Foyer, Opera
Červen 2022
Nová publikace ve spolupráci s projektem Musica non grata
Kromě umělecké tvorby se projekt Musica non grata od počátku orientuje také na badatelské aktivity a spolupracuje s domácími i zahraničními odborníky na meziválečnou hudbu. Právě vydaná kniha NEW PATHS IN OPERA / Martinů – Burian – Hába – Schulhoff – Ullmann (Nové cesty opery / Martinů – Burian – Hába – Schulhoff – Ullmann) je unikátním výstupem z vědeckého projektu, který finančně podpořily Národní divadlo a Ministerstvo kultury ČR. Kniha je psána v angličtině. Cílem autorů bylo zpropagovat tvorbu československých meziválečných skladatelů v zahraničí. Obrazově bohatě vypravená publikace, obsahující cennou historickou dokumentaci, je věnována jednomu z největších znalců a propagátorů české hudby na mezinárodní scéně, Michaelu Beckermanovi. Hlavní editorce a spoluautorce HELENĚ SPURNÉ jsme položili otázku, jak se zrodil nápad na tuto knihu a co přesně je jejím obsahem.
Na projektu jsme začali pracovat před čtyřmi lety, ale téma bylo původně postavené trošku jinak. Šlo nám o to ukázat, jak se v meziválečné československé opeře projevily vlivy evropské hudební avantgardy v čele s expresionistickou tvorbou Druhé vídeňské školy a na druhé straně neoklasicismem Stravinského a skladatelů Šestky. Ti využívali postupů zábavné taneční hudby a jazzu, revue, kabaretu či moderního baletu spolu s estetikou nových médií. Výběr skladatelů byl původně širší, až později jsme zvolili těchto pět zásadních osobností moderních dějin československé hudby. Šlo o jednu skladatelskou generaci, v níž se každý po svém snažil najít individuální uměleckou cestu, a přesto k sobě tito skladatelé měli pocitově blízko a existovaly mezi nimi různé vnitřní vazby.
V názvu knihy se odráží, že Martinů, Burian, Hába, Schulhoff i Ullmann komponovali opery s vizí experimentu. Nejpříznivější podmínky pro takovou tvorbu přitom nastaly v domácí i evropské hudbě ve druhé polovině dvacátých let. V knize ukazujeme těsnou součinnost jejich tvorby s výboji literární, divadelní a výtvarné avantgardy, ať již se to projevilo na úrovni námětové nebo kompoziční a scénické. V mnohých případech přitom tito domácí skladatelé posunuli operní vývoj a do evropské hudby vnesli zcela svébytnou kvalitu. Je také důležité říci, že s meziválečnou uměleckou avantgardou sdíleli ideál sociálně angažovaného umění. – Ze čtrnácti oper Bohuslava Martinů se v naší knize podrobně zabýváme jeho dvěma ranými operami na texty Georgese Ribemonta-Dessaignese – Larmes de couteau (Slzy nože, 1928) a Les Trois souhaits (Tři přání, 1929). Martinů se v mnohém nevymykal avantgardním operním skladatelům své doby, ale v čem si s ním nikdo nezadal, to byl způsob, jakým ve Třech přáních využil film. Pokud jde o film v opeře, překonal vše, co v té době vzniklo.
Emil František Burian byl nejvšestrannější ze skladatelů, které prezentujeme. Jeho unikátní opera z roku 1929 podle sociálního románu Charlese Louise Philippa Bubu z Montparnassu nese silné stopy tehdejší “jazzové horečky“.
O Aloisu Hábovi můžeme směle tvrdit, že byl jedním z největších experimentátorů hudby 20. století vůbec. Jeho opery to jen potvrzují. Byl prvním na světě, kdo se odvážil použít mikrotonální soustavu v žánru opery a je autorem dosud jediné celovečerní opery v šestinotónovém systému. Opera Přijď království Tvé (1942) je spolu s Ullmannovým mystériem Der Sturz des Antichrist (Pád Antikrista, 1935) ojedinělým dobovým pokusem o umělecké zužitkování postulátů antroposofického učení v žánru opery.
Další autor figurující v naší knize, Erwin Schulhoff, napsal sice jen jednu operu – Plameny (1929) –, ta je však osobitá hned z několika důvodů. Jednak toto dílo fascinuje dramaturgickou promyšleností. Schulhoff vynalézavě využil různé styly a postupy od pozdního romantismu přes expresionismus až k dada a jazzu. Opera přináší také zajímavou reinterpretaci donjuanovského příběhu, a to v duchu Freudovy psychoanalýzy. Estetika filmové montáže je dalším výrazným znakem Schulhoffova díla spolu s experimentálním výtvarným konceptem průkopníka kinetismu Zdeňka Pešánka. Díky tomu všemu se světová premiéra v roce 1932 v Národním divadle Brně stala jednou z nejzajímavějších divadelních událostí doby.
A v neposlední řadě v knize věnujeme velký prostor Viktoru Ullmannovi, který v Praze strávil značnou část svého života. Jeho dílo vnímáme jako neodmyslitelnou součást československé a v širším kontextu středoevropské kultury. Každá z Ullmannových tří oper je výsledkem svébytného přístupu k opernímu žánru. Nejvíce se hraje aktovka Der Kaiser von Atlantis (Císař Atlantidy, 1943). Ullmann před tragickým závěrem svého života odevzdal hudebním dějinám operu, jíž lze patrně nejlépe porozumět v kontextu nové věcnosti a epického hudebního divadla. Opera vzniklá v terezínském ghettu se tu však nakonec z pochopitelných důvodů nehrála.
Naše kniha má dvě části. První, větší, část tvoří odborné studie autorského kolektivu Geoffrey Chew, Vlasta Reittererová, Lubomír Spurný, Brian S. Locke, Gwyneth Bravo a Helena Spurná. Druhou, „praktičtější“, část pak tvoří reflexe a rozhovory s významnými interprety těchto děl. Jde většinou o dirigenty a režiséry. Šlo nám o to nastínit také problémy kolem provozování těchto oper. Většina z nich se na scéně objevuje sporadicky či byly dosud hrány pouze jednou. Jsem ráda, že se nám podařilo získat interprety-specialisty na opery Bohuslava Martinů, jako je dirigent Jakub Klecker nebo režisér Jiří Nekvasil. Do druhé části jsme mj. zařadili rozhovor s editorem vydavatelství Schott Music Andreasem Krausem. Týká se problematiky kritických edicí, které by měly sloužit novodobému uvádění oper Plameny a Císař Atlantidy. Osobně mě velmi těší, že naše kniha vychází v době, kdy se chystají zbrusu nová nastudování obou oper v Praze a v Ostravě.
Sdílet na sociálních sítích
