Naši furianti vždy poutali hodně pozornosti 

Naši furianti jsou významný titul, který k sobě poutá hodně pozornosti – probouzí to ve vás respekt? 
Martina Preissová: Je to složitější. Cítím respekt k Našim furiantům i ke všem, kdo se snažili tuto hru na jevišti ND inscenovat. Na druhé straně však souhlasím s tím, že interpretace vychází z tvůrců, a přirozeně tedy vznikají Furianti, kteří vycházejí z nás. A o tom, že je to hra, která odráží současnost, není pochyb v žádné epoše. Je nadčasová. 
Radúz Mácha: Každou novou premiéru v Národním divadle prožívám s velkým respektem. Navíc titul Naši furianti asi někdy alespoň zaslechl i ten největší divadelní laik, učí se na základní škole, mnozí znají dřívější úspěšná zpracování režisérů Macháčka či Pitínského. Ale na tohle všechno se snažím nemyslet, prostě jako vždy vydávám veškerou svou energii a sílu, aby to byla premiéra úspěšná, a další reprízy inscenace jsem hrál pak s radostí. 

Protagonisté Našich furiantů existují sice ve vesnickém společenství, které je tomu našemu dnešnímu dost vzdálené, ale tato hra je považována za nadčasovou právě díky vyobrazení lidských charakterů. Jak blízké či vzdálené jsou vám postavy, které představujete? 
Martina Preissová: Lidé a jejich charaktery a příběhy jsou stejné jak na venkově, tak ve městě. Stroupežnický zasadil děj na venkov. Koncentruje tak postavy na menším prostoru, jsou víc vidět a navíc venkov je ve svých projevech někdy mnohem ostřejší a syrovější než město. Postavy tohoto typu znám, jsou stále živoucí a stále mezi námi žijí i ve 21. století. 
Radúz Mácha: Myslím, že ta hra je napsána skvostně a témata lidské malosti, nevzdělanosti, pokrytectví, zatvrzelosti, ale naopak i pravdy, lásky a cti budou v našem malém českém rybníčku aktuální vždycky. Valentin Bláha, kterého hraju, je mi blízký svou zarputilou touhou po obhajobě svého místa ve světě a společnosti. 

Foto: M. Špel

Jak se vám pracuje s režisérem Martinem Františákem? 
Martina Preissová: S Martinem jsme vrstevníci. Potkávali jsme se na JAMU v Brně a vyrůstali na stejném názvosloví a ve stejné líhni. Ovlivnily nás stejné osobnosti, jako Arnošt Goldflam, Peter Scherhaufer, Jiří Plešák a další. Myslím, že jeho jazyku rozumím, i když jsme se na čas profesně vzdálili a ve formaci režisér-herečka jsme se setkali vlastně po letech poprvé. Předtím jsem měla možnost hrát také v Karle, kterou napsal.  
Radúz Mácha: Jsme oba z Valašska, já z Rožnova a Francin z Valmezu, ale před zkoušením inscenace jsme se osobně neznali. Myslím, že se snaží k Furiantům přistupovat po svém, ne nijak příliš moderně, s respektem k autorovi. Ve vesnických postavách skrze nás hledá a buduje pevnost a přímost, která k chlapům patřila a patří, ale ve velkoměstech a s moderní dobou se z nás pomalu vytratila.  Ale ono je to vlastně při dnešním stylu divadla hrozně těžké si „jen“ stoupnout a od podlahy to „vypálit“ bez zbytečných pohybů navíc. Ale když se to umí a povede, má to obrovskou sílu.