Štafeta: Marie Poulová se ptá Simony Rybákové

K tématům inspirace, prvním dětským kostýmům, prvopočátkům recyklovaného kostýmu i postavení módy v dnešním světě přivedly kostýmní výtvarnici Simonu Rybákovou otázky herečky Marie Poulové.

Jaké téma tě na Hamletovi nejvíc zajímá? A jak se to promítá do podoby kostýmů?

U všech Shakespearových her, na kterých se SKUTRy spolupracuji, mám moc ráda úvody Martina Hilského. Mluvil o Hamletovi jako o nadčasovém dramatu, které rezonuje s každou dobou, ve které je inscenováno. Tak jsem v souvislosti se scénou a režijní koncepcí pojala i kostýmy. Nejsou historické, spíš se soustředí na vyjádření jednotlivých charakterů a jejich vzájemných vazeb. Pocitově jsme v chladném neosobním prostředí, kde je venku nevlídno, proto má každý vrstevnatý, spíše exteriérový kostým, kde vrchní kabáty slouží významovým režijním interakcím.

Tvoje tvorba na jevišti působí jako haute couture. Inspiruješ se třeba konkrétními přehlídkami?

Zajímá mne oděv ulice, stejně tak jako historické reference. Nedávno jsem byla v Londýně a viděla výstavy Mariny Abramović, Coco Chanel, Ela Anatsuie, Crown to Couture, Diva, Fabric of Democracy a další. Ta různorodost mne nesmírně nabíjela a vzrušovala a s nadšením jsem plnila svůj „hard disk“. Ale asi tě zajímá konkrétní jméno. To je pro mne Iris van Herpen. Nizozemská designérka, která ve své tvorbě bravurně využívá nové technologie v kombinaci s obrovským množstvím precizní ruční práce ve finální modelaci. Její věci jsou organické, nadčasové, visionářské.

Vytvořila jsi někdy kostým i pro sebe? Třeba v dětství…

Jeden z mých prvních kostýmů byla „kapraďová panenka“, kterou jsem si udělala jako malá na táboře. Byl z kapradí, kterého rostly v okolním lese mraky. Už tehdy jsem byla „alternativní a udržitelná“. (smích) Pak následovalo množství modelů, leckdy dost extravagantních a již tehdy variabilních, kterými jsme si kompenzovali nedostatek v době předrevoluční. A k tomu se přidaly kostýmy pro Baletní jednotku Křeč, kde jsem vlastně svou dráhu kostýmní výtvarnice začala.

Pro tvoji tvorbu byla recyklace charakteristická ještě dřív, než to bylo velké téma. Co tě na tom baví?

Prvotně to bylo z nutnosti. Nebyly materiály ani moc finančních zdrojů, ale chuť tvořit byla stále přítomná. Vždycky mne zajímaly různé matérie, neobvyklé tvary běžných věcí, střihy starých oděvů ze zdrojů babiččiny skříně. Empiricky jsem se naučila vidět a hmatem rozeznat kvalitu a vlastnosti přírodních materiálů, ready made mi asociovaly struktury a tvary, které jsem mohla implementovat do svých kostýmních kreací. Fashion show ze second handu, kterou jsme s Idou Saudkovou, Cabany a Baletní jednotkou Křeč udělali v roce 1996, mi dała schopnost vidět v sekáčích poklady, ale i běžné oděvy, které tvoří často základ i jinak tvarově bohatého a vrstevnatého kostýmu. Tvořit i dnes na tomto půdorysu pro mne nepřestává být vzrušující výzva a navíc jsem stále in. (smích)

Simona Rybáková

Na UMPRUM nově vedeš Ateliér designu oděvu a obuvi. Bude nějak ovlivněn tvojí divadelní zkušeností?

Moje předchůdkyně Liběna Rochová spolu s asistentem Vojtěchem Novotným vybudovali kvalitní, respektovaný ateliér s velmi talentovanými a pracovitými studenty. Vojtěch se mnou ve vedení ateliéru pokračuje a představuje určitou kontinuitu. Co se mění, a na to budeme reagovat, je postavení módy a podmínek v módním průmyslu dneška. Vzhledem k tématům udržitelnosti, environmentální zodpovědnosti, vztahům k minoritám a mnoha dalším, vidím náš ateliér spíše jako „oděv open“, kde budeme reflektovat společenské změny a odpovídat si na otázky, které kladou studenti i celý náš okolní svět.

V příštím čísle se bude Simona Rybáková ptát sólistky Opery Národního divadla Jany Sibery.

Marie Poulová

Sdílet na sociálních sítích

Mohlo by vás zajímat