Ve vzduchu už několik dní visí jaro. V den, kdy vznikl tento text, na Žižkově vykvetly sněženky, které dávají tušit, že příchod nejoptimističtější části roku je na spadnutí. Každý rok je to stejné, dlouhé čekání, a pak to přijde skoro ze dne na den. Březnové Foyer věnujeme příznačně tématu klíčení: nikoliv rostlin, ale myšlenek.
Ať už jde člověk do galerie, na koncert nebo do divadla, zajímá ho hlavně, jak na něj dílo působí. Jak vzniklo, není pro zážitek až tak podstatné, otázka použitá v názvu textu je obvykle jen řečnická. Jedna nedávná polemika mi ale připomněla, že to není tak jednoduché. S technicky zaměřeným člověkem jsme diskutovali o produktech umělé inteligence, které napodobují umělecká díla. Spor spočíval v tom, co se ještě na začátku tohoto odstavce zdálo jasné: Zda se počítá jen výsledek, nebo je podstatný i proces. A pokud i ten, tak proč, když stejně hledáme významy ex post a na základě individuálních zkušeností, bez nároku na obecnou platnost. Je třeba uznat, že je to argumentace docela logická.
Osobně jsem přesvědčená, že má-li nás umění obohacovat a kultivovat, pak musí být jeho podstatou skutečná tvorba vykoupená žitou zkušeností jiného člověka, ne odvar vygenerovaný robotem, který svou lidskou podstatu jen markýruje. Ale platí to i v případě, že za určitým dílem stojí člověk, jen bychom ho označili spíš za zdatného řemeslníka než umělce? A kdo to rozsoudí? Celý tento rozhovor mě přivedl k přesvědčení, že zprostředkovat pohled na proces tvorby je pro časopis krásný a důstojný úkol. Životnost kultury totiž závisí na tom, kolik lidí výše uvedené rozpory vnímá a kolik se spokojí jen s výsledkem.
Podstatný materiál poskytl baletní soubor, pro nějž právě vznikají dvě abstraktní choreografie. Úplně nová díla, která nemají zadání ani předem dané téma, a přitom během několika týdnů vyrostou pod rukama, které jsou na začátku zdánlivě prázdné, v něco velkého a životaschopného. Markéta Stinglová a Helena Bartlová zjišťovaly u choreografů Roberta Bondary a Marca Goeckeho, odkud čerpají inspiraci, zda je jejich tvorba impulsivní nebo promyšlená a jak dlouho klíčí, než vykvete.
V dalších textech vás necháme nahlédnout také do zákulisí chystané inscenace Barona Prášila, očima Andrease Homokiho uvidět Wagnerova Parsifala nebo se zamyslet nad stavem maďarské kultury s Viktorem Bodó.
Milé čtenářky, milí čtenáři,
přeji vám podnětné čtení.
Sdílet na sociálních sítích
