Mozartova zpěvohra se poprvé na scéně Národního divadla objevila v lednu 1887, v roce 1890 šlo již o druhé nastudování. Skutečná pražská premiéra Figarovy svatby však proběhla již o sto let dřív, v lednu 1787, za osobní účasti autora. Wolfgang Amadeus Mozart (1756–1791), zklamaný z vlažného přijetí díla krátce před tím ve Vídni, byl fenomenálním úspěchem v Praze doslova nadšen a pronesl tehdy svůj okřídlený výrok „Mí Pražané mi rozumějí“.
V době svého vzniku byla opera na námět Beaumarchaisovy hry krajně provokativní, neboť napadala – byť ve veseloherní podobě – rozmařilost feudálního řádu, vedoucí několik let poté k Velké francouzské revoluci. Na tento kritický náboj bylo tehdejší obecenstvo velmi vnímavé a přičteme-li lidový charakter Mozartova zhudebnění, není divu, že chytlavé melodie si lidé prozpěvovali již druhý den po ulicích. Na základě pražského úspěchu Figarovy svatby napsal Mozart svou příští operu – Dona Giovanniho – přímo pro Prahu.
Z dnešního pohledu již revolučnost Figarovy svatby ustoupila do pozadí a zůstala nám „pouze“ rozkošná zápletková rokoková veselohra. V souvislosti s Figarovou svatbou přichází automaticky na mysl její „siamské figarovské dvojče“, Rossiniho Lazebník sevillský. Hlavní postavy procházejí oběma díly, Figaro je zprvu sevillským lazebníkem a posléze komorníkem hraběte Almavivy, doktor Bartolo uzurpátorem své schovanky Rosiny, ze které se stane hraběnka Almaviva, Zuzana vstupuje do hry teprve v druhé opeře.
Poněkud překvapivým momentem, který činí z divadelní cedule z roku 1890 svým způsobem unikum, je skutečnost, že za „lazebníka sevillského“ je zde nepochopitelně a krajně nelogicky označen sám Bartolo. Jako kdyby vztahové propletence obou oper nebyly už tak dost rozmarné!
