Magdalena Borová a „její“ Furianti 

Verunka byla moje první role v Národním divadle, v té budově! Převzala jsem ji po těhotné Káče Winterové a nazkoušela za jedno odpoledne před představením. Pamatuju si na pocit z prvního obrazu té inscenace – setmělo se v hledišti, lidé ztichli a my nastoupili v úzkém pruhu světla na forbínu. V zastaveném pohybu jsme začali vícehlasně zpívat „Hájku háječku, hájku zelený, na mě se hněvá mý potěšení“… Poprvé mi srdce bušilo tak, že to muselo být slyšet i ve vzdáleném vesmíru druhé galerie, hrábě se mi třásly… a tak jsem se opřela o tóny. Neznám mnoho lepších způsobů, jak se zasoustředit a spojit se s divákem… nádherná chvíle bytí…  

V současnosti zkouším Furianty znovu. S režisérem Martinem Františákem, který mě okouzlil. Svět je jinde a já po těch sedmi letech od derniéry taky, procházejí mnou otázky, které jsem si předtím nekladla. Proč dělat Furianty dnes? Jaké je téma? Co chceme říct? Stačí to? Proklestíme se ozdobami starého jazyka, krásnými jako výšivky na kroji, k ostrosti a krutosti, se kterou Stroupežnický hru psal, která v té době diváky pobuřovala a ze které teprve může vyjít sranda i tíha situací, směšnost postav, které jsou nám tolik podobné? 

Je to pro mě velké zkoumání toho, co divadlo unese a jaký je vlastně jeho smysl. Teď. 

A tak se znovu opírám o tóny. Během Vánoc jsem Matěje Kroupu, který se stará o hudební součást inscenace, bombardovala jihočeskými lidovými písněmi, protože lidovky miluju a ctím jako zdroj spojení s našimi kořeny a tedy lidstvím… jsem moc zvědavá, jestli aspoň jednu z nich Matěj „koupí“ a rozezní se v tom neuvěřitelném prostoru na začátku března.