Všechno nejlepší, pane prezidente

.Rok 2011. V březnu uvádí režisér Václav Havel do kin svůj dlouho očekávaný film Odcházení. V této chvíli ještě nikdo netuší, jak symbolický název jeho snímek nese. O pár měsíců později, 18. prosince, obletí celý svět smutná zpráva o úmrtí jedné z nejvýraznějších osobností evropské politiky dvacátého století.

Rok 2026. Ti, kteří se v roce úmrtí našeho prvního porevolučního prezidenta narodili, slaví patnácté narozeniny. Stovka z nich sedí 5. října dopoledne v hledišti Paláce Akropolis a soustředěně sleduje Romana Zotova-Mikshina v roli bezejmenného politického vězně, jehož předlohou je Pan A. – postava, kterou ve věznici na Pankráci vymyslel Václav Havel a kterou režisér Petr Boháč dokreslil do podoby současných vězňů svědomí.

Po představení se Roman na jeviště ještě jednou vrátil, tentokrát společně s režisérem Petrem Boháčem. V následné debatě dostali mladí diváci prostor zeptat se na cokoliv, co je během představení zaujalo. Do debaty se zapojili s otevřeností a zájmem – zajímal je vznik inscenace, Romanova práce i to, jaké je ztvárňovat příběh člověka uvězněného za své přesvědčení. Ptali se také na konkrétní metafory, které v inscenaci spatřili. Debata ukázala, že i pro nastupující generaci mohou být témata Perpetuum Havel živá a srozumitelná. Tento fakt potvrdil i následný workshop z dílny ND+ nesoucí název Vězeň podle Havla, v němž si studenti prostřednictvím herních principů vyzkoušeli důsledky absurdních pravidel nesvobodného systému i to, jak snadno mohou taková pravidla vznikat. Workshop otevřel také otázky izolace či ztráty identity.

V rámci přecházení mezi hledištěm velkého sálu a takzvanou malou scénou, kde se workshop odehrával, si děti mohly vyzkoušet doplňovat citáty z Havlových her na sametová tabla, psát antikódy na psacích strojích nebo si zahrát arkádovou hru Havel Race.

Havel Race ale nebyl lákadlem jen pro mladé diváky – neodolali mu ani ti, kteří přišli na večerní představení. Arkádová hra ovšem měla v rámci programu silnou konkurenci v podobě lektorského úvodu historika Martina C. Putny, který se odehrál v místním jazz baru. Vysokoškolský pedagog ve své téměř pětadvacetiminutové přednášce zasadil vznik Havlova textu Perpetuum mobile do historického kontextu a věnoval se také fenoménu politického vězně v literatuře. O přednášku byl velký zájem, lidé zaplnili celý prostor baru a někteří seděli i na okraji jeviště.

Po skončení večerního Perpetuum Havel následoval dlouhý potlesk, během kterého se Roman Zotov-Mikshin vracel na jeviště celkem pětkrát. Závěr večera pak patřil obdobné debatě jako dopoledne. Téměř půlhodinová diskuze se vedle vzniku inscenace věnovala především inspiračním zdrojům a tomu, jak se promítly přímo do jejího výsledného tvaru. Vedle Havlova textu a jeho vlastní zkušenosti s vězněním čerpali tvůrci například z osobního svědectví běloruské vězeňkyně svědomí Paliny Šarendy-Panasjuk, z tvorby a vyprávění čínského disidenta a umělce Aj Wej-weje nebo ze slov současných ruských politických vězňů pronesených v soudních síních. Právě jejich zkušenosti se v inscenaci odrážejí v obrazech izolace, bezmoci a snahy zachovat si vlastní identitu i tváří v tvář nesvobodě. Otázek z publika bylo mnoho a debata se proto protáhla téměř na půl hodiny.

Celý den v Paláci Akropolis tak nabídl různé způsoby, jak se k odkazu prvního porevolučního prezidenta vracet – prostřednictvím divadla, vzdělávání, her i společných debat. Havel tu nezůstal jen historickou postavou. Ukázalo se, že připomínat si Václava Havla nemusí znamenat pouhé stavění pomníku, ale naopak opětovné promýšlení otázek svobody, odpovědnosti a lidské důstojnosti v kontextu současného světa.