Vážený uživateli, je nám líto, ale Váš prohlížeč nepodporuje plné zobrazení webu. Doporučujeme Vám přejít na jeho aktuálnější verzi (MS Edge) nebo na některý z nejčastějších prohlížečů (Chrome, Firefox, Safari).

O nás

Již způsobem svého vzniku se Laterna magika liší od všech ostatních divadel. První impuls stál překvapivě mimo oblast umění, a to v přípravách na účast ČSSR na mezinárodní výstavě Expo 58, pro kterou se náplň připravovala několik let dopředu. Jedním z odvětví, které se mělo představit, byla samozřejmě i kultura. Divadelní režisér Alfréd Radok sestavil tým, se kterým vytvořil program Laterna magika, aniž by tušil, že zakládá soubor. Mezi jeho spolupracovníky byli např. architekt Josef SvobodaMiloš Forman jako scénárista, režiséři Vladimír Svitáček a Ján Roháč, choreograf Jiří Němeček, výtvarnice kostýmů Erna Veselá, herečky-konferenciérky Zdeňka Procházková, Sylva Daníčková a Valentina Thielová, tanečnice a tanečníci Jarmila Manšingrová, Naďa Blažíčková, Yvetta Peškova, Eva Poslušná, Miroslav Kůra, Vlastimil Jílek a další členové Národního divadla… Laterna magika, která „zázračně“ spojila jevištní akci s filmem, měla lví podíl na úspěchu Československa na světové výstavě, včetně získání Grand Prix, na představení se stály dlouhé fronty a ještě před koncem výstavy požádalo čtrnáct států o hostování nebo o licenční provoz tohoto typu divadla.

Program složený z různých čísel byl především společným dílem Alfréda Radoka a Josefa Svobody, kteří už na počátku definovali principy vztahů mezi akcí na scéně a filmem, které Laterna magika rozvíjí: projekce nemůže být jen pohyblivou kulisou nebo jen vytvářet zdání skutečnosti. Film zůstane tím, čím je, tedy filmem, a jeviště jevištěm. Těžit se bude jen z toho, jakým způsobem se spojí obsah dějů na scéně, s akcí na filmovém plátně. Dnes Laterna magika zachází se širokým spektrem prostředků, s jejichž užitím má vzhledem ke své bohaté historii pravděpodobně největší zkušenosti, takže každé představení je založeno na jiném principu spojení jeviště a obrazu.

Revue a výkladní skříň

Styl prvního představení udával podobu první etapy vývoje Laterny magiky. V Bruselu se ještě zapojovaly herečky-konferenciérky, živí hudebníci (legendární vystoupení Jiřího Šlitra), ale hlavní břemeno na sebe vzali tanečníci. Laterna magika se stala součástí Národního divadla jako samostatná „výzkumná“ scéna s vlastním uměleckým vedením. Oficiální pražské premiéry se dočkala v zrekonstruované budově paláce Adria na rohu Národní a Jungmannovy ulice, a to 9. května 1959, uměleckým šéfem se stal jaksi samozřejmě Alfréd Radok. V následujících letech byla Laterna zaměřená jak na domácí publikum, tak stále víc na zájezdové programy, pro které byl skládankový charakter prvních představení výhodou. Podle archivních materiálů a pamětníků se jednotlivé části premiérového a následných zájezdových programů měnily, doplňovaly, upravovaly nebo se alespoň měnily jejich názvy. Druhé představení Laterny magiky se příznačně jmenovalo Zájezdový program. Byl s ním spojen také střet s tehdejší socialistickou představou o umění: ministr kultury Václav Kopecký nepovolil jevištní ztvárnění Otvírání studánek Bohuslava Martinů a Alfred Radok musel odejít z funkce. Až v uvolněnější atmosféře roku 1966 se do Laterny mohlo vrátit zapovězené číslo i jeho režisér. Jedinou výjimkou v programu této éry bylo dramatické představení, opera Hoffmannovy povídky z roku 1963, kritika si ovšem přála dál Laternu magiku revuální. Také na světové výstavě Expo 67 v Montrealu se Laterna magika prezentovala kratší Revuí z bedny, která se hrála mnohokrát za den.

    Skutečné divadlo?

    Dramaturgický zlom nastal od roku 1973, kdy Laterna magika začala hledat nový umělecký výraz v podobě celovečerního tvaru, uměleckým ředitelem se na dlouhou dobu stal Josef Svoboda. Počínaje Pražským karnevalem, začal se profilovat nový typ představení. Laterna magika se pokusila oslovit i dětského diváka, což se podařilo hlavně premiérou Kouzelného cirkusu v roce 1977. Že toto představení je na repertoáru dodnes a je nejhranějším divadelním kusem ve střední Evropě, hovoří samo za sebe. Kouzelným cirkusem také Laterna zřetelně vstoupila do etapy svébytného mnohovýznamového divadla. Josef Svoboda při oslavách dvaceti let uvádění Kouzelného cirkusu poznamenal: „V lůně celého záměru bylo cirkusové téma, pro které se zrodil šťastný nápad panoramatické pohyblivé plachty, nesoucí filmový obraz a znázorňující rovněž cirkusové šapitó. Tato scénografie zpodobňuje celý příběh a princip Laterny magiky.“ S divadlem se spojovala nová jména: Evald Schorm, Jiří Srnec, Eva a Jan Švankmajerovi… Úspěšná byla i následující Sněhová královna, kterou zchoreografoval Pavel Šmok.

    V Laterně magice bylo uvedeno experimentálně i činoherní představení: Noční zkouška (1981) Antonína Máši v režii Evalda Schorma. Hlavní roli režiséra ztvárnil Radovan Lukavský a představení využilo poprvé synchronní promítání s použitím televizních kamer. Laterna magika se tímto představením mimo jiné snažila přesvědčit, že hraje také pro českého diváka, protože už v té době měla nálepku divadla pro turisty. O dva roky později se objevila další činohra, Černý mnich s Janem Kačerem v hlavní roli.

    Laterna magika spěla k postavení „klasického“ repertoárového divadla, kde se mísí zábavná a vážná témata, experimentální i tradiční postupy z kořenů, které stojí na principech Laterny magiky a vysoké interpretační úrovni. Prvky tzv. multimediálního divadla měly obsahovat nejen kombinaci médií a žánrů, ale také rozvinout původní metody, nové inscenační postupy. Zvyšovala se úroveň tanečního souboru, který dostával stále více prostoru, zejména od premiéry představení Pragensia, Vox Clamantis choreografky Marcely Benoniové. Od osmdesátých let patřil k repertoárovým stálicím Odysseus choreografa Ondreje Šotha a s hudbou Michaela Kocába. Během příprav, které trvaly bezmála tři roky, se hovořilo o nejtěžším úkolu, který na sebe Laterna magika kdy vzala. Existovaly dokonce dvě verze, jedna se hrála v prostorách Paláce kultury (dnešní Kongresové centrum), druhá byla už určená pro Novou scénu ND, kde Laterna magika hraje od roku 1984 dodnes.

      Laterna magika a sametová revoluce, samostatní

      S Laternou magikou je spojována jedna velmi významná událost v dějinách naší republiky. V období, kdy působilo divadlo v prostorách paláce Adria, se od 21. listopadu 1989 stalo na tři týdny nejsledovanějším místem republiky. Veškeré prostory divadla v tu dobu využívalo nově vzniklé Občanské fórum původně založené v Činoherním klubu. Laterna magika byla centrem „něžné revoluce“ při níž došlo k pádu komunismu. Vedení, produkce a členové souboru se stali odpovědnými kontaktními osobami s občany celého Československa. Dvacet čtyři hodin denně registrovali nově vznikající OF v celé republice, nepřetržitě komunikovali telefonicky, vyřizovali korespondenci. Každý den v sále divadla probíhaly tiskové konference s novináři z celého světa, vyráběly a distribuovaly se letáky a další tiskoviny, v divadle spali mimopražští disidenti. Revoluce přinesla, s malým zpožděním, také velkou změnu ve statutu Laterny magiky – od roku 1992 existuje jako samostatná příspěvková organizace.

      Laterna magika pokračovala v nastavené umělecké lince. Představení pro tři tanečníky Minotaurus, založené na zobrazení textu stejnojmenné povídky Friedricha Dürrenmatta v překladu Jiřího Honzíka, poprvé použilo počítačovou animaci (v roce 1990). Po revoluci se začala rodit spolupráce se zahraničím. Nejprve to byla Hra o kouzelné flétně v koprodukci s Itálií, později úzké propojení se světem francouzské moderní choreografie. Na tři roky se šéfem baletního souboru Laterny magiky stal choreograf Jean-Pierre Aviotte, jehož prvním počinem byl balet Casanova, jehož se po režijní stránce ujal Juraj Jakubisko. Následovaly Hádanky, vysoce oceňované kritikou.

      Laterna magika se stále víc obracela do hájemství moderního a současného tance a toto snažení vyvrcholilo v představení Graffiti (2002), kdy se ke slovu dostala mladá generace choreografů. V oblasti tance není nikdo, kdo by neznal jejich jména: Petr Zuska, který byl posléze dlouholetým šéfem Baletu Národního divadla v Praze, Václav Kuneš, který si vydobyl místo na mezinárodní choreografické scéně, a Jiří Bubeníček, proslulý snad ještě více jako tanečník. Přední sólisté Laterny magiky Eva Horáková a Pavel Knolle byli za své interpretační umění v duetu Les bras de mer (v choreografii P. Zusky) oceněni jako nejlepší sólový taneční pár. Tuto cenu jim udělily Taneční sdružení České republiky a Únia tanečného umenia na Slovensku spolu s Nadací Českého a Slovenského literárního fondu za rok 2002. Ve stejném roce si oba sólisté ještě vysloužili nominaci na Cenu Thálie. Graffiti byly také posledním dílem scénografa Josefa Svobody (zemřel ve stejném roce), který v něm využil svůj vynález virtuálního plátna, umožňujícího projekci před jevištěm.

        Laterna v novém tisíciletí

        V koprodukci s francouzskou La Compagnie Commun vzniklo představení Rendez-vous, které mělo v choreografii J.-P. Aviotta premiéru v Avignonu. K 50. narozeninám si Laterna nadělila premiéru Cocktail 008, která diváky provedla ukázkami z nejoblíbenějších představení současnosti i nedávné minulosti. Jako bonus obsahoval krátkou retro revui Code 58.08, která vznikla pro výročí Expa 58.

        V první dekádě nového tisíciletí s Laternou magikou spolupracují progresivní tvůrci filmového nebo videoobrazu – projekce, kteří s naší „novou vlnou“ od premiéry Graffiti souvisí. Jsou rovnocennými partnery nové generace choreografů a tanečníků. Jde především o Ondřeje Anděru, Jana Loukotu a Jakuba Nepraše – ten patří k oceňované osobnosti v současné české a také evropské špičce výtvarníků navazujících na videoart a digitální umění. Jeho mnohavrstevné projekce a trikové „video making“ naznačují úsilí, jakým směrem by se Laterna magika ráda ubírala, neboť do sebe a k sobě integruje jevištní akci zvláště originálním způsobem, navazujícím tedy na předchozí principy Laterny.

        Po podstatnou část své samostatné existence – od založení v roce 1992 do roku 2001 byla Laterna magika ekonomicky soběstačná. Mimořádná situace devadesátých let, boom Prahy v turistickém ruchu atd. ji umožnil financovat nejen provoz Nové scény, ale i vlastní rozvoj – stálý soubor, investice do technického zařízení i novou tvorbu.

        Laterna magika opět souborem ND

        Laterna magika je od 1. 1. 2010 opět součástí Národního divadla. Devět let strávila pod uměleckým vedením Zdeňka Prokeše. V sezoně 2010/2011 se uskutečnila premiéra inscenace Legendy magické Prahy, ve které se Laterna magika po umělecké stránce vrátila ke svému dědictví, klasické práci divadla s filmem a tancem v režii zakladatele černého divadla Jiřího Srnce, s choreografií Petra Zusky a dalšími. V sezoně 2011/2012 oslavilo představení Kouzelný cirkus 35. narozeniny svou 6 167 reprízou a v sezoně 2011/2012 byl transformován do nové retrospektivy Coctail 008 jako Cocktail 012 – The Best of. Retrospektiva ukázek byla rozšířena – nejstarším zrekonstruovaným číslem je legendární Krkolomná jízda z někdejšího programu Variace (1966). V sezoně 2012/2013 přibyla inscenace vytvořená pro dětského diváka Vidím nevidím (režie Maria Procházková, únor 2013), která byla jako jediná inscenace Laterny magiky také převedena do znakového jazyka, a brzy nato vzniklo multimediální představení na motivy experimentální poezie Václava Havla Antikódy (režie Braňo Mazúch, choreografie Věra Ondrašíková, březen 2013).

        Kritiky ceněnou tanečně pohybovou inscenaci Human Locomotion nastudovalo známé režijní duo SKUTR ve spolupráci s choreografem Janem Kodetem. V sezoně 2014/15 vznikla inscenace pro celou rodinu Podivuhodné cesty Julese Verna v režii Davida Drábka. V sezoně 2015/2016 pod režijním vedením Vladimíra Morávka další titul pro celou rodinu, Malý princ na motivy románu Antoina Saint-Exupéryho.

        V březnu 2017 měla premiéru inscenace, která vznikla z inciativy členů souboru: v režii Pavla Knolleho a choreografii Davida Stránského a Štěpána Pechara byla uvedena taneční inscenace CubeV roce 2018, kdy Laterna magika oslavila 60. let své existence, vznikl nový titul pro rodinné publikum, tanečně-vizuální Zahrada v základním motivu volně inspirovaná knihou Jiřího Trnky, pojednávající však o dospělých lidech, kteří nacházejí ztracenou fantazii a zahradu svého dětství.

         

          Laterna magika pod vedením Radima Vizváryho

          Od ledna 2021 se stal novým uměleckým šéfem Laterny magiky mim Radim Vizváry. Představil novou koncepci Laterny magiky jako multižánrového divadla, které bude více experimentovat s novými technologiemi a naváže mezioborové spolupráce, vydá se i mezi další diváky cestou site specific a intervencí ve veřejném prostoru a založí nový festival-bienále multižánrového divadla. 

          První premiérou pod jeho uměleckým vedením, kterou sám i režíroval, byla inscenace pro děti Zázrak (s)tvoření. V září roku 2021 se uskutečnila premiéra inscenace Robot Radius, která vznikla k výročí dramatu Karla Čapka R. U. R. Inscenaci tematizující nebezpečí umělé inteligence režírovala Miřenka Čechová, Radim Vizváry v ní vystupuje po boku skladatele a kytaristy Michala Pavlíčka. Dílo reprezentovalo českou kulturu na světové výstavě Expo 2020 v Dubaji. V sezoně 2021/2022 uvedla Laterna magika také premiéru choreografky Lenky Vagnerové POE a pro nejmenší publikum inscenaci Hany Strejčkové BatoLaterna, která je vhodná pro batolata a děti od 6 měsíců do 3 let. V červnu se pak konal první ročník mezinárodního festivalu multimediálního a multižánrového divadla Laterna Fest.

          V sezoně 2022/2023 uvedl Radim Vizváry na repertoár autorskou inscenaci Krajina těla, vizuálně pohybovou báseň, která navazuje mimo jiné na koncept polyekranu Josefa Svobody. Laterna magika také navázala spolupráci se Signal Festivalem a to site-specific projektem s názvem LUNAtic.

          V sezoně 2023/2024 byla uvedena premiéra inscenace Valérie a týden divů, v režii Jakuba Šmída. Poetická adaptace bizarního černého románu Vítězslava Nezvala, která dodnes budí emoce, jitří vášeň i strach.