O nové vánoční hudební pohádce s Ondřejem Hučínem a  Radimem Vizvárym

Radime, věnuješ se hlavně pantomimě a fyzickému divadlu, ale LouTkáček není tvé první setkání s loutkami. Jaký k nim máš vztah? A jak je to s loutkovým divadlem u operního dramaturga? 

Radim: Na střední škole jsem navštěvoval ochotnický spolek Tyl v Poličce. V té době jsme zrestaurovali staré loutky předešlých ochotníků. Díky nim jsme založili loutkovou scénu s názvem Studánka. Loutky byly mým každodenním chlebem. Nejenže jsem s nimi hrál, ale vyráběl je, opravoval, šil na ně kostýmy, psal hry a režíroval loutková představení. Na střední škole jsem potom absolvoval měsíční rezidenci v divadle Minor pod vedením Karla Makonje, který mě zasvětil do historie, umělecké tvorby i provozu profesionálního loutkového divadla. Hned po maturitě jsem nastoupil do Minoru jako kulisák. Zakrátko se ze mě stal loutkoherec. A nebýt loutek, neobjevil bych pantomimu.  

Ondřej: Možná tomu nebudete věřit, ale i já mám za sebou loutkohereckou kariéru. Od svých deseti do dvaceti let jsem byl členem známého pražského divadélka Zvoneček pana Jiřího Vorla, kde jsem v pohádkách i rytírnách vodil Kašpara, loupežníky, čerty a plno dalších loutek. Když jsem teď dělal český překlad a inscenační úpravu LouTkáčka, moc se mi tahle dávná zkušenost hodila. 

Loutky hrají v LouTkáčkovi klíčovou roli, ale kromě nich jsou tam i postavy lidské, z masa a kostí. Jak chcete ty dva světy skloubit dohromady? 

Radim: Skrze vizuální a pohybovou rovinu. Představitelé loutkového světa budou mít na sobě kostýmy připomínající dřevěný povrch. Zároveň vedle operních zpěváků budou hrát mimové, kteří díky technice mimu dokonale ovládnou stylizaci pohybu loutek. Lidské postavy budou mít civilnější vzhled a jednání. Lidé mají srdce a emoce, které loutky nemají. Je možné dát tyto dva světy dohromady?  

Ondřej: Radim teď vyslovil základní otázku skrytou v téhle pohádce. Nejde tu jenom o to, jak technicky hrát divadlo zároveň s lidskými herci i loutkami, které jsou ale zase hrány lidskými herci. Tenhle příběh, tak jako všechny dobré pohádky, v sobě nese kousek poznání, naučení o člověku a o světě. A přestože na jevišti vedle sebe může stát a hrát úplně cokoli, tedy i člověk a loutka, ve skutečnosti jsou „člověk“ a „dřevo“, přes všechnu vzájemnou podobnost, úplně jiné světy. LouTkáček vypráví o tom, co se stane, když někdo ztratí srdce. Ale víc neprozradím. 

Ondřeji, zmínil jsi inscenační úpravu LouTkáčka. Jak se tedy vaše verze liší od té původní Hindemithovy? 

Ondřej: Paul Hindemith napsal ve dvacátých letech minulého století vlastně jenom řadu hudebních čísel ke hře Tuttifäntchen. V té hře je kromě šesti postav, které mluví i zpívají, také množství ryze činoherních rolí různých lidových postav, sousedů, prodavačů na rynku a podobně. To lidské hemžení tam trochu zakrývá jádro příběhu – proměnu loutky v člověka a člověka v loutku, hledání toho světa, do kterého ten či onen patří, ve kterém je doma a šťastný. Takže mě napadlo – taky proto, že jsme v opeře – soustředit se jenom na ty hlavní, zpívající postavy, zjednodušit děj a využít toho, že to režíruje Radim, mistr pantomimy: oproti původní verzi téhle pohádky hrají v té naší mnohem větší roli samotné loutky, což je v Radimově pojetí skupina šesti mimů, takové trošku přerostlé pimprlové divadélko. S tou představou jsem původní text upravoval, přepisoval a postupně Radimovi nosil k dalším změnám. Tak uvidíme, co z toho bude. 

Radim Vizváry a Ondřej Hučín (Na stromě)
Text: Redakce, foto: Ilona Sochorová