Lear

O inscenaci

Sbor Státní opery
Orchestr Státní opery
Balet Opery Národního divadla

Kupodivu žádné z těchto zpracování se však nestalo trvalou součástí repertoáru, tak jak se to podařilo třeba Gounodovu Romeovi a Julii nebo Verdiho Otellovi. Možná právě proto, že mezi autory oper na learovskou předlohu nebyl právě někdo takový jako Verdi, ač sám – jak dobře známo – o zkomponování opery Král Lear usiloval celý svůj tvůrčí život.

V poslední čtvrtině 20. století však přece jen na tento námět vznikla jedna opera, která získala obrovský věhlas a byla a je opakovaně uváděná na těch nejvýznamnějších operních jevištích světa – je to Lear německého skladatele a berlínského rodáka Ariberta Reimanna (nar. 1936). Mezi desítkou jeho jevištních děl najdeme i opery podle Kafkova Zámku nebo Strindbergovy Sonáty příšer, tou nejznámější a nejproslulejší je však jeho čtvrtá opera podle shakespearovské předlohy. Vznikla v roce 1978 na objednávku Bavorské státní opery v Mnichově a jejím iniciátorem i prvním hlavním představitelem byl slavný barytonista Dietrich Fischer-Dieskau. Reimannův operní Lear nezhudebňuje Shakespeara celého a doslova, ovšem to, co je vynecháno, je nahrazeno sugestivním, místy značně vypjatým a drsným, místy naopak velmi jímavým jazykem hudby jdoucí nepřeslechnutelně ve šlépějích německého expresionismu.

Podobenství o pošetilé lidské pýše, o iluzi vlastní důležitosti, o nebezpečí odmítnutí, ale i přijetí odpovědnosti či o rozkladu jednoho zdánlivě stabilního světa snad nemůže být naléhavější, než je tomu právě v Reimannově opeře.