Libuše Jarcovjáková: Hercům věřím každé slovo

Divadlo se pro mne rovná emoce. A většinou příliš silné na to, abych je jen tak zvládla. Divadlo si pak právě kvůli těmto silným pocitům homeopaticky dávkuju. V divadle, tak jsem si to aspoň představovala, musí bouřit hromy, musí se milovat, plakat, bát se a smát se. Všechno, jen ne lhostejnost.

Skoro celý život bydlím v blízkosti Národního divadla. Od raného dětství se všechno nějak motalo okolo té budovy – ve strašidelných, temných Chourových domech, vyztužených dřevěnými podpěrami, bydleli mí spolužáci. Ty domy se už začínaly rozpadat. Bydlela tam i spolužačka Dáša, cirkusačka.

Každý, koho jsem tam potkala, mě fascinoval a zároveň děsil – pes, který štěkal do rytmu vrzajících houslí, teta, co spadla z hrazdy a byla celá zkroucená, klaun. Bylo to, jako bych se ocitla uprostřed Felliniho filmu, ale o tom jsem tehdy ještě nevěděla. Pak přišla demolice a jáma, ze které v následujících letech postupně vyrostla Nová scéna. V mých vzpomínkách byla gigantická.

Rodiče mnoha spolužáků v Národním divadle pracovali: něčí tatínek byl nejspíš ředitel (aspoň jsme si to mysleli), další tatínek pak dělal ještě zajímavější práci – byl totiž topič a jednou nás vzal do kotelny. Od školky jsme do divadla chodili na exkurze. Zlato a červený samet mě naplnil úctou a úžasem. Divadlo mi připadalo obrovské.

Vzpomínám si na árie, které zněly Ostrovní ulicí, zpíval je při práci starý pán, prý bývalý zpěvák z Národního. Byla jsem malá, nepamatuji si detaily, ale zato jeho mocný baryton mi zní v uších dodnes. Když jsme se vracívali ušmudlaní, hladoví, s klíčem na krku, ze Žofína, po dnech plných divokých her a dobrodružství, potkávali jsme herce, přicházející do divadla na večerní představení. Bylo to jako potkat postavy z pohádek.

První divadelní představení a oslava mých čtvrtých narozenin. Většinu času jsem strávila pod sedadly, nakonec mě museli odvést pryč. Bílé punčocháče, ve kterých jsem původně přišla, byly černé. Nevinné divadélko Spejbla a Hurvínka, nevinná hra, jen ten obr, co tam přišel, byl trochu moc velký a strašidelný.

Do školy jsem chodila do Vojtěšské, základní škola s obskurní tělocvičnou. Raná šedesátá léta. V paměti mám tu scénu, jako bych se na ni dívala shora, jako bych nebyla účastník, ale pozorovatel. Prvňáci až páťáci, všichni sedíme namačkání na dřevěných lavicích, s otevřenou pusou posloucháme burácející hlas Zdeňka Štěpánka: „A na topole podle skal, zelený mužík zatleskal…“ Erbenova Kytice v jeho podání rachotí jako valící se kameny, jako vichřice, jako hororová scéna, ve které hraješ hlavní roli.

Později mě poslali s jakýmsi vzkazem ke Štěpánkům domů. Zazvonila jsem, dlouho se nedělo nic a pak mi Mistr otevřel. Zmačkaný, už ne tak hrozivý, s červenýma očima, v županu, rozmrzele převzal vzkaz. Ten kontrast. Odcházela jsem a měla o čem přemýšlet.

Konec šedesátých let, bujná svoboda a přetlak kultury. Jsem mladá. Těším se na vše, co mě čeká. Lačně hltám vše kolem sebe, vizuálních impulzů je tolik. V divadle jsem skoro každý týden. Viděla jsem snad všechno, co se v Praze hrálo. Višňový sad, Strýčka Váňu. Ze života hmyzu, Romea a Julii… Detaily jsou dávno smazané, fakta pomíchaná.

Pohybuju se ve vzpomínkách, které dávno dotvořila fantazie. Vzpomínám na scény Josefa Svobody a Alfréda Radoka. Divadelní fotografie Josefa Koudelky mám vypáleny do sítnice. Kvůli těm fotografiím jsem začala fotku studovat. Stěžejní impulzy, na které se nezapomíná.

Obrazy a hlasy. Divadlo rozložené na prvky. Nepamatuji si celek, jen úryvky. Hlas Josefa Kemra, Dany Medřické, Zdeňka Štěpánka, Marie Tomášové, Rudolfa Hrušínského, Ladislava Peška, Karla Högera… Snažím se poskládat si útržky silných scén – Vladimíra Šmerala vidím v jakési šedé říze – musela to být nějaká Shakespearova hra – kde, kdy, která? To už nezjistím.

Olgu Scheinpflugovou vidím jako Matku – posílá svého nejmladšího bojovat. Kde jsem to viděla? V Národním? Mohla jsem to vůbec vidět? Nebylo to spíš v nějakém filmu? Hrála ještě vůbec? Žila ještě vůbec? Google má odpověď – musela jsem vidět jedno z posledních představení ve Vinohradském divadle, na jaře 1968. V dubnu na jevišti dostala infarkt a za pár dní zemřela. Údajně ji rozčílili neukáznění dětští diváci.

Na to, co přišlo vzápětí, nerada vzpomínám. Šedý, dusivý smog normalizace, ve kterém se nedalo dýchat. Hry, které najednou nebyly nic než tupá ideologie. Do divadla jsem přestala chodit.

Brzy poté, co jsem byla donucena jedním strýcem navštívit představení severokorejského vojenského divadelního souboru ve Státní opeře. Na jevišti ten večer bylo za mohutného mávání rudých vlajek a hysterických výkřiků pobito mnoho imperialistů. Pak jsem v divadle dlouho, velice dlouho nebyla.

Po mnoha letech jsem se do Národního vrátila. Sedadla jsme měly až u stropu, z té výšky jsem dostávala závrať. Moje devadesátiletá tetička Edita s divadelním kukátkem neustále nahnutá do parteru. Hru jsem skoro nevnímala, byla jsem přesvědčená, že jí to kukátko spadne a dole někoho zabije.

Začala jsem se divadlu pomalu znovu otvírat, vpouštět ho zpátky do svého života. A najednou ho můžu začít poznávat z úplně jiné stránky. Přicházím do něj ze zákulisí, smím fotit, nasávat atmosféru, dívat se. Jak je to tu všechno malé, milé, útulné a něžné. Zase vidím tu červenou a zlatou a připadám si jako někde, kde to strašně dobře znám, jako bych přijela zpátky domů. A navíc – hercům věřím každé slovo.

Celou kampaň Činohry Národního divadla z dílny Libuše Jarcovjákové zveřejníme 1. září.