Duo SKUTR: Ostře sledovaná scéna přitahuje i ostré reakce 

Zalitovali jste za poslední půlrok – třeba jen na chvilku – že jste se stali šéfy Činohry Národního divadla? 

Lukáš: Nepřemýšlíme, co by kdyby. Navíc na takové uvažování ani nebyl čas, rychle jsme spadli do víru událostí i rozhodnutí. Nejvíc na mne samozřejmě doléhá stesk po Dlouhé, tedy ne po prostoru, ale po lidech. Ve srovnání s Dlouhou nás určitě překvapila šíře a rozdělení šéfovských kompetencí, jde totiž daleko víc o manažerskou pozici, ne jen o kreativní činnost. A samozřejmě už po půlroce nám došlo, že zadání „připravit koncepci do výběrového řízení“ je v podstatě vždycky trochu akademická rozprava, tedy značně hypotetický koncept… 

Takže když vás ředitel ND Jan Burian vyzval, ať se přihlásíte do výběrového řízení… 

Lukáš: … přišlo mi to trochu jako vtip, vlastně i dost legrační situace. Když se Daniela Špinar rozhodla odejít o sezonu dřív, začaly v kuloárech kolovat „zaručené“ a „ověřené“ zprávy, kdo všechno už byl osloven. Ale já byl klidný, vůbec mě nenapadlo, že zrovna my dva bychom měli být ideálními adepty na šéfy Činohry. 

Martin: Jsme navíc z úplně jiného divadelního „sektoru“, vystudovali jsme alternu, ještě ke všemu u Josefa Krofty a Miloslava Klímy, kteří kladli důraz na loutky a loutkové divadlo. Sama víš, jakými projekty jsme začínali – ani trochu jsme se necítili na to, že bychom právě my měli formovat činoherní soubor první scény. 

A hlavní impuls, proč jste to neodmítli? 

Martin: Těch impulsů bylo několik. Čekali jsme, že otevřeně načrtneme své představy a že se ředitel Burian spíš vyděsí a lekne – a překvapivě jsme byli vyslyšeni. Navíc, několik pro nás důležitých lidí, našich mentorů, nás přesvědčilo, ať se toho nebojíme.  

Jenže do konkursu jste vstoupili v lidsky nepříliš jednoduché době…  

Lukáš: A byla někdy v Národním divadle při odchodech a příchodech šéfů „lidsky jednoduchá doba“? Vzhledem k historii první scény je na Národní divadlo upřen fokus, pozornost, kterou veřejnost první scéně věnuje, je v něčem až neúměrná – alespoň vzhledem k tomu, jaká pozornost se upírá na jiná divadla. Na Národní má přece každý nějaký vyhraněný názor, tím se často trápila i Daniela.  

I tak je to zvláštní, začínali jste s alternativními projekty, a přesto se po vyhlášení výsledků výběrového řízení objevily hlasy, že po progresivní linii Daniely Špinar přicházíte v podstatě s komerčně líbivým divadlem. Mrzelo vás, že pro mnohé zosobňujete střední proud?  

Martin: Jako důležitý milník v naší tvorbě jsem vnímal přechod z alternativních prostor do konvenčnějších, kamenných budov, do sálů pro větší počet diváků. Tehdy jsme museli výrazně uzpůsobit i náš divadelní slovník. Najednou šlo o úplně jinou komunikaci, netvořili jsme už pro naše skalní příznivce, ale pro širší veřejnost. Pouštěli jsme se do neprobádaných vod. A já si říkal – opravdu se máme vydat tímhle směrem? Zároveň jsme cítili, že divadlo, které vychází jen z našich osobních zážitků, se zákonitě vyčerpává, podobné insce­nace přece nejde dělat čtyřikrát za rok.  

Lukáš: Nemám rád nálepkování. Jeden den tě označí za hlasatele nového směru a druhý den už to najednou neplatí. A to se dotýká i umělecky nezpochybnitelných veličin. Vždyť i na práci Nebeského nebo Pitínského se časem nabalilo tolik nálepek, vyslechl jsem tolik odsuzujících postřehů, jako by jejich kritici nevnímali, že mluví o lidech, kteří tu čtyřicet let tvoří a formují české divadlo. Proto mě odsudky směrem k nám nepřekvapily. Čekal jsem, že se bude chtít vyjádřit každý. 

Myslím, že ve vašem hodnocení sehrála výraznou roli i Kytice, pozitivní i negativní. Jde totiž o inscenaci, která zaujala různorodé skupiny diváků – což vám někteří i vyčítali… 

Lukáš: Vidíš a já měl na generálce Kytice až obsedantní pocit, že to bude strašný průšvih, absolutně nedivácká inscenace, takže mě následný ohlas spíš překvapil… Neznám tvůrce, který by nechtěl dělat divadlo pro diváka. Tedy ve smyslu, že by nechtěl s diváky komunikovat, že by mu to bylo jedno. Přitom, čím jsem starší, tím víc mě zajímá proces, ne výsledek. Ten přece i přes všechno úsilí nezáleží jenom na nás. Udělali jsme od školy i spoustu inscenací, které divácky úspěšné nebyly, a Kytici zřejmě už nezopakujeme – v dobrém i špatném. Ale Národnímu divadlu nesluší úzce vyprofilovaný směr, o tom jsem přesvědčen, prostor tu může dostat jak hyperprogresivní tvůrce, tak tradicionalista. Diváci ND nejsou klasičtí diváci jiných scén, Národní musí dávat příležitost těm, co si chtějí vybrat. Tradiční a progresivní se nemusí vylučovat. 

Co vás za první půl rok v ND potěšilo? 

Lukáš: Člověk moc nemá čas se zastavit a dumat. Ale zatím se nám daří mít kolem sebe lidi, se kterými nás baví vymýšlet náplň na další sezony, ať už pro samotný provoz, nebo pro inscenace, které jsou jen vrcholkem ND-ledovce. I u spousty lidí vidím, že se nadechli, že přišel nový impuls. Stručně řečeno – nejsme na to s Martinem sami. Nemusíme bořit zdi, ale potřebujeme mít kolem sebe lidi, kteří divadlu rozumí a kterým dává spolupráce s námi smysl. A pokud to bude takhle fungovat i dál, bude to mít smysl pro nás. 

Čeká vás první sezona, ne stoprocentně nová a přelomová… 

Martin: Ano, další sezonu už máme v rukou výrazněji, vždyť tahle vznikala během čtrnácti dnů… Ale těšíme se, moc, například na Michala Vajdičku, který s námi bude dlouhodobě pracovat jako kmenový režisér.  

Lukáš: Cítili jsme, že je to potřeba. Michal je typ režiséra, který dělá divadlo úplně jinak než my, klade absolutní důraz na hereckou práci, aniž by jeho inscenace působily konzervativně. Ale jinak si myslím, že každá inscenace v sezoně má své místo, snažili jsme se do ní zapracovat smysluplné projekty, které Daniela Špinar už připravila. Po dlouhé době bude v Činohře dělat zahraniční režisér, konkrétně Arthur Nauzyciel – a my bychom byli rádi, kdyby se nám podobná spolupráce podařila alespoň jednou za sezonu. Vůbec celé prolnutí sezon je přirozené, s Danielou se známe dlouho, vlastně už od začátku školy. Jsme přátelé a souputníci, formovaly nás podobné věci, zážitky i divadelní události. V mnohém se také shodneme vkusově.  

Martin: Až bude někdo nastupovat po nás, předpokládám, že půjde o větší změnu, nápadnější generační zlom, jiné vnímání divadla. Nicméně temperamentem i směřováním jsme trochu jiní než Daniela, například bychom rádi víc otevřeli soubor i spolupracovníky.  

Lukáš: Daniela naopak nastupovala s vizí zkoncentrování se na užší okruh spolupracovníků – což bylo tehdy skutečně potřeba. Ale teď je čas i prostor soubor otevřít. Máme v hlavě spoustu vysněných tvůrců, které bychom chtěli přivést, i když víme, že z finančních nebo organizačních důvodů to třeba nepůjde. Ale touhy nás neopouštějí. 

Martin: Chceme také posunout vidění Nové scény, aby se typem projektů víc dívala dopředu, vymýšlet projekty, které přesahují obor činohry, fúzují víc žánrů, zkrátka rozšířit nabídku. 

Když do šéfovské funkce nastupovala Daniela Špinar, čtvrt roku se v médiích řešilo jen to, kdo ze souboru odešel či komu neprodloužila smlouvu… To se ovšem dělo i v minulosti, ať už nastupující umělecký šéf změnil soubor pouze kosmeticky, nebo naopak výrazně, vždycky to přineslo animozity, slzy a hořkosti.  

Martin: To je jedna z nejtěžších věcí, co nás čeká. A jaké budou na rozšíření a změny v souboru reakce, teprve uvidíme. Ostře sledovaná scéna přitahuje i ostré reakce. Daniela nám velmi dobře připravila půdu, v tomhle jsme na tom o dost lépe než ona v září 2015, tehdy byla totiž v Činohře jiná situace i jiný typ smluv. Dneska mají dvě třetiny souboru smlouvy termínované, spojené s termínem smlouvy šéfa. Tak to bude i v našem případě. Na této praxi se soubor s vedením dohodli i na základě minulých mediálních kolotočů. Pro nás je to jednodušší nejen právně, ale hlavně lidsky. Každý z herců teď ví, že podepisoval časově omezenou smlouvu, která je vázána na šéfovské období člověka, za kterým do ND přišel. 

Řekl jsi mi nedávno, Martine, větu, která mě zaujala – že nejde o to, zda se „vyplatí“ někomu prodloužit smlouvu, ale o výběr lidí, se kterými chcete strávit šest let, tedy část profesního i osobního života. Lidská stránka u výběru souboru se často podceňuje, přitom nejde o rozhodnutí na dvě tři inscenace, ale skutečně i část svého života. 

Lukáš: Souhlasím s Martinem, ale dodávám, že v tomhle není bohužel divadlo „férové”. Umění není sport, kde je jasně dané, kdo je momentálně nejlepší. Jasně, i ve sportu platí, že se někdo narodí s lepšími dispozicemi, a proto vyhraje stovku na olympiádě. Ale v umění je to vždycky trochu víc osobní.  

Martin: A ještě další důležitý faktor – měli bychom být obklopení lidmi, kteří nás inspirují, a stejně tak musíme inspirovat i my je. Tedy snažíme se obklopit skupinou lidí, která za inscenaci kope, včetně techniky, jinak bychom byli už na startovní čáře odsouzeni k záhubě. 

Lukáš: Přechodová sezona je dobrá, pro nás i pro soubor. Někdo může během roku získat pocit, že být v tomhle kolektivu pro něj už nemá smysl, proces rozhodování je přece vzájemný. Přetrvává mylná představa, že z Národního divadla se neodchází. Ale to je hloupost! Jak ukázali Zuzana Stivínová nebo David Matásek, v určitou chvíli může herec cítit, že je vyčerpaný, nechce v souboru dál pokračovat, má jinou, pro něj v tu chvíli zajímavější nabídku. A pak se třeba po čase vrátí – za společenstvím lidí, které ho zajímá, za budovami, které miluje, za značkou, kterou ctí. Nevnímejme prosím odchody z Národního definitivně. I my tu přece budeme jen na časově omezenou dobu. 

Už víte, jakou první věc si donesete do své kanceláře? 

Lukáš: Budeš se mi smát, ale po pravdě nad tím dost přemýšlím. Čeká nás sdílená kancelář a přitom my jsme s Martinem společný prostor nikdy neměli, ani v Dlouhé. Ale možná budeme mít každý svoji zeď, kdo ví? 

Martin: Kancelář je zásadním prostorem pro Lukáše, on se v ní musí cítit komfortně. Já spíš potřebuju chodit, přesouvat se a u toho řešit věci. Ale mám dva obrazy, pro které bych rád místo našel. První namaloval můj bratr v době, kdy jsme se rozhodli zúčastnit se konkurzu do ND. A druhým je grafika od Albína Brunovského. Dostal jsem ji na památku od režisérky Lucie Bělohradské, naší „divadelní mámy”, právě tehdy, když jsme konkurz vyhráli.