Když na Činohře Otec hlídá dceru… 

Ostatně každý divadelník ví, že inscenovat jistou anglickou tragédii o jistém skotském králi s sebou nese značná rizika a jméno této hry není radno vyslovovat, ani když se ji zrovna inscenovat nechystáme. Proto mě velmi zaujalo, když Ondřej Novotný ve Studiu pro nové drama, které jsme v rámci Činohry vytvořili, napsal hru s tímto tématem – tématem, které je mi z jedné strany důvěrně známé (i když mé dcery už jsou poněkud větší než ta Ondřejova fiktivní), kdežto z té druhé, jíž je vztah dospělé dcery a stárnoucího otce (a kdy tedy spíš dcera hlídá otce), mám strach – jak to všechno zvládneme, jak se náš vztah vyvine napříč pubertou a dospělostí, jaké životy a jaké strasti mé dcerky čekají, jak jim budu schopen stát po boku a zároveň jim nezasahovat do života příliš, a konečně, jak to se mnou bude v závěru života – nebudu pro ně přítěží? Ale také – nečeká mě samota a šílenství? 

Ondřej píše pozoruhodným způsobem, jeho hry mohou při zběžném pohledu připomínat obdobné texty německé či anglické, tak zvaně post-dramatické. Texty, které už nerozvíjejí příběh či situaci, jejich hlavní postavou bývá jazyk jako prostředek či častěji překážka komunikace. Ondřejovy texty ale rozvíjejí celou řadu příběhů, které tiše bublají pod povrchem, nenápadně zurčí v trávě opodál, bzučí jako neviditelný hmyz, burácí v dálce jako blížící se bouře. Obsesí jeho Otce je tektonika – utkvělá představa, že se litosférické desky, na nichž stojí naše domovy a naše životy, mohou zčistajasna pohnout, rozevřít a v jediném apokalyptickém okamžiku vše pohltit. A nějak podobně působí i samotný text hry. Jako by se nic nedělo, opájíme se krásou slov a poetických obrazů, ale neustále přitom cítíme sotva znatelné chvění pod nohama a v břiše – neklamná známka toho, že pod povrchem číhají víry a turbulence, které hrozí nás strhnout do kataklyzmat autorovy představivosti. 

Nakonec ale asi největší devízou hry, kterou se nyní (po více než ročním odkladu způsobeném pandemií covid-19) opět zabýváme,  je Ondřejova schopnost vylíčit na v podstatě zcela banálním a každodenním příběhu, který je každému srozumitelný, velmi hluboká hnutí a záchvěvy duše člověka v raném středním věku, rodiče a zároveň potomka, příslušníka oné „sendvičové generace“, která často pečuje o svoje malé děti a zároveň o stárnoucí rodiče. Shodou okolností i většina inscenačního týmu k této generaci patří a v té či oné podobě řeší obdobné problémy jako ústřední postava hry. To ale nutně neznamená, že se tady schyluje k jakési „generační výpovědi“. Každý z nás je synem či dcerou, každý z nás nějakým způsobem zažil péči o stárnoucího člena rodiny, většina z nás buď děti má, nebo o nich ve svém životě uvažuje. Věřím, že inscenace Otec hlídá dceru má potenciál oslovit diváky napříč generacemi – a autorův jemný, ironický a místy nemilosrdně třeskutý humor tomu bude nápomocen.