Ten Ostrčil mosi bet hlava notama načesto prošpikovaná!

Otakar Ostrčil (1879–1935) byl nejen velmi talentovaným skladatelem a dirigentem, ale možná ještě talentovanějším manažerem, který spojil s Národním divadlem šestnáct let svého života (1919–1935) jako dramaturg a šéf operního souboru. Provedl ho porodními bolestmi nově se rodící Československé republiky, obdobím hospodářské krize a na sklonku svého působení dokázal čelit i novým výzvám v podobě nastupujícího nacismu a sílícího antisemitismu. Jeho dramaturgická vize byla jasná: pod vlivem svého učitele Zdeňka Fibicha si byl dobře vědom úsilí, ze kterého vzešla česká opera, a chtěl v tomto odkazu pokračovat. Jako moderně smýšlející člověk také dobře vycítil, jak důležité je nadchnout pro operu mladé publikum prostřednictvím moderních inscenací a novinek. A třetí velkou výzvou pro něj bylo vytvořit z válkou zdecimovaného souboru stabilní, umělecky silný, kvalitní ansámbl, jenž by dokázal uskutečňovat jeho dramaturgické vize. Ostrčilovo působení v Národním divadle se tak stalo jednou z nejprogresivnějších a nejvzrušivějších etap v historii Zlaté kapličky.

Čerstvému čtyřicátníkovi se do Národního příliš nechtělo. Ke konkurzu na dramaturga jej musel vyzvat sám Karel Kovařovic, v letech 1900–1920 šéf opery Národního divadla, který si ho vyhlédl jako svého možného nástupce. Sledoval Ostrčilovo působení v Divadle na Vinohradech, který zde vedl od roku 1914 operní soubor, a neunikly mu ani zajímavé dramaturgické počiny a výkony mladého dirigenta v Orchestrálním sdružení. Do Vinohradského divadla přivedl Ostrčila režisér Karel Hugo Hilar (1885–1935), jehož životní pouť se té Ostrčilově až nápadně podobá. Také on přešel prakticky ve stejnou dobu do Národního divadla (v roce 1921 se stal šéfem činohry) a také on zemřel v roce 1935 v nedožitých padesáti letech, vysílen prací pro naši první českou scénu. Na svůj přijímací pohovor s Ostrčilem do Vinohradského divadla později vzpomínal: „Pozval jsem k rozmluvě Ostrčila. Opatrně jsem se tázal, zda by ho zajímalo jeviště. Odmítal tvrdošíjně, bránil se. Líčil jsem mu výhody divadelní práce. Bude si moci zvolna vše připraviti přes prázdniny. Budu pracovati s ním i se zpěváky. Denní korepetice, prvá představení připravíme hravě – Flaubertův Sv. Antonín nemohl být lákán svůdněji. Jako mi podlehl Fuksa kdysi, podlehl nyní Ostrčil. Přivolil zkusiti. Přinesl do divadla klavírní výtah Mozar­tova Únosu ze serailu. Mravenčí denní práce, konečně premiéra 4. října 1914. Položili jsme základy k českému mozartovskému představení. Ostrčil v orchestru, režie na jevišti. Triumf Ostrčilův byl úplný. Chváleny všude jednotně čistota a precisnost provedení.“ Kovařovicova nabídka do Národního divadla přišla v pravý čas. V roce 1919 došlo na Vinohradech k rozporu mezi operou a činohrou, operní soubor vstoupil do stávky a vše skončilo jeho úplným zrušením. V té době už byl ale Ostrčil ve Zlaté kapličce, nejprve na pozici dramaturga a 15. prosince 1920, devět dnů po Kovařovicově smrti, byl oficiálně pověřen vedením opery.

Čelil těžké situaci. Rozjitřené politické poměry v Československu zasáhly i Národní divadlo. 16. listopadu 1920 obsadil rozvášněný dav v odvetu za protičeské výtržnosti v pohraničí Stavovské divadlo, které bylo součástí Nového německého divadla, a předal je do rukou Klubu sólistů Národního divadla. Obrovský skandál, který odsoudil i Tomáš G. Masaryk, nakonec vyřešil Zemský výbor, jenž předal 1. prosince 1920 budovu divadla do správy Národního divadla výměnou za slib, že Němcům bude postavena nová divadelní budova. Pro Ostrčila to mělo značné provozní následky. Stavovské divadlo se stalo hlavní scénou činohry a opeře se tak uvolnil prostor v budově Národního divadla. Řada pěvců ovšem odešla za výhodnějším angažmá, z jednatřiceti členek a členů sólistického souboru v roce 1918 jich před nástupem nového šéfa sedmnáct působilo v zahraničí. Ostrčil tedy musel řešit značné personální problémy. Tíživá hospodářská situace navíc přinutila operu hrát až deset představení týdně a na repertoáru bylo až osmdesát titulů, což soubor enormně zatěžovalo. Pro další chod opery bylo tedy životně důležité začít okamžitě a systematicky budovat kvalitní pěvecký ansámbl. Během Ostrčilova působení prošly Národním divadlem velké pěvecké osobnosti jako skvělá představitelka Rusalky Ada Nordenová, mladičká Jarmila Novotná, vynikající Olympie z Hoffmannových povídek a první „pražská“ liška Bystrouška Míla Kočová, výsostná interpretka především českého repertoáru Marie Budíková nebo mezzosopranistka Marta Krásová, kterou Ostrčil angažoval v roce 1928 a mluvil o ní jako o „jednom z nejkrásnějších mezzosopránových orgánů, které existují“. Oporou pánské části souboru se stali tenoristé Otakar Mařák, Richard Kubla, Josef Otakar Masák a Vladimír Tomš, barytonista Emil Burian – bratr Karla Buriana a otec Emila Františka Buriana, jenž se do Národního divadla vrátil s příchodem Otakara Ostrčila a v roce 1926 na vrcholu své kariéry bohužel tragicky zahynul na následky zranění, které mu způsobila uvolněná kulisa při představení Figarovy svatby. Na scéně Národního divadla zářili také první český Vojcek Václav Novák nebo velký český barytonista Zdeněk Otava. Ostrčil však nezískal pro Národní divadlo jen skvělé pěvce, ale z Brna přetáhl režiséra Ferdinanda Pujmana, se kterým spolupracoval již dříve v Divadle na Vinohradech, a angažoval i zajímavé scénografy, například Františka Kyselu, Josefa Čapka nebo na začátku třicátých let Jana Zrzavého, který pro Národní divadlo vytvořil scénu pro Mozartova Idomenea a Straussovu Elektru.

Ostrčil zformuloval pro soubor Národního divadla jasné poslání: „Není to divadlo jako kterékoliv jiné na světě. Zavazuje nás především k české tvorbě, k tvorbě našich předchůdců a současníků. Divadlo má být strážcem a ukazatelem dobrého vkusu. Bilance Národního divadla se nedá měřit pouze podle pokladních výkazů, ale podle etického plus, které vyvolává a zanechává. Musí být naší snahou vybaviti je k tomu dostatečnými prostředky, ale potom neúprosně žádati, aby svému poslání plnou měrou vyhovělo.“ On sám šel příkladem. V prvních šesti sezonách nastudoval osmatřicet z devětašedesáti operních titulů plus dva balety: Legendu o Josefovi Richarda Strausse a Stravinského Petrušku. Svou dramaturgii zčásti postavil na uvádění cyklů oper českých skladatelů. Začal Bedřichem Smetanou a pokračoval Zdeňkem Fibichem, Antonínem Dvořákem, Josefem Bohuslavem Foersterem a Vítězslavem Novákem. Jak již bylo řečeno, prosazoval také novou českou tvorbu. Do dramaturgie Národního divadla zařadil Jeremiášovy Bratry Karamazovy, opery Rudolfa Karla Ilseino srdce a Smrt kmotřička, Vogelova Mistra Jíru, Preciézky Otakara Zicha, Švandu dudáka Jaromíra Weinbergera, Jánošíka Karla Háby, Křičkova Strašidla v zámku a prvotinu dvacetiletého skladatele Emila Františka Buriana Před slunce východem, v níž role Evy a Adama pod Ostrčilovou taktovkou ztvárnili Gabriela Horvátová a komponistův otec, barytonista Emil Burian. Bylo mu vytýkáno zanedbávání Janáčka. A vskutku, Janáček se souborného cyklu v Národním divadle nedočkal, nicméně Ostrčil zde prosadil uvedení Káti Kabanové, Příhod lišky Bystroušky, Věci Makropulos a poslední Janáčkovy opery Z mrtvého domu. Z repertoáru Národního divadla se pak do historie zapsala pražská premiéra Vojcka v roce 1926, kterou sám její autor Alban Berg, jenž byl osobně přítomen, označil za „Uraufführung“ (světovou premiéru), ačkoli byla rok předtím provedena v Berlíně. Alois Hába tehdy popsal atmosféru v divadle jako „ohnivou pec, která jindy pohodlné obecenstvo uvedla v nadšení“.

Kdo byl Otakar Ostrčil?

Narodil se na pražském Smíchově 25. února 1879 jako nejmladší ze čtyř dětí prvního prezidenta Komory lékařů pro Království české (předchůdkyně České lékařské komory) Josefa Ostrčila. Jeho starší bratři Antonín a Josef následovali svého otce: Antonín se stal gynekologem a založil několik porodnic, Josef pracoval jako lékař a ministerský rada na ministerstvu zdravotnictví. Otakar pokračoval po gymnáziu ve studiu moderní filologie na Filozofické fakultě Karlovy univerzity. Mezi jeho profesory byli mimo jiné tvůrce Historické mluvnice jazyka českého Jan Gebauer a vlivný estetik a hudební teoretik Otakar Hostinský. Předpokládá se rovněž, že se zde potkal s Tomášem G. Masarykem, který na univerzitě v době Ostrčilových studií působil. Vedle toho již od mládí komponoval a věnoval se hře na klavír a na housle. Svou první skladbu vytvořil, když mu bylo čtrnáct, první opusové číslo má ale až orchestrální Selská slavnost z roku 1898. V roce 1895 začal studovat klavír a kompozici u Zdeňka Fibicha a zůstal s ním až do skladatelovy smrti v roce 1900. „Brzy jsem byl víc než žák, byl jsem něco jako jeho famulus. Pomáhal jsem mu s korekturami, dohlížel jsem na ně u děl, jež měla vyjít výtiskem. Později jsem mu také pomáhal při instrumentování jeho skladeb, takže jsem u něj získal skutečně praktickou školu,“ napsal Ostrčil do svého životopisu vydaného nakladatelstvím Breitkopf & Härtel. Jeho život se zpočátku ubíral dvojím směrem: šestnáct let (1903–1919) byl profesorem češtiny a němčiny na Českoslovanské obchodní akademii (založena 1872) a skladbě a dirigování se věnoval paralelně. V letech 1908 až 1922 vedl tzv. Orchestrální sdružení, amatérský orchestr, který pod jeho vedením dokázal ovšem kvalitně nastudovat i tak obtížný repertoár, jakým byla Pátá symfonie Gustava Mahlera, o jejímž provedení se pochvalně vyjádřil i Ostrčilův velký dirigentský vzor Alexander Zemlinsky, od roku 1911 šéf opery Nového německého divadla v Praze. V letech válečných 1914–1918 vedl Ostrčil operu Městského divadla na Královských Vinohradech, než přešel do Národního divadla, kde působil až do své smrti v roce 1935 nejprve jako dramaturg a od roku 1920 jako šéf opery. Od roku 1912 byl také členem České akademie věd a umění, v roce 1919 byl zvolen předsedou Foersterovy společnosti a v letech 1924–1933 působil jako předseda Spolku pro moderní hudbu. Tři roky (1926–1929) vyučoval dirigování na pražské konzervatoři a deset let (1925–1935) pracoval společně se Zdeňkem Nejedlým na přípravě kritického vydání Smetanovy Prodané nevěsty.

Operní skladatel

O zkomponování opery se pokoušel již během studií u Fibicha. „Během studentských let jsem napsal operu Jan Zhořelecký a fragment opery Cymbelín podle Shakespeara,“ píše ve svém životopisu. Jeho prvním uvedeným operním dílem byl Vlasty skon zkomponovaný v letech 1900 až 1903 na libreto Karla Pippicha. Ostrčil jím navázal na Smetanovu Libuši a Fibichovu Šárku. V roce 1908 premiéroval v Národním divadle Karel Kovařovic Kunálovy oči podle Zeye­rovy povídky. Následovala jednoaktovka Poupě, komická konverzační opera na libreto Františka Xavera Svobody z roku 1910, a Legenda z Erinu, ve které se Ostrčil vrátil k textům Julia Zeyera. Dokončil ji v roce svého nástupu do Národního divadla, premiéru měla roku 1921 v brněnském Divadle Na hradbách (dnešním Mahenově divadle). Do konce života pak napsal již jen jedno operní dílo – moderní pohádku o svědomí společnosti třicátých let Honzovo království. Pracoval na ní pět let, od roku 1928 do roku 1933. „Je to dlouhá doba, ale dá se vysvětliti nedostatkem času k vlastní skladatelské práci mezi divadelní sezónou. Větší díl opery vznikl proto za prázdninového pobytu v Soběslavi,“ vysvětloval Otakar Ostrčil v Českém slovu v dubnu 1935. Premiéra proběhla opět v Brně 26. května 1934 v Zemském divadle a poté v Ostravě a v Praze, kde ji dirigoval sám autor. Příběh, v němž ďábel usiluje o nadvládu nad světem, vyvolal rozruch, neboť byl uveden jen několik měsíců po nástupu Hitlera k moci. Šlo o poslední Ostrčilovo dílo, které dirigoval v Národním divadle. O čtyři měsíce později 20. srpna 1935 v pouhých šestapadesáti letech zemřel.

Legenda z Erinu

Opera Národního divadla připomene Ostrčilovu tvorbu titulem Legenda z Erinu, příběhem situovaným do doby pohanského Irska třetího století (Erin je starší název pro Irsko). Premiéra původní Zeyerovy hry se uskutečnila v Národním divadle 23. ledna 1886 v režii Františka Kolára. Dočkala se tří uvedení, poté byla stažena a na prknech naší první scény se již nikdy neobjevila. Kritici jí vytýkali dosti spletitý a mnohdy nelogický děj. „Novinka je stejně překvapující pro Midaka, jako pro diváka. Dermatův otec? Co je diváku na konci třetího aktu Hekuba, Dermatův otec? Ten muž je dávno mrtev, nic o něm neznáme, v kuse nevystoupil,“ psal po premiéře trochu rozvášněně divadelní kritik Josef Kuffner. Na co narážel? Zeyer vložil poměrně zásadní dějovou zápletku, která odstartuje celý děj dramatu, do rukou postavy, kterou divák v průběhu děje na jevišti vůbec nespatří. I přes jistou objektivní nedokonalost libreta si tuto látku Ostrčil vybral jako námět své předposlední opery. Pracoval na ní šest let v letech 1913–1919 a její premiéru svěřil do rukou dirigenta Františka Neumanna a režiséra Ferdinanda Pujmana. A byl to sukces, což dokládá i tato humorná glosa „stréčka Matěje Křópala z Břochovan“ alias sólisty brněnské opery, tenoristy Valentina Šindlera, kterou přispěl do týdeníku Divadelní šepty: „Legenda z Erinu je nová česká opera, keró složel Otakar Ostrčil a věřte, že ten Ostrčil mosi bet hlava notama načesto prošpikovaná. To je ta némoderněši mozeka, jaka muže bet. To Vám přejo slešet! Neco nadobro novyho! To nende ani na třasák, ani na sosedskó lebo na válčik – ale hned slešite kvik! kvik! ramtata, rimtata! šóst! šóst! ric! pic! jak dež se všeci čerti ženijó a hned zas hrrr! brrr! bum chrbéc! jak dež se žene bóřka na hanáckó órodu. A zpěváce, abe měle hlase na nekolek sáhu. (…) Pan skladatel přejele e s paničkó, abe to na svy vlastni oše slešele a s něma přejela e řada kritiku a slošnéch ledi až z Prahe, abe viděle, jak v Brně ten komšt mastijó. (…) Dež sem viděl na začátko, že leze k pulto ten šéf Neumann, tak si povidám: ‚Jož je dobře! Jak to má Hanák v rokách, nepřevali se to!‘ A skotečně! V parkétuře vezdvihl každé puntik a zpěváce zpivale všeci s takovém gurášem, jak debe na to počétale, že ten Ostrčil jich všecke jednó angažiroje do Prahe. A mozekanti? Ti dělale dive! Nésó note jako note! V té ‚Legendě‘ abe ti mozikanti měle ešče jedno oko na nose! Dvóma těžko přehlidnót! (...) Pleskáni, vevoláváni a sláve belo bez konce.“

V Národním divadle byla Ostrčilova Legenda z Erinu uvedena šestkrát v březnu a dubnu roku 1923 pod taktovkou autora a poté již jen dvakrát v koncertním provedení v roce 1982 ve Smetanově divadle (dnešní Státní opeře) v rámci festivalu Pražské jaro v nastudování Bohumíra Lišky. Novou inscenaci, jež bude mít premiéru 16. a 19. října, svěřilo Národní divadlo do rukou hudebního ředitele Národního divadla Roberta Jindry a režiséra Jiřího Heřmana, s nímž si o tomto titulu řekneme více v dalším, říjnovém čísle časopisu Foyer.

Článek čerpá vedle dalších zdrojů z dizertační práce Markéty Kratochvílové Skladatelské dílo Otakara Ostrčila a ze série textů Vlasty Reittererové a Mojmíra Weimanna pro časopis Harmonie a Opera PLUS.