Tři ženské postavy v baletu La Sylphide: Křehkost, láska i temno

Je éterická bytost, která okouzlí naivního mladíka, reálná, nebo existuje jen v jeho mysli? Choreograf Johan Kobborg připomíná, že nemusíme vědět, kdo nebo co Sylfida je. Důležité je, jakou strunu příběh rozezvučí v naší vlastní duši.

Kolik nesouladu je v sobě člověk schopen unést? Postavy v baletu La Sylphide jsou rozporů plné. Většinou se v tomto ohledu mluví o Jamesovi, hlavním hrdinovi, který je nečekaně uchvácen neucho­pitelným přeludem víly-sylfidy a následně uvržen do těžkého dilematu, co si za takových okolností počít s „přízemní“ snoubenkou Effie. Rozporná je ale i sama Sylfida, která se pohybuje na hranici mezi dvěma světy – snovým a reálným. Je skutečná? Nebo se Jamesovi jen zdá? Nakolik ho může její přítomnost inspirovat a nakolik mu dokáže zničit život? Odpovědi zůstávají nejasné, zároveň nás dynamické chvění zdánlivě neslučitelných elementů provokuje k zamyšlení a probouzí naše emoce.

Romantický příběh o záhadné éterické bytosti a neklidném skotském mladíkovi upoutává pozornost milovníků tance už sto devadesát let. Balet byl poprvé uveden na začátku třicátých let 19. století v Pařížské opeře a v roce 1836 ho v Královském divadle v Kodani zpracoval dánský choreograf August Bournonville, v jehož podání si pohádka vydobyla trvalé místo ve světové baletní tradici.

Současný choreograf Johan Kobborg, jehož verzi díla nyní uvádí Státní opera, na tvorbu Augusta Bournonvilla přímo navázal. Ještě jako tanečník měl Kobborg možnost předvést své interpretační schopnosti mimo jiné právě v roli zamilovaného Jamese, čímž se v Královském dánském baletu propracovat na pozici prvního sólisty. La Sylphide ho provází celý život. Avšak místo toho, aby Kobborg podával jednoznačné náhledy, nechává divákům svobodu. „Možná je to pohádka o muži, který se rozhoduje mezi dvěma ženami, a možná je to hlubší sonda do povahy lidské existence,“ podotýká umělec. Na otázku, co stojí v jádru mladíkovy tragické rozpolcenosti a co je to vlastně láska, Kobborg odpovídá: „Na prvním místě musí člověk najít lásku a mír sám v sobě. Pokud je nenajde, nic nevznikne, nic nerozkvete. A to je možná Jamesův problém.“ Je tedy otázka, jestli je Sylfida příčinou Jamesova rozkolu, nebo jen upozornila na něco, co si v sobě mladík nesl už dávno…

A jak se Kobborg dívá na nehmotnou Sylfidu a praktickou snoubenku Effie? Na kterou stranu by se postavil? Ani na jednu. „Já mám nejraději čarodějnici Madge!“ říká choreograf a obrací pozornost k temné postavě mstivé ježibaby, již občas ztělesňuje muž. Tančil ji i Kobborg a „zamiloval“ se do ní – protože mu připomněla rozpory v jeho vlastním nitru a životě. Od mládí byl jako baletní interpret veden k tomu, aby se na jevišti usmíval. „Balety, v nichž jsem vystupoval, byly zalité sluncem, všichni se v nich tvářili spokojeně a vnímali svět přes růžové brýle. Asi tak v šestadvaceti letech mě napadlo, že už se prostě usmívat nemůžu. Začal jsem být trochu posedlý ztvárňováním postav, které dělají, co by dělat neměly, a hledal jsem způsob, jak jim porozumět. Ne s nimi souhlasit, ale pochopit jejich jednání. V La Sylphide mě tedy nejvíc fascinuje Madge.“

Možná se nepříjemných rozporů nemusíme tolik obávat, možná se s nimi v sobě můžeme setkat. A uvidíme, co se stane…

Kdo nebo co je vlastně Sylfida? Nemusíme to vědět, připomíná Johan Kobborg. K žádné konkrétní odpovědi nás nenavádí, interpretací je bezpočet. Význam romantické pohádky bude pro každého diváka jiný – podle toho, jakou strunu v něm příběh rozvibruje.