Symbolický návrat Soni Červené

9. září si připomínáme nedožitých sto let významné české pěvkyně a herečky Soni Červené (1925–2023). Při této příležitosti bude do Státní opery instalována její busta a Národní muzeum ve spolupráci s Nadačním fondem Soni Červené představí výstavu, která mapuje její téměř osmdesátiletou kariéru, během níž nastudovala přes sto deset operních rolí a získala řadu tuzemských i zahraničních ocenění.

Dcera spisovatele a kabaretiéra Jiřího Červeného debutovala v roce 1947 ve filmu Poslední mohykán. Účinkovala rovněž v Osvobozeném divadle, byla první Káčou v muzikálu Jiřího Voskovce a Jana Wericha Divotvorný hrnec, vystupovala v karlínském divadle s Oldřichem Novým i Vlastou Burianem. V roce 1951 odešla do svého prvního operního angažmá ve Státním divadle Brno ke Zdeňku Chalabalovi. Od roku 1954 hostovala na scéně Stavovského divadla. Vynikala především tmavým, přesto hebkým mezzosopránem, kterým dokázala odstínit valéry a hloubku rozpoložení svých postav.

Roku 1958 přijala angažmá v Berlíně v opeře Unter den Linden. Svou zkušenost z předchozích sedmi sezon v Brně rychle zúročila v nových rolích, zejména v dílech Claudia Monteverdiho, Georga Fridricha Händla a Christopha Willibalda Glucka, za jehož Orfea byla již v roce 1961 vyznamenána titulem Komorní pěvkyně. Rok poté emigrovala do Západního Berlína. Tamější stálé angažmá v Deutsche Oper i pozdější ve Frankfurtu nad Mohanem a v San Francisku jí přinesla role nejnáročnější, excelovala ve více jak sto padesáti reprízách Carmen, současně hostovala v desítkách dalších rolí po celé západní Evropě a severní Americe. Stala se uměleckou partnerkou mnohých významných pěvců a pěvkyň, spolupracovala s dirigenty světových jmen Herbertem von Karajanem a Rafaelem Kubelíkem, s vynikajícími režiséry Walterem Felsensteinem, Wielandem Wagnerem i Davidem Pountneym. Soustavný zájem o tvorbu 20. století ji vedl ke stále častější interpretaci skladeb Albana Berga, Igora Stravinského, Benjamina Brittena, Giana Carla Menottiho a samozřejmě Leoše Janáčka.

Do České republiky se pak vrátila v inscenaci Roberta Wilsona, s nímž navázala dlouholetou spolupráci – v roce 2002 na jeviště Národního divadla v symbolické pantomimické titulní roli Janáčkovy opery Osud. Účinkovala i v dalších inscenacích Opery a Činohry ND – Zítra se bude…, Věc Makropulos, 1914, Toufar nebo Krvavá svatba. Hostovala také v Klicperově divadle a Národním divadle Brno. Naposledy veřejně vystoupila v září 2022 jako sólistka v partu sv. Ludmily v oratoriu Jana Zástěry Nádech věčnosti v Lateránské bazilice v Římě.

Foto: Benedikt Renč