Naděje, víc než jen slovo

Naděje je pocit. 
Naděje je vlídné očekávání. 
Naděje je světlo. 
Naděje je myšlení. 
Naděje je budoucnost. 
Naděje je štěstí. 
Naděje je mít cíl. 
Naděje je život. Víra v život.

Naději si zaslouží každý, ale hledat a najít ji můžeme jen a jen v sobě. Pokud ztratíme naději, ztratíme sílu žít. Pokud naději pozbude divadlo, pak ztratí sílu tvořit. Naděje je jeden z našich nejcennějších a bohužel často opomíjených vnitřních zdrojů. Naděje v sobě obsahuje mnohem více než víru, že vše nakonec dobře dopadne. A ano, zde bychom mohli dlouho polemizovat nad definicí sousloví „dobře dopadne“... 

Naděje. To slovo mám ráda. Hřeje. Hladí. Nenechá vás padnout. Je to slovo, které v sobě skrývá nekonečno možností. Nekonečno scénářů. Podle mě patří k těm, na kterých by měla stát společnost. Hned vedle pravdy a lásky, pokory a respektu (respektu k druhým, ale i k sobě). A taky lidskosti. Co může být jedním z důkazů tohoto tvrzení? Právě umění. Tvoření je o naději. O naději při hledání, objevování, propojování. O naději, že otevřeme další dveře a budeme moci hledat a objevovat pořád dál. O naději v inspiraci. Ať už se podíváte na obraz, zaposloucháte se do hudby, zhlédnete film nebo divadelní inscenaci, všude najdete konflikt. Vychýlení z ideálního stavu. Pokud to zjednodušíme, jde o neustálý boj dobra se zlem, světla se stínem, někdy přímo s černočernou tmou. Leckdy nám katarzi naservíruje sám autor, jindy nás pouze navede, abychom si ji odžili až po skončení představení. Nastaví zrcadlo tak zručně, že se sami dovtípíme. Slabá místa společnosti umí někteří tvůrci „vyzdvihnout“ skutečně bravurně. Jeviště, kulisy, světla, výkony herců, kostýmy, hudba doplňující příběh jako by posměšně vzkazovaly nám přihlížejícím: „Hleďte, týká se to i vás.“ Snad pochopíme. Naděje je. 

Mám ráda takové apely. Inscenace, po kterých je o čem přemýšlet. Ke kterým se i dlouho poté v myšlenkách vracíte. Jsem přesvědčená, že jednou z takových bude i Cherry Man. Mnohé napoví rozhovor s režisérkou Kashou Jandáčkovou. V Činohře Národního divadla debutuje hrou Ivana Vyrypajeva, který tu klade třeba otázku, kde je vlastně napsáno, že člověk je pánem světa. 

Pokora je naděje. 
Respekt je naděje. 
Pravda a láska jsou naděje. 
Lidskost je naděje. 
A samozřejmě – i děti jsou naše naděje.  
 

Krásný nadějeplný říjen!  
A nejen ten. 

Pavlína Saudková & redakce