Fejeton: Staré a nové cesty

V pohraničním městě, kde jsem vyrostla, bývala továrna na perleťové výrobky. Chodila jsem se dívat do sbírek okresního muzea na perleťové brože, figurky, ozdoby do vlasů, náramky a všelijaké dojemně prosté dekorativní kousky. Dřevěnou krabičku obloženou perletí jsme měli doma, máma do ní ukládala účtenky a ústřižky od zaplacených složenek. Ví ještě dnes někdo, co to byla složenka? A proč se tomu vlastně tak říkalo?

Kousky perleti se třpytily ve štěrku, kterým byly pokryty cesty. Bylo to krásné a tajemné, už proto, že nebylo možné najít ani sebemenší pozůstatek po těch továrnách, které poskytovaly chudému obyvatelstvu kraje obživu v zimě, kdy se nemohlo pracovat na poli ani v lese. Zmizely spolu s vesnicemi při hranici. Jako děti jsme po těch cestách chodili s přimhouřenýma očima a matně lesklé střípky perleti se nám skládaly v kaleidoskop, proměnlivý na každém kroku.

V našem pohraničním kraji mnoho cest zaniklo tím, jak se zvětšila pole a rozoraly meze, na což bylo tehdejší zemědělství pyšné, zatímco dnes toho litujeme. S cestami to bylo jako se zaniklými vesnicemi, zdálky člověk viděl v krajině stromořadí, křovinatý pruh, ze kterého vyčnívaly třešně ptáčnice, ale projít tudy se nedalo. Úvoz byl zarostlý trním a kopřivami. Ty cesty ale nebyly zbytečné, byly přímým spojením mezi místy, kam bylo zvykem chodit, a tak se poté, co zarostly do neprůchodna, chodilo přes pole. Nebo vedle něj. Ale nová cesta tím nevznikla, jen pěšina.

Rozorat cestu není jen tak, proto taky stopy po někdejších úvozech v krajině zůstaly, kdežto rozorané meze zmizely k nepoznání. Cesta totiž musí být řádně založená, vždy to byla stavba, i v dobách před betonem a asfaltem. Založení cesty představuje velikou investici, to slyšíme z mnoha stran, i když dnes se mluví spíš o dálnicích.

Na staré cesty, zejména když vedou mezi poli, se časem naneslo bahno a hlína; to ale až od doby pneumatik, na loukoťových kolech se tolik zeminy neudrželo a vozy tu vrstvu neutemovaly tak, aby pod ní kamenné založení úplně zmizelo. Jak se mění vozidla, dělá se i povrch cest jinak, i když kamenný základ zůstává. Dokonce i v nejspodnější vrstvě dálnice.

Když nastal konec kolektivizovaného zemědělství, zavázali jsme se k obnovování starých cest. To je moc pěkný úmysl a radostná práce, krajina s obnovenými cestami dostane hned větší smysl. Podél cest, někdy znovu vybudovaných (a už vyasfaltovaných), někde dokonce i opravdu obnovených až po tu hlínou zanesenou a trávou zarostlou kamennou vrstvu, byly nově vysázeny aleje.

Alej patří k cestě neoddělitelně, její vysazení je od pradávna stejně promyšlené jako založení cesty. Má cestující chránit před sluncem, větrem, deštěm, prachem. A taky patří k obrazu krajiny, vytváří vzor, ukazuje směr.

V našem pohraničním kraji se chodím na nově vysazené stromy podél obnovených cest dívat. Krásně se ujaly a vyznačují mezi poli mnohobarevnou linii: na jaře bílou jako něžná krajka, pak zelenou, podzimně barevnou, a nakonec se alej protáhne v zimní krajinou roztřepenou linku jako v grafice suchá jehla.

Nesmyslně velké lány se nezmenšily, jak jsme si mysleli, protože k jejich obdělávání stály v zemědělských areálech veliké stroje a ty nově nakoupené jsou ještě větší. Kraj pole je oříznutý, jako když střelí, a stroj, jak jede podle digitální navigace, otlouká nahoře stromům větve a dole kmeny. Tak vytrvalé násilí, tak soustavné otloukání žádný strom nevydrží, duby se brání dlouho, ovocné stromy hynou za pár let a jeřabiny spílají nebi pahýly větví. S tímto přístupem ovšem už žádnou novou pěknou cestu, lemovanou alejí, nezaložíme. I když je to moc pěkný a užitečný program.