Rozhovor s Katrin Schrader – hostující první sólistkou v baletu Popelka

Roli Víly v Popelce Jeana-Christopha Maillota jste tančila již dříve. Jak se vaše interpretace této postavy vyvíjela s každým představením?

Moje interpretace se postupně změnila hodně. Když jsem Vílu tančila poprvé, byla jsem mladší a méně zkušená. Jak jsem se vyvíjela jako člověk, vyvíjel se i můj pohled na postavu. I když příběh a choreografie zůstávají stejné, pokaždé do role vnáším něco nového. Víla prochází širokou škálou emocí a poloh – od radosti a síly až po mateřskou péči na začátku. Podle toho, jak se v daný okamžik cítím, mohu klást důraz na různé aspekty jejího charakteru.

S časem jsem také získala větší jistotu, což mi umožňuje interpretovat roli s větší hloubkou a intenzitou.

Přistupujete k roli jinak, když tančíte s novým souborem?

Práce s novým souborem je vždy jiná, protože každý tanečník přináší něco jedinečného. V případě Baletu Národního divadla jsem své kolegy předem neznala a měli jsme jen omezené zkoušky před generálkou. To znamená, že své partnery na jevišti vlastně objevuji přímo při představení, což přináší svěžest a spontánnost. Jejich reakce ovlivňují ty moje, což činí každé představení živým a neopakovatelným. Snažím se důvěřovat své intuici a nechat roli přirozeně plynout, aniž bych zapomněla na příběh, který vyprávíme.

Váš repertoár zahrnuje širokou škálu děl, od baletů Jeana-Christopha Maillota po choreografie Balanchina, Ingera či Cherkaouiho. Jak vás ovlivňuje tanec v různých choreografických stylech?

Hodně záleží na typu baletu – jestli je dějový, nebo abstraktní. Moje priorita je vždy pochopit, co chce choreograf sdělit. Jakmile si to ujasním, snažím se najít způsob, jak roli uchopit tak, abych v ní byla autentická, ale zároveň respektovala autorovu vizi.

Každý choreograf pracuje jinak. Někteří jsou velmi precizní, jiní dávají tanečníkům větší volnost. Baví mě tato rozmanitost, protože mě nutí přizpůsobovat se a hledat nové dimenze pohybu. Bez ohledu na styl se vždy snažím, aby byl můj výkon opravdový a plný emocí.

V lednu 2025 jste byla v souboru Les Ballets de Monte-Carlo, v němž působíte, jmenována první sólistkou. Jak se změnila vaše umělecká očekávání? A přišly nové výzvy nebo příležitosti? Ovlivnilo to váš přístup k rolím, jako je Víla v Popelce?

Stát se první sólistkou bylo splněním mého dětského snu. Samozřejmě je to úžasný pocit a potvrzení toho, že veškerá tvrdá práce měla smysl. Ale zároveň to nevnímám jako konečný cíl – spíš jako nový začátek. Přichází i větší zodpovědnost. Chci dostát očekáváním, která jsou s pozicí spojena. Ale ať už je tanečník ve sboru, nebo v hlavní roli, měl by se neustále snažit zlepšovat a dávat do každého představení maximum. Můj přístup k práci se proto nijak zásadně nezměnil – chci na sobě dál pracovat a posouvat se. Balet je umění, ve kterém je možné se neustále učit a rozvíjet se.

Balet Národního divadla a Les Ballets de Monte-Carlo spojuje například právě interpretace baletů Jeana-Christopha Maillota. Čím je ve vašich očích jeho pohybový jazyk a vypravěčství jedinečné? A jak podle vás oslovuje publikum po světě?

Na Maillotově práci obdivuji to, že každý krok má svůj význam. Když s ním pracujete, všechno je jasně dané a promyšlené do detailu. On přesně ví, co chce, a dbá na to, aby každý pohyb sloužil vyprávění příběhu.

Jeho balety v sobě mají hloubku a zároveň humor. Popelka obsahuje mnoho hravých a vtipných okamžiků, na které publikum reaguje opravdu dobře. Je krásné slyšet smích v hledišti a vnímat, jak si diváci příběh užívají. Maillotův způsob vyprávění je vrstevnatý – najdeme v něm lehkost, ale i momenty skutečné emocionální síly. Myslím, že právě díky této kombinaci je jeho tvorba tak působivá a univerzální.

Hostování v jiném souboru přináší nové podněty a možnosti spolupráce. Co vás na účinkování v Baletu Národního divadla těší nejvíc? A co si z této zkušenosti chcete odnést?

Když jsem tuto nabídku dostala, byla jsem nadšená! Je úžasné mít možnost vystoupit ze svého domácího prostředí a vidět, jak funguje jiný soubor. Celou svou kariéru jsem strávila v Monte Carlu, takže je to skvělá příležitost poznat jiný přístup k baletu.

Kromě umělecké stránky je pro mě důležitá i ta lidská. Všichni tady byli neuvěřitelně milí, vstřícní a nápomocní. Baví mě pracovat s novými tanečníky a sledovat, jak každý z nich roli interpretuje po svém. Těším se také na to, že uvidím soubor na jevišti – je tu tolik talentovaných umělců!

Jako hostující tanečnice se snažím z každé zkušenosti něco odnést. Někdy je to inspirace v přístupu kolegů, jindy atmosféra souboru. Je to krásná výměna, která obohacuje obě strany.

Co byste chtěla vzkázat českému publiku?

Jsem moc šťastná, že tu mohu být. Praha je nádherné město a o českém publiku jsem slyšela jen to nejlepší. Chtěla bych za tuto příležitost poděkovat a těším se, až se s vámi setkám na představení Popelky!