Večer začíná v hledišti

Divák přichází do divadla ze shonu města, aby se po zhasnutí světel v hledišti přesunul do jiného světa. O to, aby tento přechod proběhl hladce, se stará hledištní personál a inspektoři hlediště.

Inspektoři hlediště hlídají přechod mezi každodenností a zážitkem. Zajišťují spojení mezi publikem a jevištěm, mezi uvaděčkami, technikou, inspicí i vedením domu. Řeší drobnosti, které nesmí přerůst v problém, i krizové situace, které mohou večer zcela zastavit.

„Když řeknu, že pracuji v divadle, lidé si často myslí, že jsem herečka,“ říká Veronika Bartoňová, inspektorka hlediště Národního divadla, s úsměvem. „A když použiji název inspektorka hlediště, většinou vyvalí oči. Diváci nás oslovují jako instruktorka nebo dokonce insektorka hlediště.“ Nejčastěji proto volí srozumitelnější označení: vedoucí hledištního personálu nebo manažerka uvaděček.

Před otevřením dveří

Večer pro inspektorku nezačíná představením, ale dlouho před otevřením divadla. Veronika přichází kolem páté hodiny. Kontroluje vývěsky, programy i e-maily. Připravuje přístavky, vstupenky, řeší změny – třeba záskok, kvůli kterému je nutné vytisknout nové vývěsky s obsazením.

Postupně přichází hledištní personál. Je jich kolem šedesáti: studenti, lidé středního věku, dámy v důchodu. Na každém představení slouží přibližně pětadvacet uvaděček a uvaděčů, kteří se různě střídají. „Tým se v čase přirozeně obměňuje a součástí mé práce je proto i výběr a osobní pohovory s novými uvaděčkami a uvaděči. Se všemi diváky se osobně potkat nemohu, a právě proto potřebuji, aby všichni poskytovali divákovi co nejlepší možnou službu. Protože právě hledištní personál výrazně ovlivňuje atmosféru celé návštěvy,“ doplňuje Veronika.

Jakmile se otevřou dveře, inspektorka splývá s ostatními. Prodává programy, odpovídá na dotazy, pomáhá najít místa. Divák ji většinou ani nepozná – dokud nemusí řešit neočekávaný problém.

Když jde o život

Ještě náročnější jsou ale situace, kdy jde o zdraví. Bohužel k nim dochází: epileptické záchvaty, kolapsy, dokonce i resuscitace přímo v hledišti. „Nedávno během Legendy z Erinu zkolaboval divák přímo v parteru. Resuscitace se musela odehrát na místě, protože ho nebylo možné dostat na chodbu,“ vzpomíná Veronika. „Musela jsem informovat inspici a říct hledištnímu personálu, co má sdělit ostatním divákům.“
V takových chvílích se večer může úplně zastavit. Naštěstí je v divadle vždy lékařský dozor a personál je školený v první pomoci. „V těchto momentech je každá sekunda důležitá – a zároveň musíte myslet na celý sál plný lidí.“

Jiný soubor, jiný svět

Práce inspektorky se výrazně liší podle toho, co se hraje. Na balet, například na Louskáčka, chodí z poloviny děti, což mění dynamiku večera. „Nejvíc temperamentní diváci chodí na Carmen,“ směje se Veronika. „Při první Carmen, kterou jsem sloužila, měla představitelka hlavní role úraz a nikdo nevěděl, zda se bude pokračovat. Nakonec to dozpívala.“

Nejen diváci, ale také dárky pro účinkující se podle souboru liší. Na baletní představení se podle Veroniky nosí mnohem více květin, které pak uvaděčky musí předat účinkujícím. Na činohru se naopak objevují osobní a někdy zcela nečekané dárky – plyšáci, heliové balonky a někdy dokonce pekáč buchet.

Na operu a balet chodí více zahraničních diváků než na činohru. „Bylo to dřív pravidlem, ale pomalu se to mění díky titulkům, které jsou teď u všech činoherních inscenací. Používáme titulkovací brýle, které promítají titulky přímo do zorného pole, nebo titulkovací telefony. Máme je ve více jazycích, nejen v angličtině,“ vysvětluje Veronika. Zařízení je potřeba vydat, vysvětlit a po představení zase převzít zpět.

Když se hraje

Po začátku představení se řeší administrativa – docházka, prodej programů, správa zboží z obchodu s upomínkovými předměty. „Když inspice volá umělce, že za tři minuty končí přestávka, předám informaci uvaděčkám. Ty pak obejdou bary a toalety a upozorní diváky, že se bude znovu začínat.“

Po skončení představení pak přichází loučení s diváky. „Často se stane, že někdo něco zapomene nebo ztratí, od svetru až po mobil. Tam nastupuje moje role detektiva,“ směje se Veronika.

Veronika musí někdy zastoupit víc rolí, než by čekala. Při výjimečných situacích už měnila žárovky i uklízela toalety. „Divadlo je organismus. Když je potřeba, dělá se to, co je zrovna nutné.“

Od uvaděčky k inspektorce

K divadlu má Veronika blízký vztah už dlouho. Začínala jako uvaděčka v osmnácti letech. Později jí bývalá inspektorka nabídla místo zástupkyně a nakonec pozici převzala úplně. Divadlo není její jedinou prací – učí také na prvním stupni základní školy. „To, co mi ráno funguje na děti, mi večer funguje i na diváky,“ říká s nadhledem.

Na své práci má ráda proměnlivost. „Nikdy nevíte, jaký večer přijde. Cítím se být v centru dění. V průběhu představení sice sedím v kanceláři a řeším administrativu, ale z odposlechu k tomu slyším živě Rusalku. Každý večer je díky tomu zážitek.“

Divadlo není muzeum

Co by vzkázala divákům? Aby si večer opravdu užili. „Člověk si koupí lístky dopředu, pak nestíhá, spěchá – a ten večer vlastně neprožije. To je škoda. Pokud jdete do divadla, udělejte si na to prostor, abyste si to opravdu zažili i s celou atmosférou.“

Podle ní by měl být vstup do divadla vědomým rozhodnutím. Přijít s otevřenou myslí, bez předsudků. „Každé představení je příležitost. Možná to nebude to, co čekáte. Ale může to být nové poznání.“

Divadlo totiž není muzeum. Je živé. A nikdy nevíte, co vás tam potká.

Texty o divadelních profesích jsou doplňkem cyklu komiksů, který uveřejňujeme v rubrice Komiks.