Fejeton: Bezpečí

Časy se mění a s nimi se mění i hodnoty, priority a životní praxe. V době mého dětství ve světě uzavřeném železnou oponou byla v naší rodině hodnota, priorita i praxe spíš samostatnost než bezpečí. Rodičovské poučení znělo, že se nemáme bát a máme si umět poradit. Dnes to zní neuvěřitelně, ale ještě jsem nechodila do školy a už jsem cestovala sama vlakem. Máma mě v Tachově, kde jsme bydleli, svěřila paní průvodčí, ta mě v Plané u Mariánských Lázní přesadila do rychlíku a předala kolegovi, který pětileté dítě opravdu každou chvíli chodil kontrolovat. Na hlavním nádraží v Praze mě předal babičce, která už čekala na peróně, a jely jsme tramvají domů. Vůbec jsem se nebála.

Dnes by něco takového bylo sotva možné, průvodčí by zodpovědnost za tak malé dítě od rodiče nepřevzal. Soudím tak z toho, že mému rukopisu dětské knížky o třech holkách na vandru vytkla redaktorka renomovaného nakladatelství, že nezletilé holky by jejich rodiče na vandr rozhodně nepustili. A já jsem při psaní myslela na úplně skutečné dvě třináctileté holky, které se nám jednou na vandru ztratily. To bylo tak:

Dávno pradávno, v devadesátých letech, když jsme s přáteli vandrovali v Krušných horách, se Julie a Tereza tak loudaly a táhly vzadu, až nás přestalo bavit je napomínat a pořád se ohlížet, kde jsou. Jenže ony v jednom nešťastném okamžiku sešly z horského hřebenu na jinou stranu, než kam jsme mířili my ostatní. Byla to ještě doba, kdy skoro nikdo (a rozhodně nikdo z nás) neměl mobil. A důležité je také, že v tom čase po roce 1989 se v západním pohraničí rozbujela prostituce a nejrůznější černé kšefty. Byl srpen, padla tma, udělala se zima a my – rodiče, sourozenci a přátelé – když jsme se utábořili a zjistili, že holky nás nedohnaly, neměli jsme prostě žádnou možnost je najít a přivést. Nezbývalo než spolehnout se na jejich zdravý rozum a schopnost jednat a počkat do rána, kdy dojdeme někam, kde bude spojení, telefon nebo v nejhorším policejní stanice. My, rodiče a zbytek výpravy, jsme zůstali na hřebeni Krušných hor, kus od Kraslic, nad sebou jsme měli jiskřivé nebe plné hvězd, měsíc stál v úplňku a teplota po setmění spadla volným pádem skoro až k nule.

Tu jasnou noc mi Juliina sestra vyčetla, že mi je jedno, co se jí může stát. Otec Terezy, té druhé ztracenkyně, se zeptal, jestli je od nás tak necitelné, že prostě holkám věříme. A zda by bylo lepší bědovat a zoufat si a vážně: co bychom měli v tu chvíli správně udělat? Na to se odpovědět nedalo, takže jsme šli spát nebo bdít, podle osoby a povahy.

Holky sešly po nesprávné cestě do údolí a dál se dostaly na silnici, o níž ale nevěděly, odkud kam vede. Nechtěly riskovat a stopovat nazdařbůh, tak po té silnici šly, až došly do městečka Jindřichovice: to už byla tma. Po cestě viděly v příkopě povalovat se spodní prádlo a použité prezervativy, takže pozvání přibrzďujících aut, aby nastoupily, důsledně odmítaly. Bylo jim třináct.

V Jindřichovicích nenašly hospodu, tak se rozhodly zaklepat tam, kde se bude svítit, a požádat o radu a pomoc. Měly na sobě kraťasy a trička, už jim byla pořádná zima. A neměly peníze. Několikery dveře se vůbec neotevřely, ačkoli za okny se svítilo. Několikrát je vyslechli, načež zabouchli. Jedna paní je pozvala dál a to už si holky prostě řekly o přespání, protože mezitím uběhly dobré dvě hodiny a bylo jasné, že se za námi na hřeben ani domů nedostanou. Paní byla hodná, uvařila jim čaj a dala něco k jídlu, ale o přespání nechtěla slyšet. Pak přišel její manžel a řekl, že holky vezme „někam, kde je teplo celou noc“. A odvedl je… nebojte se, holky... odvedl je do pekárny. Tam přečkaly noc na pytlích s moukou, časně ráno je pekaři vybavili pečivem, které zrovna tahali z pece, dali jim dvacku a ukázali jim, odkud jede první ranní autobus do Kraslic.

Tady se naše příběhy setkávají, protože já jsem v tu časnou chvíli už stepovala před doposud zavřenou policejní stanicí. Dobře to dopadlo. V noci jsme se báli všichni – my, dospělí, o ně a holky se bály průšvihu. Dnes už je taková situace skoro nemožná, mobil mají i děti a auto skoro každý.

Dnes na to vzpomínáme jako na zkoušku dospělosti, jako na krizový moment, kdy člověk musí obstát v situaci, kterou si sám ani nikdo z jeho blízkých nepřeje. A taková situace dříve či později v životě nastane, i v našem bezpečném kraji našim opečovávaným dětem. Děti, které žijí v méně bezpečných a blahobytných částech světa, se v nebezpečí ocitají prakticky pořád.

Jaké z příhody plyne poučení? Třeba že na světě jsou prudce zabouchnuté dveře, dveře zavřené, i když se uvnitř svítí, ale také místa, kde je teplo po celou noc. Že zdravý rozum, klid a víra v sebe sama je nade vše. A také, že když se někam společně jde, člověk se nemá loudat a táhnout vzadu.