Eva Urbanová: Mým největším snem v Národním divadle je Janáčkova Emilia Marty

Kariérní start byl hodně netradiční: začínala jako rockerka, v rockové kapele RH+, a pracovala ve výpočetním středisku Jihozápadní dráhy jako operátorka u počítačů. Bez konzervatoře a bez hudební akademie vystoupala na pěvecký Olymp. A co je opravdu podstatné: ve světě uspěla nejen s českými rolemi, jako jsou Dvořákova Cizí kněžna a Janáčkova Kostelnička, ale i se světovým repertoárem – jako Wagnerova Ortrud, Mascagniho Santuzza, Pucciniho Tosca a Turandot nebo Gioconda Amilcara Ponchielliho. 

V době už rok a půl trvajícího celosvětového ohrožení covidem-19 nelze začít rozhovor jinak, než: Jak prožíváte současné odloučení od divadelního světa? 

Nejen od divadelního světa, od normálního života vůbec! Je strašné číst, kolik lidí už zemřelo v důsledku onemocnění covidem-19, je nám moc smutno… Ale také nás už striktní omezení nebaví! Je velmi těžké snášet, že nemůžeme žít tak, jako dřív. Ale všichni víme, že epidemie tady vždycky byly: morové rány, španělská chřipka… a lidstvo se s tím vždycky muselo nějak vypořádat. Tak snad i naše moderní civilizace se s touto epidemií nakonec vyrovná, vše se vrátí do časů předcovidových a já i moji kolegové a naši diváci do divadla.  

Myslíte, že se divadelní a koncertní svět po pandemii zásadně promění? Lidé jsou teď hodně zvyklí na streamování zdarma z pohodlí domova… 

To je pravda, ale ten, kdo rád navštěvuje divadla, operu, činohru, balet nebo koncertní sály, v tom bude pokračovat i po pandemii. Sebelepší záznam či nahrávka nemůže živé představení nahradit, protože každé živé představení je trochu jiné, i když jdete na stejnou operu nebo činohru. Záleží totiž na rozpoložení, náladě i momentální dispozici umělců. Znám to z vlastní zkušenosti. Takže lidé, kteří mají rádi živá představení nebo živé koncerty, se určitě vrátí, já v to věřím. Osobně jsem streamovala jeden koncert a bez publika jsem měla pocit, že to bylo „za trest“. Když posíláte divákům svoji energii a oni vám posílají tu svou, aniž by o tom věděli, tak cítíte, že ten večer bude krásný. Představení se divákům může líbit, anebo třeba také ne, ale v potlesku a ve svém chování vám ty emoční reakce prostě vracejí. Při streamování máte před sebou jen rozsvícené světlo kamery. Říkám tomu „černá díra“.  

Bude podle vás po otevření sálů a divadel následovat lavina zájmu? 

Nemyslím si, že to bude lavina. U některých diváků bude obava, že se mohou nakazit, trvat delší dobu. Teprve až se podaří očkování, lidé získají určitou jistotu, že jsou chráněni. Ovšem skalní diváci, kteří mají rádi živou hudbu, ti přijdou i bez očkování!  

O vašich skvělých interpretacích zejména českých velkých hrdinek toho bylo napsáno už hodně, stejně jako o vašich rolích italského repertoáru. Mnohem méně ale o vašich wagnerovských rolích, Ortrud a Kundry. Najdete nějaké styčné body se Smetanou?  

Mou první wagnerovskou rolí byla Ortrud v Lohengrinovi. A shodou okolností jsem právě s touto rolí debutovala v Metropolitní opeře. Bylo to 17. 3. 1998, za sebou jsem měla už deset let Miladu a tři roky Libuši a musím říci, že obě role mi při studiu Ortrud moc pomohly, protože vedení hlasu mi připadalo ve všech třech případech hodně podobné. Smetana mi dal základ k tomu, aby se mi Ortrud a později i Kundry v Parsifalovi zpívaly dobře, používala jsem tytéž technické návyky. Rozdíly ve zpěvních partech samozřejmě jsou, třeba u Ortrud jsem se poprvé setkala s velkým počtem recitativů, musela jsem se jich naučit spousty, na což jsem do té doby nebyla zvyklá. A pak jsou tu ony enormní délky Wagnerových oper...  

Kdy v životě umělce nastane okamžik, v němž najednou s jistotou ví, že už je na Wagnera připraven?  

Určitě by Wagnerovy opery měli zpívat pěvci s velkými hlasy, aby vydrželi jejich mimořádnou délku. To si myslím, že je hlavní předpoklad. Nabídku na Ortrud jsem dostala v době, kdy jsem už zpívala dramatický obor, Miladu, Libuši, Kostelničku, Tosku nebo La Giocondu. Gioconda je například role velmi dlouhá, těžká a náročná hlavně na výdrž zpěváka, takže jsem určité zkušenosti měla. Proto ten přechod k Wagnerovi, k Ortrud byl pro mě docela plynulý a její part se mi velmi dobře zpíval. S Kundry to bylo už trochu jiné – je to velmi, velmi těžká role. Ale Parsifal je pro mě, jako pro pěvkyni i pro člověka, nejkrásnější Wagnerova opera. Když jsem v závěru klečela na jevišti a začal zpívat chlapecký sbor, měla jsem pocit, že se dostávám do úplně jiné dimenze. Jako by se mi začali vracet moji blízcí, kteří už mě opustili… Vystoupila jsem z těla a cítila jsem jejich energii.  

Je o vás známo, že se hlásíte ke křesťanství. Byla pro vás někdy mytologie Wagnerových oper něčím, co bylo v konfliktu s vaší spiritualitou?  

Wagnerova hudba je tak úžasná, že na nějaké pohanské bohy zapomenu a vidím tam svého Boha, ve kterého já věřím. Nakonec jsem už před Wagnerem zpívala role, kde byli pohanští bohové, to bych nemohla zpívat ani Libuši nebo svatou Ludmilu! Jsem typ zpěváka, který chce sloužit danému dílu. Nezavlékám do toho osobní pocity, já si svého Boha najdu skoro všude. Myslím si, že víra je v něčem úplně jiném, než v tom se jí pouze tvrdě držet, protože i jiné víry mají svá plus a minus.  

Osobně považuji za výborný nápad, jak operu a klasiku přiblížit mladším posluchačům, váš projekt Druhá tvář a spolupráce s RockOperou Praha. Je pro vás návrat k rocku způsob odpočinku od klasického divadelního světa? 

Druhá tvář je koncertní projekt se souborem Barock, s nímž zpívám rockové a popové hity kapel Queen, Nightwish, Scorpions a Nazareth, Billyho Idola a mnoha dalších. Když začnete jako rockový zpěvák nebo zpěvačka, tak z vás láska k rockové hudbě nikdy nevyprchá. Mám ji stále ráda a ráda se k ní vracím. Třeba i po náročných zkouškách v divadle, například na Parsifala. Zkoušky byly od deseti do dvou a od tří do šesti, a pak od sedmi někdy i do deseti hodin. A tak jsem po cestě autem domů poslouchala rockovou muziku. Potřebovala jsem se dostat někam úplně jinam. Zkoušky trvaly šest týdnů, já jsem byla úplně ponořená ve Wagnerovi a rock byl pro mě obrovskou relaxací. Na koncerty jsem dokonce zařazovala rockovější čísla, třeba i na turné s Karlem Gottem nebo na vystoupení s Luckou Bílou. Nabídka na spolupráci s RockOperou Praha přišla v době, kdy Milan Steigerwald složil operu Antigona. Tam vznikla naše první spolupráce, vystupovali jsme v Kongresovém centru, kde se v říjnu 2010 odehrála premiéra Antigony. Od té doby jsem RockOperu sledovala, ale z časových důvodů jsem se bohužel nemohla do jejich činnosti zapojit více. Až po letech jsem přijala roli bohyně Artemis v Milanově opeře Trója, která měla koncertní premiéru 31. prosince 2019 a divadelní premiéru 1. září 2020. Nedávno mi Milan říkal, že píše novou operu a jestli bych si s nimi zase nezazpívala. Odpověděla jsem, že když mi tam něco krásného napíše, jak to on umí, samozřejmě ráda přijdu. Často se říká, že není „klasická“, nebo „popová“ hudba, ale hudba dobrá, nebo špatná. A každý si musí vybrat, co se mu líbí. Mě rock nabíjí úplně jinou energií. Když zpívám rock, jsem absolutně svobodná, což je pocit, který mám velice ráda. A vím, že v RockOpeře najdu vždycky partu lidí, ze kterých vychází taková energie, že úplně zapomenu na to, kolik mi je let.  

Myslíte si, že i toto je cesta, jak mladé lidi, teenagery, přivést ke klasické hudbě a opeře?  

Spousta lidí, kteří nechtěli o opeře ani slyšet, zjistila díky tomu, že jsem se zapojila do podobných projektů s Karlem Gottem nebo RockOperou, že by opera nemusela být špatná, a do divadla nakonec přišli. A přestali se jí bát. Myslím, že cesta k získání mladých lidí třeba přes RockOperu je určitě jistější, než je odrazovat režisérskými naschvály. 

Nezapomenutelná pro mne byla Její pastorkyňa v Torontu v režii Nicholase Muniho v roce 2003. Ten mně odhalil obrovskou hloubku charakteru Kostelničky. Od té doby vím, jaká Kostelnička skutečně byla, ale přesto stále přemýšlím, čím ji ještě okořenit. Aby diváci pochopili úžasně lidský rozměr této postavy. V zahraničí jsem ji zpívala mnohokrát. A obrovskou satisfakcí pro mě bylo, když velmi důležití a vlivní lidé z Metropolitní opery zjistili, že umím zpívat bel canto, právě když slyšeli v Torontu mou Kostelničku, a nabídli mi ještě pro tentýž rok Pucciniho Turandot. 

Máte nějaké nesplněné sny? 

Mně se mnoho snů splnilo. Především jsem sólistka Národního divadla. Na to jsem neskutečně hrdá. Nikdy nepřestanu opakovat, že jsem vlastenka, českou hudbu miluji a tou nejvyšší metou pro mě jako pro českou operní pěvkyni je být sólistkou Opery ND. Národní divadlo mi dalo mnoho krásných rolí, včetně Straussovy Salome, po které jsem moc toužila a kterou jsem si zazpívala v koncertním provedení v sezoně 2009/10. 

Tím nesplněným snem v Národním divadle je Janáčkova Emilia Marty. V průběhu kariéry jsem měla několik nabídek, první dokonce už ve svých 28 letech, ale odmítala jsem je, ještě jsem nebyla připravena. Pěvecky ano, dokázala bych ji zazpívat, ale nedokázala bych ji prožít. Protože jsem nechápala, o čem Čapkovo drama i Janáčkova opera je; myslela jsem, že o nějakém elixíru mládí. Pak jsem v listopadu 2011 viděla ve Stavovském divadle Čapkovu Věc Makropulos v režii skvělého Roberta Wilsona s vynikající Soňou Červenou v roli Emilie Marty. A najednou jsem zjistila, že tomu příběhu i postavě Emilie Marty rozumím. Takže když mě v roce 2012 přemluvil dirigent Robert Jindra k vystoupení v polokoncertním představení v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě, už jsem věděla, že drama Emilie je také o strachu z umírání a ze smrti, z toho velkého neznáma, protože nikdo neví, co po smrti následuje. Emilia cítí obrovskou prázdnotu; všechno už mnohokrát zažila, je unavená, další život pro ni už nemá smysl. A elixír chce jen proto, že se bojí smrti. Na koncertní provedení Janáčkovy Věci Makropulos v Ostravě moc ráda vzpomínám. Ale splněným snem by bylo zazpívat si tuto roli v nějaké krásné inscenaci v Národním divadle v Praze. To by bylo krásné završení mé kariéry.