Iva Janžurová: Čas radostných výkřiků

Vyrůstala jste v učitelské rodině, a dokonce jste studovala pedagogické gymnázium. Byla byste dobrou učitelkou?

Tím jsem si zaměstnávala mysl docela často. Moji spolužáci z budějcké pedagogické školy jsou čilí ve svolávání srazů, teď už je pořádají dokonce každý rok. Vždycky se na ně dívám, co s nimi profese udělala, jestli se změnili, jak svému povolání vzdorovali, nebo podlehli. Jsou mezi nimi různé typy, ale všichni jsou jihočesky vřelí a máme se rádi. To byl první důvod, proč jsem o tom přemýšlela.

A ten druhý?

Tu a tam jsem se zabývala myšlenkou učit na herecké škole, byla jsem kvůli tomu i oslovena. Docela by mě to bavilo, jenomže mi bylo jasné, že bych na školu neměla dost času. Vždycky jsem se v duchu zlobila, když profesoři nechodili do výuky, posílali za sebe zástupce nebo hodiny rušili. Raději jsem se k učení nikdy nezavázala. Určitě by mě to pohltilo a s aktivním herectvím bych výuku skloubit nedokázala.

Jakou nejdůležitější věc byste se svým studentům snažila předat?

Upozornila bych je, čeho je dobré se vyvarovat a čeho si musejí všímat od samého začátku. Talent je dar, ale musíme se s ním nepřetržitě učit zacházet! Uvědomuju si, že moje vlastní docházka na DAMU se míjela s tím, na co jsem teprve později v praxi přicházela. Často říkám, že vše důležité mě naučil až můj muž Slávek Remunda, který si mě poněkud partyzánským způsobem sám vyškolil. Moje doškolovací výuka probíhala na několika společných inscenacích v Divadle na Vinohradech, a to přes hory a doly mého odmlouvání, vzdoru, hádek, útěků z jeviště … Pak ale přišel čas radostných výkřiků a skutečného štěstí z práce!

Listopad 2017 

Když jsme spolu hovořily poprvé, měla Iva za sebou úspěšný rok a na jevišti Nové scény premiéru inscenace Křehkosti, tvé jméno je žena. Tenkrát se náš rozhovor točil nejen kolem divadelní práce, smyslu herectví a pochybností, které v sobě nosíme každý z nás. 

Co vám tedy pomáhá dostat se do nitra postavy?

Musím si s postavou najít co nejvíce společného. Abych vše svým rozumem i tělem dokázala věrohodně zpracovat a abych v sobě objevila živý materiál pro logické, pravdivé a niterné pohnutky k jejímu jednání a pak se jich dokázala držet s buldočí vytrvalostí. Když nešetříte fantazií, objevujete mnoho možných cest. Musíte ale vybírat, čistit a jednotit – jako mazaný zahradník. Nesmím samozřejmě překračovat rámec scénáře ani se nadbytečnou pílí upnout na materiály v příhodné literatuře.

Spousta herců se ovšem chlubí, co všechno o své roli nastudovali.

Když se herec obklopí knihami a dostupnými materiály o své historické postavě, může hru nakonec zkreslit. Myslí si, že našel něco, co autor nevěděl, a teď to tam chce za každou cenu uplatnit. Jeho výkon pak z dramatické básnivosti chudáka autora trčí jako péro z divanu! Ovšemže o Alžbětě II., jak je v naší inscenaci Audience u královny autorem předestřena, jsem nepotřebovala zjišťovat další fakta, hra je svými replikami nedotknutelně vystavěna a fakty nabita. A přesto skýtá herci prostor k dobrodružné fantazii a snaze co nejvíce – jak jinak než skrze sebe – polapit duši a myšlení postavy.

Bylo u Alžběty hledání duše či myšlení jednodušší? O současné anglické královně mají nějakou představu přece všichni.

Nejdřív jsem si o ní pouštěla řadu videí. Nechtěla jsem se upínat k žádným konkrétním věcem, jen její život nasát a pochopit. Těžko se mohu domnívat, že mé vnitřní úvahy mohou být totožné, protože okolnosti jejího života jsou mi bezesporu vzdálené. Ani jsem netoužila vytvořit nějakou pozoruhodnou kreaci. Text Petera Morgana je natolik dobrý a silný, že stačilo pochopit styl předlohy. Ale nakonec jsem musela předložit svoji vlastní verzi anglické královny a spolu s Alicí Nellis to bylo zábavné. Hra je svou strukturou hodně hravá, zejména přeskakováním věku, což mi bylo blízké z mnoha převlekových komedií, které jsem v životě dělala. Trojrole a převlekové postavy miluju. Bylo mi hned, jako by mi Alžbětu napsali přímo na tělo.

Kladla jste si otázku, proč se právě z této inscenace stal hit?

Upřímně? Dost mě to překvapilo, naučila jsem se být skeptická a vždy připravená na reakce všeho druhu. Po generálce Audience jsem u pokladny potkala jednoho rozzářeného diváka, jenž oblouzněně kupoval lístky pro celou svou rodinu. Chtěl, aby to viděli všichni jeho blízcí. To pro mě byla první vlaštovka úspěchu. V podobných příbězích je i kus romantiky. Dívám se teď na anglický seriál o královně Viktorii a divácky mě to velmi přitahuje!

Něčím se to blíží oblíbeným pohádkám z dětství.

Ano, všichni máme rádi pohádky o královnách! U nás už království dávno nemáme, ale Angličané si monarchie váží a ctí její hodnotu. Jako by nás podobné příběhy propojovaly s pohádkovým světem a zároveň nás fascinovalo, že něco takového v našem světě stále existuje. Zároveň jde o příjemné a vtipné poučení i ukázku, že ve světě plném přemrštěné techniky, mobilů či tabletů existuje něco mile archaického.

Naopak! Baví mě vaše replika v Křehkosti na téma plastických operací: „Obličej se dá liftingem vylepšit, ale novou páteř mi nikdo neudělá!“ V čem jste se za léta „na place“ nejvíc změnila?

(směje se) Začala jsem herectví rozumět úplně jinak, než jsem si do jisté doby myslela. Setkání s mým mužem mi kromě krásného společného života obrovsky ulehčilo moji profesi.

Jaro 2020

Loni na jaře – to už jsme si s Ivou tykaly – jsme na naše předchozí rozhovory navázaly. Začínal první lockdown a mě zajímalo, jak činorodá „Janžurka“ prožívá nečekané zastavení uprostřed nabité sezony.

Minule jsi mi vyprávěla, že kdybys neměla do čeho píchnout, pustíš si své oblíbené anglické seriály. Že si užiješ to, na co během sezony nemáš čas. To jsi za posledních pár týdnů musela vidět kvůli karanténě opravdu hodně seriálů …

Jela jsem na tři dny na chalupu, bylo to dlouze vyhlížené volno. Čtvrtý den jsem odtud chtěla cestovat do nedalekého Suchdola nad Lužnicí, kde jsme s Igorem Orozovičem měli hrát inscenaci Božská Sarah. Jenže vypukla epocha koronavirová a už jsem z chalupy neodjela. Doteď! Takže hned, jak to začalo, vrhla jsem se na Netflix a náhodně si vybrala a pustila seriál Grace a Frankie. Hodně mi zvednul náladu. Jane Fondová, dáma o pět let starší než já, spolu s Lily Tomlinovou rozehrávají skvělý komediální děj … Co ti mám povídat, když jsem se octla na konci poslední řady, bylo mi smutno, že je konec. Dnes jsem se chtěla na Netflix vrátit a rozhlédnout se, co tam mají jiného.

Takže se nenudíš…

Říkala jsem si, že si tu alespoň uklidím a dokončím spoustu potřebných úprav – udržuje se mi tady pořád stav neuspokojivého neladu. Má to tu ovšem jednu výhodu, s návštěvami mohu vyrazit za humna. Oproti předpokladu, že prochodím mnoho nových lesních cest, se však uchyluji k trasám už známým, které pokud možno příliš nevedou do kopců, protože jsem se trochu zhoršila s dýcháním.

Spousta herců naříká, že bez hraní a zkoušení strádají, a to nejen finančně. Je to čas komplikovaný pro všechny. Co tobě osobně koronavirová krize dala a vzala?

To se mi zřetelně vyvrbí až s odstupem. Ale budou to určitě ztráty i nálezy. Myslím teď na mnoho svých kolegů a přátel, donedávna jsem měla v úmyslu jim psát a svěřovat jim svou blízkost, ale k tomu už asi nedojde. Víc, než jsem předpokládala, mě zaměstnala autorizace druhého vydání knížky Včera, dnes a zítra, jejíž doplněná verze se chystá k mým čtvrtým dvacetinám.

Co se tedy za dva a půl roku od našeho prvního rozhovoru ve tvém životě nejvíc změnilo?

Jen něco v mé hlavě, poznání, která každý člověk každým dnem, ať už chce, nebo ne, přijímá, a ta ho posouvají jednou vpřed, jednou zpátky.

K tvým rolím v Činohře přibyla i role v Kytici na jevišti historické budovy. Málokdo asi čekal, že tě režisérské duo SKUTR obsadí do balady Štědrý den a ty se společně s Pavlínou Štorkovou převtělíš do dvacetiletých naivních dívenek.

Musím přiznat, že Kytice přede mnou „rozkvetla“ až v úkolu, který přede mne postavil fakt mé spoluúčasti v současném inscenování této krásné látky v inscenaci Národního divadla. Jinak – Pavlínka je úžasná žena i kolegyně a Kytici má celý ten dokonalý spolek, který ji nadšeným divákům předvádí, výsostně rád. A SKUTŘi mě okouzlili. Jejich dobrodružná tvořivost a nebojácnost vidět možný náboj inscenace jako zhmotněný roztočený kužel světla na prstě kouzelníkově je radost pozorovat. Herci jsou jim oddáni a obětavě s obdivuhodnými i fyzicky náročnými vizemi jejich nápadů naplňují své úkoly. Jsem šťastná, že se mi podařilo s nimi být.

V jednom rozhovoru jsi vzpomínala, že v dobách tvého mládí nebylo běžné, že by diváci při aplausu vstali. Dneska už „standing ovation“ není nic neobvyklého – koneckonců, ty ho zažíváš často. Nezevšední to člověku?

To by byla škoda. Je pěkné to vidět a pro diváky je to i praktické, protože už jsou vstoje připraveni k odchodu, no ne?

Duben 2021

Třetí dubnový víkend Iva se svými kolegy natočila filmový záznam inscenace Audience u královny, a to i jako jakýsi pomyslný divadelní dárek ke svým kulatinám. Energie jí zjevně nechyběla, a tak jsem se osmělila ještě ke dvěma dotazům …

Během zkoušení Kytice jsi nám pustila film své dcery Theodory Moje století, což je dokument o stoletých lidech. Chtěla by ses ty sama dožít stovky?

Ano. Ano – ale musí mi někdo slíbit, že o tom ještě budu vědět.

Kdybychom spolu dělaly rozhovor k tvým dalším narozeninám, čím bys chtěla začít? Respektive po čem toužíš, aby se ti za tu dobu povedlo?

Víš co, Ilonko, to si nechám pro sebe. Já vím, že by se mi nikdo nesmál, když by nic z toho nevyšlo, ale já bych si myslela, že jsem směšná. Ty na nějaké otázky přijdeš i bez toho!

Citované rozhovory vznikaly pro tiskoviny ND a magazíny novin Deník.