Šaty dělaj člověka …a kostým roli

 Skřivánci za šicími stroji

Krejčovské dílny Národního divadla sídlí na Vinohradech a fungují jako promyšlený organismus. Šest dílen – tři dámské, tři pánské – se dělí o práci podle vytížení. V každé sedí kolem sedmi lidí za šicím strojem. Menší inscenace zvládnou dvě dílny, velké opery nebo balety zaměstnají všechny. Někteří mistři mají už navázané vztahy s konkrétními herci a pravidelně pro ně šijí. Párou z žehliček a hlukem šicích strojů se dílny zaplňují už v půl sedmé ráno. To aby se před zkouškou, která začíná v deset, stihly zapracovat všechny úpravy z předchozího dne. Kostýmy doslova pendlují mezi budovami divadla. Pomáhá k tomu speciálně upravené auto se štendry, které funguje jako pojízdná skříň.

Od návrhu k premiéře

Proces začíná explikační poradou, kde režisér a výtvarníci představí svůj záměr. Kostýmní výtvarník v této fázi přichází především s referencemi a inspiračními zdroji. Teprve na předávací poradě přichází s hotovými návrhy, mezi které často patří i ukázky zamýšlených materiálů. Materiály i počet převleků přitom zásadně ovlivňují rozpočet. Teprve když se rozpočet schválí, může začít nákup látek a práce se rozdělí do dílen. Mistři se setkávají s výtvarníky nad návrhy, stříhají a připravují kostýmy na první zkoušky. Ty jsou klíčové. Herci i výtvarníci musí najít shodu. Kostým musí nejen sedět, ale také nesmí omezovat. V průběhu zkoušení se často přijde na další aspekty, které se musí přidat; například došít další kapsy, kam si herec schová rekvizitu. Pánské kostýmy se většinou zkoušejí jednou, dámské dvakrát. Dva týdny před premiérou přichází velká oblékaná zkouška. Kostýmy jedou poprvé do divadla a herci v nich poprvé vstupují na jeviště. Ne vždy se stihnou vyřešit všechny obtíže, protože inscenace ještě nebývá hotová. Proto jsou následující dny zásadní. Od generálních zkoušek už kostýmy jezdí do divadla denně.

Mezi archivem a detektivkou

Pro historizující inscenace (někdy i pro současné) může výtvarník zavítat do takzvaného fundusu – skladu kostýmů. Ten patřící Národnímu divadlu se nachází v areálu ve Viničné a nese dlouhou historii první scény. Jako v archivu se v něm dá číst, jaké inscenace se kdysi hrály, co bylo v kostýmním designu „v módě“ a jak se proměňoval dobový vkus. Pokud si výtvarník z fundusu něco vybere, v dílnách se šaty ještě upravují. Historických kostýmů podle Frýby postupně ubývá. „Dnes se i klasika často dělá v současných kostýmech,“ vysvětluje. Současné oblečení se většinou kupuje. Konfekce vypadá jinak než zakázková výroba a pořídit ji z obchodu dává větší smysl, než složitě šít od nuly.

Některé typy oblečení se řeší externě. Pánské obleky se často zadávají do Prostějova, uniformy šijí specializované firmy. Externě se objednávají také výšivky, které v divadle vznikají jen výjimečně. Občas se práce promění v detektivní pátrání. Při inscenaci Audience u královny Frýba studoval přes internet britskou královskou vyšívárnu, prohlížel sbírky šperků a pátral po replice koruny Jiřího IV., kterou měla Alžběta II. na známkách. Nakonec se koupila koruna z Anglie; za dva dny byla v Praze a mohla se fotit na plakát. Pro Ivu Janžurovou a Taťjanu Medveckou sháněl kabelky v rámu, které se dnes už nevyrábějí, a lovil je na aukcích.

Řemeslo a vztahy

„Dobrý krejčí musí mít pevné nervy a svatý grál řemesla,“ říká Frýba. V divadle se totiž musí umět všechno. Každé inscenaci je potřeba věnovat stejnou péči, bez ohledu na žánr nebo rozsah. Právě udržení řemesla považuje za jednu z nejdůležitějších úkolů kostýmní výroby. „Těšilo mě pracovat s kamarády,“ uzavírá. Díky profesi získal řadu blízkých přátel mezi výtvarníky. Kostýmní výroba je pro něj prostor sdíleného řemesla, paměti a vztahů, bez nichž by divadelní večer nikdy nezačal.

Texty o divadelních profesích jsou doplňkem cyklu komiksů, který uveřejňujeme v rubrice Komiks.