Balanchine: Když tělo vypráví příběh

George Balanchine, který si v sobě nesl estetické dědictví předrevolučního Ruska i avantgardní Paříže, (podrobněji viz Foyer 05/26) se v roce 1933 ocitl v bodě zlomu: Přijal pozvání amerického filantropa Lincolna Kirsteina a přesunul se do Spojených států, kde jako choreograf začal od nuly. Tamní taneční scéna byla naprosto odlišná od těch, které znal – klasický balet neměl v Americe tradici a publikum bylo zvyklé spíše na moderní formy tance. V roce 1934 založil Školu amerického baletu (School of American Ballet), aby si vychoval novou generaci interpretů. A právě fakt, že pracoval s „neškoleným materiálem“, se ukázal jako zásadní. Americké tanečnice sice zpočátku neměly letitou zkušenost s klasickou technikou, ale měly přirozený cit pro rytmus, dynamiku a nebyly svázány rigidními pravidly evropské klasiky. Balanchine miloval jejich sportovního ducha a přirozenou dynamiku. Traduje se, že rád hledal tanečnice ze „slunných států jako Texas“, protože byly zvyklé na fyzický pohyb, byly vysoké, štíhlé a byly obdařeny pověstnými nekonečnými nohami. Balanchine stvořil moderní tanečnici. Ženu, která je hrdá, rychlá a nekompromisně přítomná. Jeho heslo „Don’t think, just dance (Nepřemýšlej, jen tanči)“ se stalo manifestem přístupu k interpretaci: toto absolutní odevzdání se okamžiku bylo pro něj zcela zásadní.

Kánon balanchinovské krásy

Balanchine byl velkým obdivovatelem žen, což se odrazilo i v jeho osobním životě – byl čtyřikrát ženatý, pokaždé s tanečnicemi, a s dalšími měl nespočet romantických vztahů. Sám na sobě potvrzoval svůj legendární výrok: „Balet je žena.“ První manželka, která s ním odešla ze Sovětského svazu do Evropy, byla tanečnice Tamara Ževeržejevová, která posléze přijala jméno Tamara Geva. Glamour hvězda Hollywoodu a Broadwaye, Vera Zorina, Balanchinovi ukázala svět filmu. Třetí v pořadí byla Maria Tallchief, první velká americká primabalerína (indigenního původu, konkrétně pocházela z kmene Osedžů v Oklahomě, její otec byl kmenový náčelník a ona byla na svůj původ hrdá), pro kterou stvořil legendárního Ptáka Ohniváka, s nímž dokázal světu, že americká technika je stejně silná jako ta evropská.

Zcela osudovou roli hrála v jeho životě Tanaquil Le Clercq. Byla jeho největší tragédií a zosobněním „balanchinovského těla“ – dlouhonohá, štíhlá a rychlá. Jejich manželství i její kariéru brutálně ukončila obrna v jejích 27 letech. Paradoxem osudu je i to, že do Tanaquil byl hluboce zamilovaný i další velký americký tvůrce Jerome Robbins, Balanchinův souputník a v mnoha ohledech i rival. Robbins jí psal dopisy plné něhy, humoru a intelektuálního souznění. Když Tanaquil v roce 1956 ochrnula, oba muži byli zdrceni. Balanchine na rok přerušil práci, aby s ní mohl rehabilitovat, Robbins jí v dopisech vracel chuť k životu a pomáhal jí překonávat těžkosti života, který měla strávit na vozíku.

Jenomže příběh ještě není u konce. V Balanchinově životě se objevila mladinká tanečnice Suzanne Farrell. Byla to jeho poslední velká láska a nejslavnější múza, kterou nazýval svými „hrajícími houslemi“. Byl jí fascinován – její technickou dokonalostí. Balanchine se s ní chtěl oženit (dokonce kvůli ní požádal o rozvod s Tanaquil), ale Suzanne, tehdy teprve dvacetiletá, ho odmítla a provdala se za jiného tanečníka. Následoval její slavný „exil“ ze souboru, ale jejich umělecké propojení zůstalo nejsilnějším odkazem neoklasiky.

Čitelný je tento feminní vliv i v díle, které v premiéře v Praze uvidíme, v Brahms-Schoenberg Quartet (z roku 1966). Balanchine ho postavil pro čtyři různé typy tanečnic. První větu vedla monumentální Melissa Hayden, druhou lyrická Patricia McBride, třetí snová Allegra Kent a závěrečné „cikánské“ rondo patřilo právě Suzanne Farrell. Je to balet o různých podobách ženství a potažmo lásky.

Brahms-Schoenberg Quartet neztělesňuje jen typologii ženskosti, ale je v současnosti také symbolem fascinujícího propojení baletu a haute couture. Balanchine si sílu kostýmu uvědomoval už od pařížských let a ve snaze o čistotu inicioval vznik tzv. „trikotových baletů“ (leotard ballets), kde tanečníci vystupovali pouze v jednoduchých cvičebních úborech. Tímto radikálním minimalismem zbavil balet těžkých historických nánosů a ukázal divákům to nejcennější: samotné tělo v pohybu, práci svalů a čisté geometrické linie.

Když Balanchine vyžadoval pro svá díla bohatší výpravu, spoléhal se na svou dvorní návrhářku Barbaru Karinskou, o které s oblibou říkal, že „v literatuře máme Shakespeara a v kostýmech Karinskou“. Její největší inovací bylo vytvoření tzv. „powder puff“ tutu (labutěnkové sukně). Namísto pevných tutu začala Karinska vrstvit jemný tyl bez drátěných výztuh. Sukně tak byla lehčí, nadýchaná. Další revolucí byl její přístup ke korzetům – docílila toho, že korzet dokonale obepínal tělo, ale zároveň dával hrudníku tanečnice naprostou svobodu k dýchání a pohybu. Uvědomme si, že to byla doba bez elastických materiálů dneška.

Karl Lagerfeld: Paříž v Praze

Zatímco Karinska stála u zrodu balanchinovské neoklasiky, současným vrcholem propojování tance a pařížské haute couture je výprava pro balet Brahms-Schoenberg Quartet. Nyní tato zcela unikátní kostýmní výprava bude součástí pražské premiéry.

V roce 2016 ji na objednávku pařížské Opery (pod vedením tehdejšího ředitele Benjamina Millepieda) vytvořil legendární Karl Lagerfeld. Lagerfeld se rozhodl ztvárnit „končící svět a svět, který právě začíná“. Jeho vize evokuje soumrak Rakouska-Uherska a mizející slávu impéria, která je nostalgická a přitom břitce moderní. Hlavní inspirací se Lagerfeldovi stala Vídeňská secese (Gustav Klimt, Josef Hoffmann) a geometrické motivy designové dílny Wiener Werkstätte. Dámské kostýmy zdobí tyl s kouřovým degradé efektem připomínajícím saze a popel mizející epochy, zatímco pánové oblékají sametové fraky a zářivě bílé náprsenky s vysoce střiženým límcem – nezaměnitelným autogramem samotného Lagerfelda.