V dějinách Národního divadla se vyskytla již řada mimořádných situací či událostí, kdy byla představení na poslední chvíli, případně i dlouhodobě odřeknuta. Pokud vynecháme zrušení představení pro zdravotní indispozici v uměleckém souboru, kdy z provozního hlediska není možné zahrát jiný titul, jedná se historicky o okamžiky s přesahem do národní, státní a politické roviny.
Vyhlášení státního smutku bylo pochopitelným důvodem, a tak divadlo nehrálo již 30. ledna 1889, kdy byla tragická novinka ohlášena, následující den 31. ledna a nakonec ve dnech 5.–6. února 1889, kdy se konal pohřeb. Nejinak tomu bylo při úmrtí a pohřbu císaře Františka Josefa I. v roce 1916
a posléze i několika československých prezidentů.
Zcela jiným důvodem, proč divadlo v minulosti zavřelo nejen dveře, ale na delší dobu zatáhlo i opony, bylo opakované vyhlášení stanného práva za druhé světové války – naposledy úplné uzavření českých divadel od září 1944 do března 1945. Nehrálo se také z důvodu listopadové revoluce a stávky divadelníků v roce 1989, a zcela mimořádná situace nastala v nedávné minulosti, kdy svět ochromila pandemie koronaviru.
A když opustíme závažné či neočekávané momenty, tak vyskytne-li se v divadle nehrací den, neznamená to, že se v budově neděje vůbec nic. Naopak bývá plná ruchu a práce – konají se závěrečné zkoušky před premiérou, kdy musí být hotové a doladěné všechny kostýmy, celá scéna, finální svícení, umělecké výkony atd. atd., anebo může jít o vyloženě technický servis jeviště a všech jeho technologií, které musí procházet pravidelnou údržbou a bezpečnostními revizemi.
