Editorial: Repertoárové stálice

Janáčkova opera Její pastorkyňa se do Národního divadla dostala dvanáct let po své brněnské (a světové) premié­ře, na konci divadelní sezony 1915/1916. Od té doby se stalo pouze jedenáctkrát, že žádná inscenace tohoto titulu nevstoupila v daném roce na jeviště první české scény. Pokud si tedy divák v uplynulých sto devíti letech řekl, že by si zašel „do Národního na Pastorkyňu,“ měl opravdu slušnou šanci, že se mu to podaří. V tomto čísle nabízíme velký rozhovor s Danou Burešovou, představitelkou Kostelničky v chystané premiéře Calixta Bieita, která v Nekvasilově inscenaci z nultých let nastudovala také part Jenůfy. Je pro ni důvěrná znalost jiného charakteru výhoda, nebo ji to naopak limituje? O tom i o mnohém dalším otevřeně mluvila s Ivou Nevoralovou.

Není to ale jenom Její pastorkyňa; je mnoho děl, k nimž se obracejí další a další generace tvůrců a hledají, co může z pole mnohokrát zoraného vzejít. Když padne volba na dalšího Cyrana z Bergeracu nebo Romea a Julii, může být umělec svými předchůdci omezen, může být naopak inspirován, ale asi nikdo, kdo přistupuje ke své práci poctivě, by neřekl, že jde o sázku na jistotu. O úskalích návratů k témuž materiálu pojednává i fejeton Marie Iljašenko.

A pak jsou tituly, které určují podobu celého žánru. Labutí jezero je synonymem baletu. Výjevy z něj naskočí i laikům a jedná se bezpochyby o kus, o němž má jakous takous představu i člověk, který žádnou inscenaci možná ani neviděl. Málokdo ale tuší, že takto ikonické dílo má dvě naprosto rozdílné inscenační tradice, které se liší nejen v partituře, ale zásadně i v ději. I o tom, jak souvisí revoluce sedmnáctého roku s Labutím jezerem, se v poutavém článku rozepsala Bára Truksová.

V dubnu nás v Národním divadle čekají dvě premiéry – baletní triptych Sarkasmy a činoherní inscenace Don Quijote. Pustá země. K oběma tradičně přinášíme doprovodný materiál. K přečtení se ale dá doporučit celá řada článků; text Heleny Bartlové vezme čtenáře do Hongkongu, kde v březnu hostoval Balet ND, Martina Sedláková vedla rozhovor s autorem hudby k inscenaci Valérie a týden divů a Ilona Smejkalová velice zábavným způsobem zprostředkovává několik interních poznatků o herecké interpretační svéhlavosti.

Milé čtenářky, milí čtenáři, přeji vám s přicházejícím jarem příjemné chvíle a hezké zážitky nejen při čtení časopisu Národního divadla, ale i při návštěvě našich představení.

Jana B. Hniličková