Kráska a zvíře: Krása je vždycky trochu schovaná… 

Překvapilo vás vaše obsazení do titulních rolí v inscenaci Kráska a zvíře?  

David: Mám rád humor, takže mě spíš napadlo, že po dvaceti sezonách v ND mohu hrdě prohlásit, že jsem se propracoval od Cyrana ke Zvířeti! 

Anna: Zkoušeli jsme spolu s Davidem před pár lety Krvavou svatbu, ale příliš se na jevišti nepotkávali, měla jsem z něj dost respekt. Když jsem zjistila, že právě on bude ztvárňovat Zvíře, přepadl mě strach – hrát příběh o čisté lásce s člověkem, kterého zatím jen uctivě zdravíte „Dobrý den!“, mi přišlo hodně náročné. Pak jsme s Davidem pod vedením Honzy Nebeského nazkoušeli v JEDLu Manželskou historii a poznali se trochu blíž. A dneska jsem moc ráda, že ho Daniel Špinar do Zvířete obsadil. David je totiž nesmírně empatický, pomáhá mně i ostatním. Navíc má v hlasu neskutečnou vlídnost. Už když ho na zkouškách poslouchám, roztékám se. Krásný hlas je prostě magie, dar. Často se mi to stává například u dabingu – slyším nějaký hlas a běhá mi mráz po zádech.  

I v Hrubínově pohádce je ale skryto zvláštní zadržované tajemství, Kráska se otočí a uzří podobu svého přítele až téměř v samém závěru příběhu. Hrozivá identita Zvířete je jí tak dlouho utajena. Zamiluje se, byť jej téměř celou dobu nevidí a slyší právě jen jeho podmanivý hlas. 

David: Archetyp nebezpečného zvířete je v pohádkách velice častý, mimochodem i tří­hlavý drak je dost nebezpečné zvíře – vždyť požírá princezny. Téma magie hlasu rezonuje i ve zmiňovaném Cyranovi, těch podobností je víc než dost. Zároveň existují různá svědectví, kdy muž týrá mladou dívku tak dlouho, až vznikne zvláštní vztah, závislost týrané bytosti na tyranovi. Ale to už opouštím svět pohádek. Na podmanivosti hlasu je postaveno i charisma zpěváků, bez kouzelného hlasu to prostě nejde. 

Máte pravdu, mýtus o překrásné dívce, která se dokáže zamilovat do odpudivého netvora, není určen pouze dětem. Co je vlastně pro vás krása? 

Anna: Asi především to, co se skrývá uvnitř člověka. Ostatně o tom je nejen samotná Kráska a zvíře, ale i naše scénické pojetí Hrubínovy pohádky. Proto se vyhýbáme tradičnímu konci, ve kterém se Netvor najednou změní na krásného mladého prince. I náš hrdina se nakonec polidští, ale nestane se z něj prvoplánový krasavec. A přesto ho Kráska přijme, zamiluje se do něj nejen na základě jeho hlasu, ale i toho, jak s ní – se svým „vězněm“ – celou dobu jednal. Vždycky se k ní totiž choval hezky… A tím odpovídám i na vaši otázku – krása je pro mne vždycky trochu schovaná, není prvoplánová, nepůsobí navenek. 

David: Krása je komplexem fyzických předností a vnitřní krásy. A potom je tu další tajemství a tím je jakési přirozené charisma. 

I Zvíře vnímá krásu komplexněji, obdivuje Krásku, že se nebála nabídnout život za záchranu otce. Netvor je zkrátka fascinován principem oběti, to ze svého zvířecího světa nezná. 

Anna: V americké filmové verzi uvidí Kráska pravou podobu Zvířete hned na začátku, jejich vztah se pak rodí docela jinak. Hrubín ale vede Krásku skrze tajemný, přesto blízký hlas, staví ji před mnohem náročnější rozhodnutí. Rok někoho miluje a najednou zjistí, že je to zrůda. Co ale teď s tím? 

Myslím, že Kráska se cítí obelhána, vadí jí, že k ní netvor nebyl upřímný. 

Anna: Naštěstí víme, proč jí lhal, z jakého důvodu… Nebyl to chlap, co ji nechal doma se třemi dětmi a mezitím jí zahýbal. (smích) Bál se, že ji ztratí. Jeho strach je pochopitelný, miluje ji už od začátku. A jak říká autor – každá bytost má moc učinit krásným toho, koho skutečně miluje.  

V některých verzích pohádky nevnímá Kráska pozitivně ani své jméno, řekla bych, že vám se evidentně podobný výklad líbí. 

Anna: Krása se dneska strašně přeceňuje. Celé sociální sítě jsou přece plné povrchní krásy. 

Jasně, všichni chtějí slyšet, že jim to sluší a jsou nádherní, pro jistotu to tedy píšou i druhým. 

Anna: Lidé se fotí v nepřirozených pozicích, postaví se před objektiv záměrně tak, aby měli třeba menší boky. Proto mě zmínka o tom, že Kráska nemusí své jméno či přezdívku vnímat pozitivně, potěšila. Oslovovat někoho „Krásko!“ může být těžké i pro okolí dotyčného, třeba pro dívky, kterým takhle nikdo neříká, lhostejno, zda v pohádce, nebo na Instagramu.  

David: Bohužel, ideál krásy se často zaměňuje s plastickými operacemi, dnes se s krásou dá pracovat i jako s určitým nástrojem, neboli krásu si dokonce můžete koupit. Nicméně stárnutí a smrtelnost dožene každého. V naší pohádce Zvíře dokonce říká: „Čím méně je v tobě zvířete, tím víc pociťuješ marnost všeho.“ 

Na inscenaci se významnou měrou podílí audiovizuální a zvukový mág Michal Cáb i choreograf a tanečník Václav Kuneš, se kterým, Davide, pravidelně spolupracujete… 

David: Z toho mám obrovskou radost – že Dan Špinar přizval právě Michala a Václava. Jsou to tvůrci, na které se člověk může spolehnout, a věřím, že se jejich vkus do inscenace výrazně promítne. 

A jak se vám líbí fakt, že režisér umístil Hrubínův příběh do zchudlého cirkusu? 

David: Cirkus jsem jako dítě miloval a myslím, že v mnohém se podobá divadlu. No a cirkus v historické budově Národního divadla mi připadá dojemně aktuální. 

Kráska a zvíře má na rozdíl od mnoha jiných pohádek v sobě přítomnou temnotu, rodiče ji dětem příliš nevyprávějí. Jaké pohádky jste jako děti milovali vy? 

David: Miloval jsem Andersenovy pohádky i báchorky Boženy Němcové. No – a samozřejmě Fimfárum.

Zmínila jste, že vaše babička jako holka strávila za okupace skoro dva roky v terezínském ghettu, proč vás její útěk tak fascinoval? 

Anna: Útěk z Terezína v dubnu čtyřicet pět symbolizoval svobodu, šlo o dojemný příběh dobrodružné cesty – chvilku šli všichni pěšky, pak na povozu taženém koněm, schovávali se. Babička to skvěle popisovala i ve své vzpomínkové knize Poslední Herrmannovic děvče. Možná i proto jsem ji jako malá tak fascinovaně poslouchala – její styl vyprávění byl v něčem až dětský. Při vyprávění se znovu dostala do kůže čtrnáctileté holky, která nechápala, kam je vezou, jestli to není náhodou nějaký dětský tábor. Přesto, že jsem u babiččina vyprávění občas brečela a postupně mi všechny hrůzy v něm ukryté docházely, její vzpomínání bylo strašně hezké, babička své historky a příběhy líčila až s neuvěřitelnou lehkostí. Například jak došli na nádraží, ale tam je nepustili do vlaku, protože neměli peníze, což bylo po prožitých útrapách paradoxní. A ona si vzpomněla, že jí maminka do kabátu zašila nějaký obnos – a koupila všem lístek na vlak. Babiččina dobrodružná cesta mě zkrátka fascinovala. 

Ve spoustě židovských rodin se na holokaust po válce příliš nevzpomínalo, někteří lidé chtěli prožité utrpení vytěsnit nebo trpěli pocitem, že je zkrátka dalším generacím nesdělitelné. 

Anna: Možná jsem jako malá necítila ostych se babičky na cokoliv zeptat. Ale ona podobným problémem stejně netrpěla. Za svůj život byla vděčná, s láskou vzpomínala, že byla u vzniku slavné terezínské opery Brundibár, strašně totiž milovala hudbu. Měla radost, že všechno přežila, že se nakonec dostala až do Národního divadla, že se stala šéfkou Opery… Mimochodem, po její smrti jsme s mámou našly spoustu anonymů a výhružných dopisů ze začátku devadesátých let, i od některých lidí z divadla. Psali jí, ať jako Židovka táhne zpátky do plynu. A vidíte – tohle nám třeba nikdy neřekla. Babička udělala v Opeře spoustu práce, přesto byla s kritikou vyrovnaná a nebyla předpojatá. Spolupracovala se zahraničím a nikdy by ji nenapadlo řešit, že je někdo například Němec, nechtěla vytahovat křivdy z války, byla vždycky nad věcí. Ano, i ona šla po vnitřní kráse, dokázala se povznést nad leckteré povrchnosti. Jedna babiččina známá mi popisovala, jak se spolu náhodou ocitly na místě, odkud je za války nakládali a odváželi do Terezína, a babička zničehonic řekla, že musí domů. Uměla v sobě některé věci zavřít, ale nebyl pro ni problém o tom mluvit. Nebála se.

Anna: Moje babička, bývalá šéfka Opery, mě jako dítě často hlídala, bydleli jsme totiž ve velkém bytě, všichni pěkně pospolu. Byla skutečně stoprocentní babičkou, takovou, po jaké každé dítě touží. Dělala mi omelety, vždycky mi před spaním něco vyprávěla, a já jako malá holčička stála především o dva příběhy. O její reálnou historii – jak se dostávala domů na konci války z Terezína – a o pohádku o Sněhurce. Pouštěla mi i filmové pohádky. A já, když mi je pak sama vyprávěla, často viděla před očima jejich Disneyovu verzi. Když mi režisér Dan Špinar řekl, že budeme dělat Krásku a že se v ní bude zpívat, automaticky jsem si to s Disneym spojila, netušila jsem, že i Hrubín napsal do své verze příběhu písňové texty. Vím, že starším generacím to může připadat legrační, ale já na disneyovkách skutečně vyrůstala. 

Zmiňovaná babička Eva Herrmannová byla uznávanou operní kritičkou a teoretičkou, i šéfkou Opery Národního divadla. Vaše maminka Alexandra Malinská začínala jako baletka, tancovala ve skupině UNO, nyní už přes deset let působí v Národním divadle jako maskérka. V Národním divadle tedy zastupujete už třetí rodinnou generaci. 

Anna: Tady z kavárny NONA je vidět na Provozní budovu ND, kde babička měla kancelář. Když se podívám z okna, pořád je to pro mě strašnej doják. Každé Vánoce mě babička brala s sebou na Louskáčka, dojímá mě i fakt, že máma teď pracuje v maskérně historické budovy. Nechci, aby to vyznělo tak, že Národní divadlo nevnímám jako výjimečný fenomén, jde spíš o moji obranu, abych se nepo… Protože kvůli své rodině, která tu něco vytvořila, mám úctu k Národnímu o to větší. Samozřejmě jsem si kladla a pořád kladu otázku, jestli je veliké národní jeviště pro mě. Ale cíl v naší práci neexistuje. Můžete si vysnít jakoukoliv roli, a stejně je vám to houby platné. Občas se mě někdo zeptá: „V pětadvaceti v Národním? A kam dál?“ A já řeknu: „Kam? Kamkoliv!“ Národní je neskutečná zkušenost a je nádherné stát na jeho jevištích. 

Možná i Kráska a zvíře otevírá témata, o kterých se mnozí lidé bojí mluvit – nevyžádané rodinné oběti, nezdravá fixace na rodiče, poněkud „nevhodné“ vztahy… 

David: Pohádka jako slovesný útvar je pro mě něco jako mýtus nebo báje, je v ní zakleté určité tajemství – jako v poezii. A úkolem nás, tvůrců, je toto tajemství chránit a uchovat křehkost vyprávění. Zároveň je nutné nepodcenit dětského diváka, nesnažit se zjednodušit psychologii postav, ale vytvořit svébytný pohádkový svět, který by měl být odrazem našich reálných životů.