Fejeton: Host dvou tváří

Světla dne přibývá. Nacházím ho v pokojích, když se na odchodu roztržitě ohlédnu, nacházím ho téměř s úlekem jako plachého hosta, na nějž jsem stačila zapomenout. Promiňte mi. Zůstaňte. S úlevou ještě chvíli zůstáváme.

Sýkory zatím oždibují holé větve jabloní. Sníh se pomalu stahuje ze šedých zahrad, na šedém asfaltu zůstává po posledních mrazech štěrk, který dloubeme z podrážek jako trní z paty. Stále ještě nezbývá o mnoho víc než jít po své práci – ze šera do šera – a z chodby večer co večer vymetat drobné, protivné kamínky. Ještě si tak docela otevřeně nezoufat. Přimknout se ke každé tiché, malé práci, která si žádá klidné srdce a hluboký dech; vzít své srdce a svůj dech a odevzdat je dobré práci. Nevzdávat se. Netěkat. Taková je zima a to jsou její úkoly.

Na konci dne vstávám od psacího stolu. Vidím, že můj host je ještě stále tu, ještě se ostýchá, ale šedivá srst mu jemně, vzrušeně jiskří. Právě tak jemně teď praskají ohradníky pod lesy, touž silou voda ve žlabech rozmrzá, a když se má host k odchodu, vím, že ho vyprovázejí kočky ze stodol a stříbrný břinkot nádobí prostíraného k večeři. Každý večer si pouštím jeden den Turínského koně, a když loupu horké brambory, už nelze nevidět, že po hostu zůstává sršení neklidu – sladkého, kouřem ovoněného, teskného rozrušení, které mě přimyká k oknům a ke kopcům, takže se dech chtě nechtě zalkne a tep poskočí. Jako každý rok i letos mi můj plachý host, to chudokrevné denní světlo, přináší předzvěst nové a hojné krásy, bohatě pučícího světa, který se obrozuje a stává jiným. Takový svět se celí tetelí, vábí možnostmi. Vábí sněním o tom, co není, ale mohlo by být, co už kdesi v dálce klíčí a člověk chce být tolik při tom, nic nezmeškat – uvidět a zaznamenat. Rok co rok se potýkám s dvojí tváří tohoto času. V jedné se rodí a šíří světlo posilující srdce, v té druhé neukojitelný hlad. Tak jako v Tarrově podobenství, surově, pln úzkosti rve ten s hladovou tváří z horké brambory slupku a ve strašném spěchu hltá. S tichým a soustředěným srdcem to surově zacloumá – první náraz vlahého větru. Jen tak tak se mi podaří uchopit knihu, o niž už jsem se tolikrát opřela:

Etty Hillesum, mladá holandská Židovka, si roku 1941 poznamenala do deníku zážitek z procházky na počátku jara. Zjevně dobře znala horečný neklid přitažlivé krásy, horečnou touhu vydat se ze zmrzlé půdy dobývat materiál. Popisuje, co tolik dobře sama znám. Vpodvečer se vydává na procházku, tak jako já se vydávám na procházku po stopách, které za sebou nechal můj tichý, bledý host. Pod nebem, mimo mé pokoje a pracoviště, sílí a rozpíná se. Obloha, která se už už zdála tmavnout, je ještě plná nečekaného světla. Vzduch voní vodou a hlínou. Ticho na sebe bere podobu živých souzvuků, vzdušných a rozlehlých, takže je člověk náhle zmaten a vytržen zcela ze sebe, čelí podstatnému, ale neví, čemu. Čelí ale také nebezpečí, zvlášť ten, kdo v sobě pociťuje touhu tvořit, kdo vybíhá do jarního podvečera a cítí, že nesmí zapomenout sešit a tužku. Etty Hillesum si přála psát romány, a ačkoli o dva a půl roku později, než stihla napsat byť jen jediný, zemřela v Osvětimi, zanechala po sobě deníky pozoruhodné literární hodnoty a jaksi prokrvené, smyslové vůle k životu. Znala cesty trýznivého neklidu. Psala o lačnosti, hamižnosti, která ji přepadala při pohledu na květinu – o touze pozřít ji, vytlačit si ji přímo do srdce. Zmocnit se a nepustit a v nejlepším případě se pokusit vdechnout nový život do schránky, kterou jsme jako trofej přinesly z procházky, rozhovoru, souběhu myšlenky, letmého pohledu, v němž se náhle otevřel onen rozlehlý, tepající svět. Hillesum píše, že se z takových setkání vracívala nespokojená, prázdná, neukojená. Kdo se chce zmocnit, vrací se vyčerpaný, sám je o cosi obrán. Při večerní procházce v onom válečném březnu se ale něco změnilo – zážitek jarního stmívání, ve kterém je bezesporu cosi svatého, měkké siluety domů a stromy prostoupené posledním světlem, to vše ji náhle plní vědomím neotřesitelné krásy, která se uskutečňuje navzdory jakýmkoli okolnostem, která posiluje a plní radostí namísto dráždivého vzrušení, jaké s sebou nese ambice postavené na vlastnictví; sen o díle, který je převlečeným snem o vlastní velikosti, důvěrně známé, lepkavé pokušení. Co by ho nakonec mohlo lépe provětrat než čerstvý jarní vzduch, ještě chladný, ale už vonící? Když se vracím domů, cítím, že mi bylo navráceno klidné srdce. Na psacím stole ulpěl téměř neznatelný otisk dvou tváří. Jedna druhou potkává v odevzdání do radosti.