Bludný Holanďan ohromí důmyslnou scénou 

Pane Černý, jedná se o jednu z nejnáročnějších jevištních staveb připravovaných v dílnách Národního divadla. Byl proces tvorby scény komplikovanější než obvykle?  

Ano, především kvůli covidové pandemii. Od jara 2021 vše probíhalo na dálku pouze přes e-maily a mnoho technických detailů bylo třeba vyřešit zde v Praze. Ideu předložil sám pan režisér Tandberg, na mně bylo zpracovat ji ve 3D modelu a řešit její konstrukci a provoz. 

Je využit nezvyklý tvar i funkce scénického objektu?  

Ačkoliv máme v budově Státní opery novou točnu, museli jsme vyrobit ještě druhou, zešikmenou. Konstrukce musí unést nejen sebe samu, ale musí být zohledněna především nosnost a statika, tedy bezpečnost desítek osob pěveckého sboru. Taková konstrukce se v dílnách Národního divadla opravdu nevyrábí běžně. 

Jak bude tato konstrukce fungovat? 

Jedná se o dvě vůči sobě pohyblivé točny, které se navzájem nejen točí, ale ta horní se zdvihá v úhlu zhruba 20 stupňů. V původní myšlence bylo navíc ještě prolézání skrze horní část, od čehož jsme nakonec upustili, protože by to přineslo řadu technických komplikací.  

Takže všechny komplikace byly úspěšně odstraněny?  

Další původní myšlenkou bylo, že celá horní šikmá točna bude spočívat na tenkých podporách. To nebylo technicky realizovatelné. Dá se ale říci, že největší komplikací této rozměrné stavby o průměru 15,6 metrů je její samotná stavba na jevišti ve vymezeném čase. Jednotlivé díly stavby jsou opravdu rozměrné a velmi těžké. 

Jak jste tedy využil novou stabilní točnu, která je nyní ve Státní opeře?  

Ze stolů dolní točny budou postaveny jakési schody v poměrně ostrém sklonu tak, aby se na nich mohli bezpečně pohybovat herci. Na těchto stupních budou zároveň spočívat pilíře, které ponesou horní zešikmenou točnu, která bude mít na sobě připevněno pět řad kovových postelí s vysokými čely. Kovové zábradlí bude evokovat jakýsi lodní můstek a zároveň bude instalováno pro bezpečí pěveckého sboru, čemuž bude sloužit též protiskluzový povrch tzv. ségl. Tato šikma bude mít schopnost otáčet se a naklánět tak, jak bude vyžadovat režijní koncepce.  

S uměleckým záměrem ale bylo nutno myslet na provoz. Jak jste tedy vyřešil, aby se celá konstrukce dala rychle postavit?  

S jednotlivými kusy musí být schopni manipulovat lidé, neboť jinou než lidskou sílu pro stavbu nemáme. Na konstrukci je umístěno několik soustředných kolejnic, do kterých zajíždí tzv. vozy – tedy jednotlivé segmenty podlahy s kolečky kladkového typu. Aby bylo co nejméně spojů celé točny, bylo by ideální, aby bylo takových modulů málo. Na druhou stranu je třeba zohlednit i požadavky transportní, tedy aby se jednotlivé díly vešly do kamionů.  

Jak bude zajištěn pohyb horní točny?  

V dílnách ND se motorová zařízení nevyrábí, proto bylo potřeba externě poptat výrobu takového motoru na pohánění horní točny. Sehnali jsme tak firmu Flash Barrandov; jsou to odborníci pro speciální efekty, kteří spolupracují s řadou zahraničních filmových produkcí. Bylo nutno mít výkonný, ale zároveň tichý provoz pohonu točny, aby nerušil hudební zážitek z Wagnerova operního díla. 

Pane Tandbergu, kdo měl původní nápad postavit na jevišti v Bludném Holanďanovi šikmou točnu místo tradiční lodi? Navíc tak, že bude zajímavě reagovat se stabilní divadelní točnou? 

Takovou scénografii jsem původně vytvořil pro Riedelovu operu Lidé na Memsö (podle hry Augusta Strindberga) ve Folkoperan ve Stockholmu v roce 1994. Vzájemné pohyby dvou točen tak působí, že podlaha scény připomíná pohyby paluby velké lodi na rozbouřeném moři.  

Kde jste nalezl inspiraci pro tak jedinečný tvar?  

Osobně mám při tvorbě operních inscenací nejraději interakci mezi scénou, osvětlením a hudbou, jako by to byly nástroje orchestru. Bludný Holanďan je pro mne první Wagnerovou operou, na které pracuji. Vzhledem k jeho myšlence tzv. Gesamtkunstwerku bylo mým cílem vytvořit prostor, který by jednoduchým způsobem vzdával hold tomuto ideálu. Vizuální výraz je v naší inscenaci interpretací vnitřní psychiky Senty, hlavní hrdinky. Diváci by tedy co nejvíce měli vnímat realitu tak, jak ji prožívá ona. A když pak vidíme svět jejíma očima, jde o surrealistické vidění světa. Senta je posedlá mořem, touží se propojit s mýtickým charakterem oceánu. Takže když se jí podlaha zvedá pod nohama a ona levituje směrem k nebi, výprava jde ruku v ruce s hudbou – s vybuchujícími kaskádami Wagnerova díla. Scéna zde tedy nejen imituje oceán, ale vyjadřuje i božskou lásku.  

Můžete stručně charakterizovat funkci a základní proměny scény? 

Scénický objekt tvoří kruhová sklopná, otočná podlaha, která pokrývá celou točnu opery. Jejím otáčením proti směru rotujícího horního patra vzniká obraz vlny procházející pod podlahou. Tento rotační „stroj“ také poskytuje dva zcela odlišné prostory pro děj opery; nahoře na podlaze život a dole pod podlahou smrt. Objekt má tedy jasné rozdělení. Toto Wagnerovo dílo se zabývá příběhem ducha z moře, který se vrací ze smrti do života, aby našel pravou lásku, která ho zachrání. Senta je mladá žena, neschopná milovat skutečného živého člověka, lpí na své fantazii, na tom, že se mýtická postava jednoho dne vrátí ze světa na druhém břehu, aby ji vzala s sebou.  

Na jevišti bude umístěna řada postelí, jak s nimi budou herci pracovat? 

Inspirovali jsme se prostředím sirotčince, ve kterém hlavní hrdinka vyrůstá s ostatními dívkami z vesnice a doufá, že se její otec vrátí z moře. Tato vize vyžadovala lůžka v ubytovně, jedno pro každého člena sboru. První dějství se odehrává v noci na Dalandově lodi, kde všichni kromě Kormidelníka spí. To umožnilo použít postele z konceptu druhého dějství jako abstraktní výraz pro kajuty na palubě lodi.  

Budou na scéně využity další výrazné scénické efekty? 

Jsem velkým příznivcem toho, co lze nazvat dynamickým světelným designem: tedy dojmu, jakoby změny světla byly součástí hudební partitury. Dílo českého scénografa Josefa Svobody obdivuji už od počátku své divadelní kariéry a často jsem s velkým potěšením používal lampy, které jsou po něm pojmenovány tzv. light curtain Svoboda. Jsem rád, že jsem je našel i tady v Praze, a mohl tak vytvořil intenzivní závěsy podsvícení, tedy světelnou oponu. V této konkrétní inscenaci zapojíme ale i celý rozsah osvětlovací techniky, až po tu nejslabší malou blikající diodu. Závěrem mohu říci, že se maximálně snažíme o to, abychom vše tvořili v souladu s ambicemi mladého Richarda Wagnera, a těšíme se, že to ocení i diváci.