Kašlu na bohy! Dido a Aeneas jako opera o volbě dnes

Dido

Mě, Dido, dceru krále Tyru a sestru Pygmaliona, vyhnala v cizí břehy vražda otce a chotě rukou bratrovou. Zde, na slunném pobřeží severní Afriky, založila jsem nové město Kartágo, doufajíc, že tato krásná země stane se mým novým domovem a vyvedeme mě z chmurných myšlenek. Však nestalo se. Já prožila zde lásku, jež nakonec mě ranila, a tak já Dido, podle jména „putující“, dlím nyní v podsvětí, kde vládne přísný Hádés.

Ó, drahá Dido, proč jen jste neodhalila světu své trápení? Možná byste se nyní nemusela brodit po kolena v řece Styx!

Já byla silnou ženou ve světě mužů, královnou, jež rukou pevnou budovala Kartágo. Chápete tedy, že to, co jsem prožívala v soukromí, bylo absolutně irelevantní. Právě kvůli tragédii, která mě postihla, jsem nemohla si dovolit se zhroutit, ale musela jsem dostát své odpovědnosti vůči svému lidu a svým věrným. Nebo má snad politik či král, jenž drží v rukou věci veřejné, právo na soukromí, tím spíše žena?

Přesto řekněte nám nyní, jakými duševními krajinami bloudila jste v Kartágu, než skončila jste dobrovolně život?

Já zahalená v smutku truchlila jsem pro ztrátu manžela, když zjevil se on – zářivý a krásný Aeneas, jenž rozptýlil na chvíli mé chmury a odehnal ode mě smutek. Však démoni se vrátili, by překazili mi tu radost a strhli mě do ještě hlubší propasti.

Co cítila jste, když poprvé se zjevil Aeneas?

On byl tak krásný, tak sympatický! Zapálil ve mně zvláštní žár. Samozřejmě své sehrála i politika, sňatek s ním by určitě byl výhodný jak pro mě, tak pro můj lid. Královna si přec vybírá jen mezi hrdiny! Byť kdyby on byl v letech, plešatý a s bříškem, nebylo by to zdaleka tak snadné, jako když u našich břehů ztroskotal tak krásný rek, jakého jste angažovali v Národním divadle!

Proč tedy neřekla jste: „Zůstaň!“

Však každý jste to někdy zažil, ten strach, že všechno špatně skončí, ty stavy smutku, pro něž není důvod. Já slyšela jsem v jeho větě pouze to, že opouští mě, že má cena pro něj není taková, by odmítl on podrobit se bohům. Byla jsem příliš hrdá, jak se od panovnice žádá, bych odkryla, jak moc to zranilo mé srdce.

Ale trochu jste to svedla na bohy!

Já sama však dobře vím, že jen já způsobila jsem tu tragédii, neboť já rozhodla se ze života vyhnat Aenea, ačkoliv jsem po něm tolik toužila! Ale znáte to. Když člověk něco zkazí, velmi často hledá, kdo za to může. My lidé neradi si přiznáváme vlastní chybu. Tak proč ji nepověsit na krk nějakému olympskému bohovi?

Budiž vám polehčující okolností, že stala jste se obětí jistých intrik.

To máte pravdu. Intrika má ráda publikum, a pokud jí ho dopřejete, prosperuje.

Zde v podsvětí měla jste jistě mnoho času o všem přemýšlet. Udělala byste něco jinak?

Nevím, jestli jako královna Dido, ale jako žena určitě. Kdybych mohla něco vrátit, pohovořila bych déle s Aeneem o jeho odjezdu, bych mu vysvětlila, jak to bude. To je má rada pro vás, vážené čtenářky. Nemá smysl se hned zabíjet!

Aeneas

Můj život, jenž vzešel z Venuše a Anchísea, zatím lemovala pouze smrt. Já zažil jsem danajský dar Řeků a zkázu Tróje, skon krále Priama rukou Pyrrhovou i poslední vzdech své ženy Kreúsy. Na žírných, obdělaných polích, jimiž protéká etruský Thybris, založiti mám dle bohů nové město Řím. Cestou z Tróje poznal jsem již Krétu, Sicílii, než ničivá ta bouře zanesla mé lodě k břehům kartaginským. Co čeká mě zde? Že by snad láska?

Jaký Aeneas přistál to u břehů Kartága?

Voják připravený na vše. Když ale zjevila se Dido, mé srdce proklál šíp a věděl jsem, že přijel jsem do této země hledat lásku a nový začátek.

Dido musela vás vskutku uhranout!

Ta energie, noblesa a zádumčivost její povahy, jež muže tolik přitahuje! To tajemství jsem chtěl jako správný muž rozluštit.

Takže příběh přesně podle rčení „do ženy a do melounu nevidíš“.

Když muž něčemu nerozumí, pak přece snaží se přijít tomu na kloub, pojmenovat problém a hned ho vyřešit!

Ach, už to chápu! Proto ten rychlý odjezd!

Ale ona řekla: „Běž si, běž!“

Kdy pocítil jste poprvé, že vás Dido miluje?

Hned při prvním tanci. A pak ve chvíli, kdy mě tak prudce odmítla. Kdybych lhostejný jí byl, řekla by to jinak.

Jak příběh končí, otázka se vkrádá, co víc je, láska, nebo povinnost?

Láska. Silnější je láska. A já chtěl s ní zůstat. Vždyť na konci jí říkám: „Kašlu na bohy, zůstanu s tebou!“

Pak mrzí mě, že nezůstal jste a poslechl jste Dido. Vždyť ženy často neříkají, co skutečně si myslí!

Však stále nevím, zda byl jsem to já, kdo Dido opustil… Vždyť ONA řekla: „Ne, běž pryč!“

Trápí vás alespoň výčitky svědomí?

Určitě! Akorát již za scénou, kde dlouze já se dívám na Dido a zpytuji a zpytuji.

Stejně jako Dido, zeptám se i vás. Udělal byste dnes něco jinak?

Zůstal bych, i kdyby Dido stokrát naléhala, a přesvědčil ji, že miluji ji a zůstanu. Ať se stane cokoliv.

Pak nezbývá než operu tu přepsat podle Aenea!