Manon Lescaut: Příběh o energii, vášni, lásce, ženskosti a mládí

O Manon se velmi často tvrdí, že je to potvora, která doplatí na svou vypočítavost.

PA: Já ji takhle vůbec nevidím. Ano, zatouží po bohatství, protože ještě neví, kde leží pravá hodnota života. Je příliš lehkomyslná, jako mnozí z nás v osmnácti letech! V průběhu opery ale přichází řada momentů, kdy projeví své velké srdce. Třeba když se blíží její vyhoštění do Ameriky a říká své lásce des Grieux: „Ne, ty se vrať domů!“ Nechce si ho přivlastnit. Říkám si, že tohle semínko dobra v ní muselo být už od počátku.

GR: Také ji vnímám jako hluboce lidský, velmi složitý charakter, tvarovaný vlastními touhami a peripetiemi života. Je to naivní dívka, která v sobě odráží slabosti, ambice, touhu po lásce, a všechny tyto emoce jsou skutečné. Dokonce pochybuji, že vůbec registruje přerod z mladé dívky v ženu. Dané situace řeší intuitivně, podle svého srdce.

Hlavní osou opery je láska Manon a rytíře des Grieux. Jakými zvraty jejich vztah prochází?

GR: Manon se do des Grieux na začátku opravdu zamiluje, vidíte, jak o něj pečuje, a pak přichází moment, kdy chce zkusit něco jiného, a to nejen emocionálně. Chce poznat někoho, kdo jí nabízí materiální jistotu, tedy něco, co des Grieux nedokáže. Blahobyt se pro ni stává důležitějším než city. A když tohle všechno zažije, začne ji to nudit. Dostaví se nostalgie, výčitky svědomí, její vztah k des Grieux se prohlubuje, až nakonec v závěru pochopí, jakou udělala chybu, když vyměnila bohatství za lásku. V závěru cítím, jak hluboce des Grieux miluje.

Jakou úlohu hraje v příběhu Manonin bratr?

GR: Důležitou, protože ztělesňuje kombinaci rodinných pout a manipulace. Je jejím ochráncem, zároveň však vytváří onu dvoukolejnost, když ji vlastně donutí volit mezi životem v luxusu a vášnivou láskou. A samozřejmě přitom myslí více na sebe než na ni, aby se zajistil a měl svůj komfort.

A Geronte?

PA: Geronte je pro mě metaforou moci a bohatství. V Manon Lescaut je jedno půvabné místo. Když nastupují odsouzené ženy na loď do Ameriky, přichází člověk, který rozsvěcí lampy, a zpívá si písničku: „Zasmál se král a pak jí dal skvosty, zlato i manžela a za to dostal její srdce.“ Což stále platí! Moc a peníze často dávají člověku pocit, že může někoho vlastnit. Já si třeba stále kladu otázku, zda spolu Manon a Geronte něco měli, nebo ne? Osobně jsem zatím přesvědčena, že nikoliv, ­­ale co si myslíte vy?

Podle mě ano. Tak dlouho by ji jistě nenechal jen tak!

PA: Takový dědek! Vždyť i její bratr se ho ironicky ptá: „Ve vás se snad probudily otcovské pudy?“ No, budu si raději dále myslet, že dříve, než k tomu došlo, vrátil se des Grieux!

Čímž narážíte na zásadní moment, který celý příběh zdramatizuje – opětovné setkání milenců, které zprostředkuje Manonin bratr. Proč to podle vás udělá?

GR: Jak jsem řekla, pasuje se do role ochránce rodiny, takže když vidí, že Manon všechno to bohatství nudí, že není šťastná, snaží se jí nějakým způsobem zvednout náladu, jako „že se o ni stará“. Ale dělá vše s vědomím, že to bude jen na jednu noc, že láska Manon a des Grieux zůstane o krok zpět a bohatý Geronte na prvním místě. Jak se však přepočítá! Zahrává si s Manoniným životem a ona mu věří, jako bych i já věřila svému staršímu a zkušenějšímu bratrovi.

Puccini zpracoval novelu Abbého Prévosta. Ponechala si v sobě jeho italská verze Manon Lescaut něco francouzského?

GR: Určitě. Například do druhého dějství vkomponoval menuet a jistou inspiraci slyším také ve sborových číslech. Rovněž charakter Manon odráží francouzskou zálibu v přepychu.

PA: Příběh Manon Lescaut se odehrává ve druhé polovině 18. století ve Francii a je svým způsobem obrazem své doby, ve které se prohlubovala propast mezi chudšími vrstvami a šlechtou. Proto mi Manon trochu připomíná Maddalenu z opery Andrea Chénier, ke které mám velmi blízko. Ta se také pohybovala mezi dvěma světy. Na druhou stranu je vyprávění Manon Lescaut v mnoha ohledech nadčasové a otevírá řadu aktuálních témat.

Jakých?

PA: Tak například varuje před pozlátkem. Žijeme ve světě, který tíhne k materiálním hodnotám, spíše než k těm duchovním, ve světě, kde je důležitý společenský status. A aniž bychom chtěli, nejsme často dost silní se tomuto způsobu myšlení ubránit. Vzpomínám si, kolikrát si mi jedna velice známá pěvkyně posteskla. „Víš, já vlastně nevím, jestli mě muži milují jako slavnou zpěvačku, nebo jako ženu.“ Nejde-li vztah do hloubky, mohou nastat problémy, které stejně jako Manon v osmnácti nevidíte.

Jak se hraje role, která začíná mladou, naivní dívenkou a končí ženou zlomenou životem, jež si prošla mnohými peripetiemi?

GR: Zpívat tuto roli vyžaduje hluboké porozu­mění tomu, jak se Manon emočně vyvíjí, chcete-li pochopit, proč dělá určitá životní rozhodnutí. Chce to soustředit se na její lidskost a nepřehrávat naivitu i sobectví. Prostě být opravdový a příliš netlačit, protože Manon není karikatura.

PA: Vede vás Pucciniho hudba. Když si Manon na začátku bezstarostně zpívá „tadym tadam“ (zpívá), slyšíte mládí. Zatěžkané drama přichází až v duetu Manon s des Grieux ve druhém dějství. Čím musí pěvec přispět, je vokální technika na takové úrovni, aby obsáhl obě tyto polohy, což ale řešíte v Traviatě, Giocondě, Maddaleně z opery Andrea Chénier, Gildě z Rigoletta, takže se s tím člověk již setkal. A pak hodně záleží na inscenačním týmu, jak postavu Manon uchopí, protože to není jen o mně a o Puccinim. Její obraz tvoříme společně.

Jak je role Manon náročná pěvecky?

GR: Puccini je z hlediska hudebního vykreslení dramatu jedním z nejdokonalejších skladatelů. Když porovnám Manon například s Mimi v Bohémě, tak její vokální part je prosvětlenější a musíte v něm objevit obrovské množství barev v každé jednotlivé frázi, v každém slově. Je to o hledání velmi jemné, delikátní rovnováhy mezi lyrickými pasážemi a silným dramatem. Začíná velmi lyricky, pak přijde dramatický duet ve druhém jednání, pak opět lyrika, když si Manon pohrává s Gerontem. Třetí a čtvrté dějství jsou opět velmi dramatická. Zvládnout všechny ty dynamické kontrasty pro nás bude velkou výzvou!

Vaší parádní rolí, Petro, je Tosca. Jak se liší Manon od Toscy?

PA: Tosca je od začátku drama, zatímco v Manon staví Puccini příběh jinak. Pěvecky je pro mě zatím Manon náročnější, ale Toscu jsem zpívala tolikrát a Manon studuji úplně nově. Když něco zpíváte léta, tělo si zvykne, ale s novou rolí si člověk musí dávat pozor. Prozatím se uklidňuji tím, že když poslouchám různé pěvkyně, vidím, že v místech, kde bojuji já, bojují ony taky! (smích) Třeba duet ve druhém jednání, tam nás sopranistky Puccini opravdu nešetří! Obecně se také ví, že hlasově je Manon celkově níže posazená. Často zpíváte ve spodní poloze, takže je to i o hledání, jak vlastně hlas používat. Na druhou stranu se to v partu hemží vysokými „c“, což je také rozdíl oproti Tosce, kde jsou jen dvě. Takže Manon mi aktuálně připadá o „level“ těžší.

V samotném závěru přichází jedna z nejslavnějších árií pucciniovského repertoáru Sola, perduta, abbandonata. Je sopranistka po tom velkém fyzickém vypětí vlastně šťastná, že může ve čtvrtém dějství umřít?

GR: Já bych umřela nejraději v každém jednání! (smích) Ale hudba závěrečného dějství je pravděpodobně tou nejkrásnější a nejemocionálnější, kterou Puccini v Manon Lescaut napsal, takže se vyplatí počkat si až do konce.

Má Manon v opeře nějaký svůj leitmotiv, který vykresluje ji nebo nějakou situaci s ní spojenou?

GR: Hned na začátku, když Manon ukazuje svou zranitelnost a své kouzlo, zazní motiv lásky. Ve druhém jednání jsou zase motivy, které symbolizují materiální svět.

PA: V opeře se několikrát vrací melodie na Manonina první slova „Manon Lescaut mi chiamo“. Často slyšíte také hudbu na text „la bocca mia è un altare dove il bacio è Dio“ (Moje ústa jsou jako oltář, kde polibek je Bůh.), například na konci slavného duetu Manon a des Grieux.

V čem je podle vás Pucciniho klíč k divákovi? Proč jsou jeho opery tak úspěšné?

PA: Protože v jediné hudební frázi dokáže vyjádřit to, k čemu by jiní potřebovali tisíce slov. Jeho hudba se někde tady uvnitř (ukazuje na srdce) dotýká něčeho, co vás bytostně zasahuje.

Je zrcadlem duše.

GR: Pucciniho opery objevují hluboké lidské emoce. Láska, žárlivost, touhy, naděje, smutek – to všechno v jeho operách najdete. A hudba je plná expresivních melodií, které si lidé pamatují.

Kdybyste měly stručně vyjádřit, o čem je opera Manon Lescaut, co byste řekly?

GR: O individualitě, energii, vášni, lásce, ženskosti a mládí.

PA: O člověku, který si musel projít jistou životní zkušeností, aby zjistil, byť už bylo pozdě, kde leží opravdové hodnoty. O lásce na první pohled, která se zažehne a rozhoří. Žádné „budeme spolu chodit dva roky a pak se možná sestěhujeme“! O emocích, vášni a téměř až živočišné lásce, po které řada z nás touží. O nádherné hudbě a situacích, jež drásají srdce: když přihlížíte tomu, jak Manon umírá, jak oba na konci trpí, a přitom byste si přáli, aby byli šťastní. To všechno je strašlivě emotivní, skoro jako nějaká telenovela!