Rozhovory, Opera
Září 2022
Jana Sibera: Jsem šťastná v repertoárovém divadle
Jsou umělci, bez kterých si lze provoz Opery Národního divadla a Státní opery těžko představit. Mezi ně bezpochyby patří sopranistka JANA SIBERA. V roce 2002 byla přijata do angažmá ve Státní opeře Praha a po jejím sloučení s Národním divadlem je od roku 2012 sólistkou Opery Národního divadla. Na pražská operní jeviště však vstoupila o mnoho let dřív.
Jano, předpokládám, že ke zpívání a divadlu tě přivedl tvůj tatínek, emeritní sólista Opery ND Jan Markvart. Nebo to bylo jinak?
Ano, máš samozřejmě pravdu. Tatínek byl nejdříve sólistou opery v Brně, takže už od mých čtyř let jsme se sestrou pravidelně chodily na jeho představení. Po přestěhování do Prahy jsem se stala členkou Kühnova dětského sboru. Účinkovala jsem v operách Jakobín, Brouk Pytlík, Bohéma a mnoha dalších. Při těchto představeních jsem kouzlu divadla naprosto propadla a bylo mi zcela jasné, že se chci stát zpěvačkou. Rodiče moc nadšení nebyli, protože samozřejmě věděli, jak je to nejistá a náročná profese. Doufám a troufnu si říct, že jsou nyní na mě pyšní, a já jim moc děkuji za jejich úžasnou podporu. A to, že jsme si s tatínkem společně zazpívali na prknech Národního divadla, to už byla opravdu třešinka na dortu.
Tvé první sólové vystoupení v Národním divadle bylo překvapivě v činohře (T. Dorst: Pan Paul). O měsíc později jsi už vystoupila ve Stavovském divadle jako Génius v Mozartově Kouzelné flétně. Vzpomeneš si ještě někdy na toto období?
Na toto období vzpomínám strašně ráda, bylo mi šestnáct let, byla jsem studentkou druhého ročníku Pražské konzervatoře a byla jsem strašně dychtivá se vše naučit, poznat a vyzkoušet. Doporučil mě pan dirigent Charvát. Potřebovali mladou dívku, která by byla schopna hrát němou roli a na konci hry dokázala zazpívat bez doprovodu úryvek z Aidy, samozřejmě dívčím hlasem, šlo o atmosféru v kontextu činoherní hry. Zažít zkušební proces a představení s takovými osobnostmi, jako byla paní Blanka Bohdanová, Taťjana Medvecká, Bronislav Poloczek a Ivan Řezáč, to byla neskutečná zkušenost. A Kouzelná flétna, která mě zatím stále provází, byla také úžasnou školou. Vždy jsem bedlivě sledovala, jak to dělají mistři jako pan Podskalský, Lívia Ághová, Natalia Melnik, Helena Kaupová a mnoho dalších. Postupně jsem v téže inscenaci zpívala Papagenu a Královnu noci.
Jana Sibera, foto Z. Sokol
Jak se za dobu, kdy jsi u divadla, opera změnila?
No necítím se ještě jako matadorka, abych mohla nějak rekapitulovat. Ale rozhodně se, jako ostatně ve všem, doba hrozně zrychlila. Mě nejvíce mrzí, že se stále zkracuje období hudební přípravy, konkrétně ansámblových zkoušek před novou inscenací. Já mám tyto zkoušky velice ráda, vždy jsem výborně připravena a moc mě baví se vzájemně sezpívávat a hledat společnou cestu, jak dojít k nejlepšímu výsledku. Dříve to bylo normální a dnes je to spíš vzácnost, a to je podle mě veliká chyba. Dnes se kladou na první místo zkoušky režijní.
Účinkuješ nejen na domácích pražských jevištích, ale také v jiných divadlech u nás i v zahraničí. Setkala ses s něčím, co bys ráda zavedla také v ND, a naopak, čím by ND mohlo inspirovat jiná divadla?
Já jsem moc šťastná, že jsem zaměstnaná v repertoárovém divadle. Systém stagiony by mi vyhovoval méně. Takto jsem měla příležitost role jako Gilda, Violetta, Susanna a Královna noci zpívat tolikrát, že se blížím stovkám repríz, a ty role samozřejmě rostou a zrají se mnou. Když toto řeknu zahraniční kolegyni, většinou mi závidí. A také mě baví ta pestrost, že role a charaktery mohu střídat. Stále se držím v okruhu svého oboru, takže mi nehrozí hlasová únava. Mohli bychom se inspirovat lepším finančním ohodnocením našich umělců, abychom nemuseli tak často hostovat a cestovat a mohli se více koncentrovat na konkrétní produkci.
Kdo tě nejvíc ovlivnil, kdo tě inspiruje, na koho ráda vzpomínáš?
Já mám stále oči a uši otevřené dokořán a učím se ode všech dobré i špatné. Ze všeho se dá poučit. Čím jsem starší, tím více jsem k sobě přísnější, a baví mě stále objevovat, kam až sahají možnosti mého hlasu. Jako studentka jsem byla v divadle stále a vzorem mi byly hlavně sopranistky mého oboru – Zdena Kloubová, Natalia Melnik, Lívia Ághová a hlavně Maria Kobielska, se kterou jsem mnoho let jako začínající sólistka spolupracovala a jsem jí moc za její péči a znalosti velice vděčná.
V dnešní době velice aktivně sleduji světové pěvkyně na sociálních sítích, jejich masterclass a různé další rozhovory a videa jsou pro mě velice přínosné. Neustálé zdokonalování techniky zpěvu mě moc baví, zavřít se sama do zkušebny a cvičit nové věci a posouvat svoje hranice je pro mě slast. Inspiruje mě každý, kdo svou práci dělá poctivě, s láskou a radostí. Spolupráce s takovými osobnostmi, jako jsou Matěj Forman, Jiří Nekvasil, Radim Vizváry či bratři Cabani, to je velká radost.
Co tě na jevišti nejvíc baví?
Všechno! Já prostě divadlo miluju se vším všudy. Emoce, které můžu prožít, to dokonalé propojení hudby, příběhu a herectví, to se nedá slovy popsat. Proto jsem vždy připravená na 200 %, nemyslím už na jevišti, jak který tón vzít, ale chci si to zcela užít, a doufám, že to pak i ocení divák, který pozná, že jsem nechala ten večer na jevišti vše. A v době covidu mi toto emoční vybití moc chybělo. Když jsem doma byla protivná, tak manžel říkal dětem: „To nic, děti, maminka je jen nevyhraná.” A měl pravdu!
Jak se seznamuješ s novou rolí? Jak na ní pracuješ?
Velice pečlivě a dlouho. Osvědčilo se mi roli studovat minimálně s půlročním předstihem. Role se potřebuje do hlasu pomalu a v klidu dostat. Mám zkušenost, že takto pečlivě nastudovaná role už pak navždy zůstane dobře usazená a i po delší pauze se mi zpívá výborně. Hlasivky a celé tělo, které se zpěvem souvisí, jsou svaly, které při správném tréninku vědí, co mají dělat. Funguje tzv. svalová paměť. Ale zatím je strašná spousta hodin hledání, pochyb, zklamání a zoufalství. Je potřeba disciplína a trpělivost k tomu, aby pěvec přišel na to, jak vše skloubit dohromady. Je to cesta nekonečného hledání a tím, jak hlas zraje, je to opravdu velké dobrodružství. Moc se těším, až budu mít možnost tyto své zkušenosti předávat dál. Trpělivosti jsem se musela opravdu naučit, ale vyplácí se to.
Jaké role bys chtěla v nejbližších letech zařadit do svého repertoáru?
To je těžká otázka. Potkávají mě role, které jsem vůbec nečekala, a jsem moc spokojená. Ale pokud bych si mohla opravdu vybrat, tak v současné chvíli by mi určitě sedělo italské belcanto, jako Anna Bolena, Norma, Lucrezia Borgia, Thais a mnoho dalších. Tento repertoár se bohužel neplánuje a dramaturgický plán se podle sólistů opravdu nevytváří. Já si ovšem nemohu vůbec stěžovat, protože jsem nesmírně vděčná za svůj široký repertoár nejen v ND. Takže se nesmírně těším na svůj vstup do role Mařenky v nové produkci Prodané nevěsty. Dále mě čeká Julie, Nedda, Adina, a pokud se časem a svojí nezlomnou pílí propracuji k Mimi, Rusalce, Jenůfě, Liu a mé vysněné Butterfly, tak to by byl sen…
Na zkoušky a představení chodíváš vždy bezvadně připravená a většinou s úsměvem na tváři. Jak se připravuješ a jak relaxuješ?
O přípravě už jsem asi řekla dost, a relax? Ten je stejně důležitý jako příprava. Hodně spánku, kolo, procházky, cestování a to vše se svou skvělou rodinou. Bez mého úžasného manžela, který mě nesmírně podporuje a neskutečně pomáhá s péčí o naše děti a domácnost, bych vůbec nebyla tam, kde jsem. Je to neskutečné štěstí mít krásnou rodinu a dělat práci, která mě baví. Jsem za to opravdu nesmírně vděčna. Takže ten úsměv na tváři je opravdu snadný a přirozený.
Sdílet na sociálních sítích
