stres je tady proto, aby nás udržel na špičkách a pomohl nám přežít. Když se vrátíme milióny let zpátky, stres je přežívací instinkt. Stresový podnět je něco, co vám má zapálit oheň pod zadkem, a vy si máte říct: „Já se musím zlepšit, nebo zemřu”. Takže je to velice hektické, ale diamanty vznikají pod tlakem a za vysoké teploty. My umělci dokážeme vydat víc, než si myslíme. Jsou to teď nervy s postavou Tamina, ale moc se těším.  

A v této chvíli také zkoušíte roli Ferranda v Mozartově opeře Così van tutte, premiéra bude v lednu. Jak se vám zkouší?  

Jsem přesvědčený, že mladému člověku se nesmí dát Mozart do ruky. Vybuduje si špatné návyky a bude „štěkat“. Já sám zvládám Mozarta jen tak tak. A to mám za sebou osm let práce. S mojí technikou to v krku sedí, ale až donedávna se mi krk šponoval. Mozart je totiž nejkřehčí hudba, je to hodinářská práce. Člověk musí nejprve vyvinout nástroj, až pak se může pustit do sestavování švýcarských hodinek. Ale každý zpěvák na to musí přijít sám. Mozart je nekompromisní, není se kam schovat, ale v tom je jeho krása a genialita. Psal úžasné vokální árie s instrumentální mentalitou. Já jsem se tomu bránil a až ve 29 letech jsem si dovolil zpívat prvního Mozarta. 

A otázka na závěr – máte nějaké vysněné role, které byste si chtěl zazpívat právě tady v Praze?  

Prince a Jeníka. Moc bych si přál zpívat v Rusalce a Prodané nevěstě.