William Shakespeare: Mnoho povyku pro nic 

Mnoho povyku pro nic, titul z roku 1599, který je i po staletích neuvěřitelně oblíben, patří mezi dramatikovy nejzábavnější hry. Jistě, Shakespearova komedie by vlastně mohla být „jen“ obyčejnou hrou o lásce a intrikách – tedy vyprávěním o dívce Héře, kterou její nápadník Claudio zavrhne pro zlou pomluvu – kdyby ovšem současně nevyprávěla i nesmírně vtipný příběh sbližování druhého páru, Beatricie a Benedika, kteří o sobě tvrdí, že se nikdy a za žádných okolností nezapletou s osobou druhého pohlaví. Autor v textu skloubil dokonce hned tři odlišná dějová pásma, kromě dvou milostných linií i groteskní pasáže popletených strážníků. Aktuální vývoj partnerských vztahů nabízí dnes navíc možnost vykládat postavy Beatricie a Benedika jako prapředky dnešní generace singles. Ale jsou jimi skutečně?

Příběh cudné dívky křivě nařčené z nevěry, posléze však plně rehabilitované, byl vždy velmi populární a měl v literatuře mnoho verzí. Sám Shakespeare se nepochybně inspiroval povídkou z knihy Mattea Bandella, která se odehrává roku 1282 v sicilské Messině, kdy Sicilané vyhnali z ostrova Francouze, a Sicílie přešla pod španělskou vládu. Druhou zápletku Benedika a Beatricie naopak vytvořil sám, jejich veselá válka má dramatickou obdobu ve Zkrocení zlé ženy a dramatik tu mohl využít divadelní působivosti určitých zaběhaných typů. 

Zajímavý je i rozbor samotného názvu hry. Ve výslovnosti alžbětinské angličtiny splývaly výrazy „nothing“ a „noting“. Slovo „note“ ovšem mj. znamenalo i sledování, pokoutné šmírování nebo dokonce fízlování. A v Shakespearově hře se neustále opakují scény „naslouchání“, „odposlouchávání“ a podobných činností, při nichž si pozorovatelé mnohé věci vykládají mylně. 

Nedávno zesnulý překladatel Jiří Josek, jehož přebásnění jsme pro naši inscenaci zvolili, pak dodával: „Navíc – Angličani milovali erotické dvojsmysly. Muži měli mezi nohama ‚všechno‘ (all), ženy ‚nic‘. Takže ‚nothing‘ znamená také mnoho povyku kvůli sexu, explicitně kvůli ženským genitáliím, chceme-li.“ 

Na českých jevištích se hra prosadila až roku 1859, kdy ji v překladu Jakuba Malého uvedl František Kolár ve Stavovském divadle. „Konečně zase představení, o němž co se volby, jakož i provozování dotýče, s ouplnou chválou se vyjádřiti můžeme,“ napsal tehdy o premiéře recenzent Lumíru. Hlavní role, v dobovém překladu tedy Blaženu a Beneše, ztvárnili Anna Manetínská Kollárová a Josef Jiří Kollár. 

V Národním divadle se pak Povyk v dalších letech objevil několikrát. Mezníkem byla zejména Kvapilova inscenace z roku 1907. Kvapil v podstatě v textu nic neškrtl, „zrovnoprávnil“ obě milostné zápletky, dal větší prostor mladé dvojici a nechal text nově přeložit od Josefa Václava Sládka. Blaženu a Beneše hráli Hana Kvapilová a Eduard Vojan, Claudia Rudolf Deyl. Čtrnáct dní po premiéře Hana Kvapilová v šestačtyřiceti náhle zemřela. Do rakve byla uložena podle svého přání v bílém kostýmu Blaženy, její roli převzala Isa Grégrová, později v alternaci s Růženou Naskovou. 

Kvapilovo úspěšné nastudování pak bylo posléze několikrát obnoveno. Jen tři roky po derniéře posledního nastudování inscenace – v roce 1926 – začal Mnoho povyku pro nic překvapivě připravovat režisér Karel Hugo Hilar. Jeho inscenace byla naprosto odlišná, byly v ní patrny vlivy westernu, kabaretu, cirkusu a komedie dell’arte, na jevišti nestály téměř žádné dekorace, zato se pracovalo se spoustou rekvizit – houpačkami, míči, kladinami nebo hrazdičkami. Hra byla uvedena pod názvem Blažena a Beneš s Annou Sedláčkovou a Bedřichem Karenem. Postavy konšelů – pod jmény Kalina a Košťál – působily jak z grotesky, v textu bylo hodně prvorepublikových politických narážek. 

Za druhé světové války se k Povyku vrátil režisér Aleš Podhorský v roce 1940, tentokrát v překladu Bohumila Štěpánka. Cosi z válečné atmosféry v jeho inscenaci bylo – prudký nástup vojáků, vojenský rytmus až do konce. Drsný byl i Beneš Jana Pivce. Velmi jadrný, nepříjemný oproti „amazonce“ Blaženě Jiřiny Šejbalové. 

V živé paměti mnoha diváků jsou jistě i dvě poslední zpracování – hudební inscenace režiséra Georgije Pavloviče Ansimova z roku 1976, kde ústřední čtveřici ztvárnili Jana Hlaváčová, Rudolf Hrušínský, Jana Boušková a Petr Kostka. Před třiadvaceti lety zaujal diváky i živočišný a „rustikální“ výklad režisérky Enikő Eszenyi, který se hrál téměř pět let a dočkal se 111 repríz. 

Právě samotný výklad byl pro všechny předchozí inscenace klíčový. Vždyť Shakespearova Messina není magickým, pohádkovým prostorem, spíše současným městem, které se pomalu vzpamatovává z konce války. S příjezdem Dona Pedra a jeho družiny končí obyvatelům městečka čas bojů a začíná období veselení, dobrého jídla, pití a tance. Čas dvoření, namlouvání a lásky. Kdo že to ale do Messiny přichází převrátit zavedený řád? Kdo že poblázní místní ženy? Můžeme dnes samozřejmě pracovat s tím, co předepsal Shakespeare – tedy, že se jedná o vojáky, kteří se po bojovném tažení usídlí na chvíli v poklidném (a tak trochu nudném) místě a zákonitě rozčeří hladinu. Ano, někdo cizí přichází do zavedené komunity. V tomto případě jsou to testosteronem nabití muži, kteří neodvratně změní místní „status quo“.

Mnoho povyku pro nic provokuje mnohé divadelníky nejen svým názvem a příběhem, ale také hořkým podtónem závěrečného všeobecného svatebního veselí. Režisérka Daniela Špinar si příběhy mužů i žen, již se bojí vztahů a závazků, vybírá pro své inscenace poslední dobou opakovaně: „Konkrétně Povyk mám ze Shakespearových komedií vedle Snu vlastně nejraději. Možná proto, že se dokážu silně vžít do obou hlavních postav – Beatricie a Benedika. Odmítání lásky a vytěsňování potřeby být svázán s někým druhým znám totiž velmi dobře. Člověk si namlouvá, že může být sám, že je to pro něj vlastně nejlepší, nejpraktičtější, v dnešní době i nejekonomičtější – na nikoho se nevázat a prodírat se životem v osamělém opancéřovaném voze, se vztyčenou hlavou. Protože kdo miluje, je zranitelný.  

Jenže každý takový souboj je nejenom směšný, ale především marný! Každá lidská bytost lásku potřebuje, a potřebuje ji nejenom přijímat, ale i dávat. Jde o jednu z nejkrásnějších a nejmysterióznějších věcí na světě. Vždyť právě za tím se – třeba i proti vlastní vůli – celý svůj život honíme. A Shakespeare vše vtělil do osudu a replik dvou ‚zabejčených‘ hrdinů tím nejpůvabnějším způsobem. 

Jeho hra je ale skutečně i o nebezpečných pomluvách a trapném špehování. Dvě věci, které mohou pravou lásku zničit, udusat do země… A zranitelného člověka na dlouhou dobu – ne-li na celý život – paralyzovat. Láska vždy vyžaduje důvěru a to je na lásce pro nás lidi-sobce to nejtěžší. Ale stojí to za to! 

Právě toto jsou témata, kterými se chci v inscenaci zabývat. Skrze geniálního autora Shakespeara. Pokud možno s láskou – a humorem,” dodává Daniela Špinar.