Baletní přípravka není jen o tanci

Za dveřmi baletního sálu už zní klavír. Děti si upravují cvičební úbory, naposledy se dívají do zrcadla a snaží se skrýt lehkou nervozitu. Někdo přichází poprvé, jiný už dobře ví, co ho čeká. Pro všechny je ale Baletní přípravka Národního divadla místem, kde se poprvé setkávají nejen s tancem, ale také s divadlem, hudbou, disciplínou a radostí z pohybu.

Baletní přípravkou prošly za dlouhá desetiletí celé generace dětí. Některé z nich později vstoupily na jeviště Národního divadla jako profesionální tanečníci, jiné si odnesly především hluboký vztah k umění, který je provází celý život. A právě v tom spočívá její jedinečnost — není jen místem prvních baletních kroků, ale také prostorem, kde se po generace předává vztah k hudbě, divadlu, práci i společnému zážitku.

S přípravkou je od dětství spojená také její současná vedoucí Jana Jodasová. Sama zde kdysi začínala jako malá žákyně, později se stala členkou Baletu Národního divadla a dnes vede další generace malých tanečníků. „Tato kontinuita pro mě znamená celý můj studentský a následně i profesní život,“ říká. Na svou první hodinu v baletní přípravce si dodnes dobře pamatuje. „Měla jsem velkou trému a bála jsem se, jestli to zvládnu.“

Právě směs nadšení, nejistoty i velkého očekávání dobře znají snad všechny děti, které do přípravky přicházejí poprvé. Vedle prvních tanečních kroků se totiž učí také soustředění, trpělivosti, pravidelnosti i vzájemnému respektu. Podle jedné z lektorek přípravky Moniky Kysilové je obohacující sledovat, jak děti postupně rostou – nejen tanečně, ale i lidsky. „Z nejistých malých dětí se postupně stávají osobnosti, které mají disciplínu, radost z pohybu a vlastní směr. Člověk vlastně nevidí jen technický pokrok, ale i obrovský osobní růst.“

A právě to je podle pedagogů přípravky možná to nejdůležitější. „Děti získávají sebevědomí, učí se soustředění, vytrvalosti a postupně objevují vztah k umění i samy k sobě,“ dodává Monika Kysilová. Práce s dětmi je přitom podle ní plná momentů, které nejde úplně naplánovat. „Na dětech mě asi nejvíc překvapuje jejich naprostá upřímnost. Řeknou člověku všechno přesně tak, jak to cítí — bez přetvářky a okolků. Občas mě tím dokážou zaskočit, ale zároveň je to strašně milé a osvěžující.“

Další z lektorek baletní přípravky, Pavla Zusková, vnímá proměnu dětského přístupu podobně. „Dnešní děti jsou vedené k tomu, aby se nebály vyjádřit svůj názor a projevily svou osobnost. Když jich máte na sále pětadvacet, dá se to zvládnout. Jenže někdy se jich sejde i sto dvacet – a zkuste pak udržet pořádek.“ Přesto podle lektorek zůstává to nejdůležitější stejné – radost z pohybu a hudby i touha stát se součástí divadelního světa. „Naše práce má smysl – ať už se s dětmi učíme nové prvky na tréninku, nebo společně překonáváme strach z prvního představení. Někdy jim něco nejde, trápí se tím, ale nakonec samy nad sebou zvítězí. A když je pak diváci na jevišti ocení obrovským potleskem, je to nádherný pocit,“ popisuje Pavla Zusková.

Velkým okamžikem bývá první vstup na jeviště Národního divadla. Baletní přípravka se pravidelně podílí na inscenacích Baletu ND a děti účinkují například v baletech Louskáček – Vánoční příběh, Coppélia nebo Labutí jezero. „Když děti poprvé přijdou na jeviště Národního divadla, bývají úplně ohromené jeho velikostí a atmosférou. Před prvním vystoupením je na nich většinou vidět velká nervozita a tréma, ale právě ten moment je pro ně zároveň obrovským zážitkem,“ potvrzuje Monika Kysilová. „Vstup na scénu Národního divadla vnímají jako nevšední a unikátní,“ dodává Jana Jodasová. „Mnoho dětí si právě v tu chvíli začne uvědomovat, že by jednou chtěly stát na jevišti celý život.“

Silně tyto chvíle prožívají i rodiče. „Po každém oznámení obsazení se nám rozbuší srdce. Je to směs radosti, nadšení, ale také velkého respektu a vděčnosti,“ popisuje jedna z maminek Kateřina Gluntz. Její třináctiletá dcera Valentina měla možnost účinkovat v baletech Louskáček, Spící krasavice, La Sylphide i Labutí jezero. Další z maminek Lucie Dudová si dodnes pamatuje okamžik, kdy poprvé viděla svou dceru Adélu na jevišti v Louskáčkovi.

„Bylo to silné kouzlo okamžiku. A vlastně i splnění dětského snu – možná trochu i pro mě jako maminku.“ Za slavnostní atmosférou představení se přitom skrývá každodenní práce, zkoušky i úplně obyčejné rodinné momenty. „Období zkoušek vypadalo podobně jako každý jiný den — jen jsem dělala o něco víc svačin,“ směje se Lucie. Domácí prostředí se často promění v místo protahování, opakování kroků i prvních malých choreografií. „Národní divadlo nám pootevřelo své dveře a my jsme jeho kouzlu úplně propadli,“ shodují se obě maminky. „Staly jsme se tak trochu divadelními rodinami.“

Pro mnohé děti bylo letošní květnové představení Labutího jezera posledním vystoupením v rámci přípravky. „Slza ukápla,“ přiznává Kateřina Gluntz. „Bylo to symbolické završení pěti krásných baletních let – s dojetím a vděčností. Dcera po představení stále dokola opakovala, že nemůže uvěřit, že stojí na jevišti Národního divadla možná naposledy. S kamarádkami si proto natáčely videa v kostýmech a společně se fotografovaly, aby si ten okamžik uchovaly co nejdéle.“ Zatímco Valentina Gluntz dala přednost studiu na francouzském lyceu, Adéla Dudová úspěšně absolvovala přijímací zkoušky na Taneční konzervatoř hl.m. Prahy a nyní je studentkou prvního ročníku.

Ještě ale dívky čeká jeden společný okamžik. Ve dnech 27. a 28. června 2026 uvede Baletní přípravka Národního divadla ve Stavovském divadle tradiční výroční představení s názvem Svět kolem nás. „Je pro nás možnost ukázat práci dětí i pedagogů trochu jinou formou,“ říká Jana Jodasová. Tentokrát se diváci prostřednictvím doprovodného filmu přenesou do školních lavic a společně s dětmi symbolicky procestují různé kouty světa. Jednotlivé země a jejich tradice budou děti ztvárňovat prostřednictvím různých tanečních stylů a choreografií. Celým představením navíc prochází drobná humorná dějová linka o skupince nezbedných chlapců, kteří se shodou okolností dostanou k tašce plné peněz – a nakonec sami zjistí, že všechno může být úplně jinak. Právě podobné choreografie podle Jany Jodasové otevírají dětem prostor objevovat nové kultury, tradice i různé podoby tance. „Snažíme se dětem rozšiřovat umělecké obzory už od raného věku. V dnešní době plné technologií je možná o to důležitější nabídnout jim skutečný společný zážitek, pohyb, hudbu a autentické emoce.“ Výroční představení přípravky bývají každoročně nejen přehlídkou taneční práce, ale také oslavou dětské radosti, fantazie a společně stráveného času. „Budeme moc rádi, když diváci přijdou podpořit naši nejmladší taneční generaci,“ zve Jana Jodasová.

Ale abychom nebyli jen vážní… K výuce v přípravce patří i úsměvné vzpomínky. „Když jsem byla malá, chodívala jsem po sále s pytlíkem písku na hlavě, abych měla správné držení těla,“ vzpomíná se smíchem Jana Jodasová. „Moje maminka tehdy měla největší problém vůbec ten písek sehnat. Bydlely jsme totiž na Národní třídě.“ Ne všechny děti se stanou profesionálními tanečníky. Podle Jany Jodasové to ale není to nejdůležitější. „Děti si odnášejí především doživotní lásku k umění jako nedílnou součást života člověka.“ A možná právě v tom spočívá největší smysl Baletní přípravky — učit děti vnímat krásu, hudbu, pohyb i sílu společného zážitku. Protože některé první kroky, které začnou v baletním sále, člověka provázejí celý život.