V kánonu západní klasické literatury existuje celá řada děl, která se divadelníkům jeví a priori jako neinscenovatelná. Přesně pro tento okruh předloh má však režijní tandem SKUTR (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský) obrovskou slabost. Dráždí jejich imaginaci, smysl pro ohledávání hran divadelnosti a sympatie k nepravidelným scénickým tvarům. A Ovidiovy Proměny, které právě připravují ve Státní opeře, jsou zcela nepochybně také jedním z nich.
Rozsáhlá sbírka antických mýtů, legend a bájí čítá patnáct knih o desítkách samostatných příběhů se stovkami postav. Mnohé „proměny“ dosahují rozsahu až několika stran. Mají konkrétně a plasticky vykreslený časoprostor, čímž umožňují vznik situačně rozvětveného narativu, ve kterém se střídá vševědoucí vypravěč s přímými promluvami postav. Jiné však pouze stručně shrnují klíčové události námětu v několika větách nepřímé řeči. Tudíž ještě předtím než se inscenátoři vůbec odhodlají přistoupit k volbě vyjadřovacích prostředků a úvahám nad jejich uspořádáním v celkovém scénickém tvaru, případně jejich žánrovou vyhraněností či mírou stylizace – což je v případě antické látky samo o sobě rébus, jelikož starověké mytologie vynikaly právě vlastností smiřovat ve svých obsahových útrobách protikladnosti (na všech úrovních) a tím se vymykaly možnosti jednoznačného racionálního uchopování či výkladu a tím zčásti i zobrazování – musí projít prekérním procesem pracného přetváření epických básní do dramatické (potenciálně jevištní) podoby. Nejenže je mnohdy nutné kompletně vymyslet repliky, tedy přímou řeč postav, ale dokonce i rozfabulovat děj a zpřesnit kontury postav (přičemž nemluvíme o pouhém charakteru v moderním slova smyslu, jelikož bezpočet postav je alegorických a jejich významová funkce v textu zdaleka přesahuje psychologický výčet jakýchsi pravděpodobných lidských vlastností). Zde se již ale pohybujeme na mimořádně tenkém ledě, jelikož to všechno může být s podstatou původní mytologie v ostrém rozporu. Proč takový risk vůbec podstupovat?
Proměny, čtená zkouška, František Němec, představitel Filémóna, foto Pavel Hejný
Spolu s touto enormní řemeslnou a koncepční výzvou se totiž v Ovidiově veršovaném cyklu optikou současné dramaturgie snoubí i specifický pohled na realitu, který skýtá indicie, jak nahmatat neuralgické body myšlení naší civilizace jako takové. Čtenář se zde setkává s panoptikem změn podob – fyzických i metafyzických, individuálních i celospolečenských, vytoužených i neočekávaných, ba dokonce proklínaných, jelikož přichází jako trest… Věci a předměty nabývají v důsledku působení bohů a nadpřirozených mytických bytostí nových tvarů a skupenství, z lidí se zase stávají zvířata či neživá hmota nejrůznějších obrysů a povah (souhvězdí Corona Borealis z Ariadny). Něco z podstaty jednotlivých existencí však přetrvává, pořád dokola – jakási „esence“… Tam kdesi je z interpretačního hlediska možné se začít pídit po tematizaci jednotlivých událostí a výjevů, tudy se poměrně nejefektivněji lze vydat hledat a nalézat přesahy čili zkušenosti a moudrost našich předků, zároveň zakladatelů naší civilizace, v (na první pohled zašifrovaných) obrazných sděleních.
Autorovo pojetí běhu světa jako věčné proměny všeho, co jest, vyjadřuje v přeneseném významu určité paradigma chápání světa, na které v průběhu celé naší historie narážela přímo či nepřímo nejrůznější umělecká, ale i filosofická či náboženská díla, směry a nauky. Postupně ho v průběhu novověku a nakonec definitivně v době moderní převzaly za své i téměř veškeré humanitní a přírodní vědy (od fenomenologie a existencialismu až po kvantovou teorii částic). Filosofickým jazykem lze říct, že v metaforách a alegoriích je zde zachycen nejpřirozenější stav bytí našeho světa: existence jako pohyb, dynamika založená na kauzalitě neutišitelných akcí a reakcí. Sám Ovidius zpodobňuje na počátku svého spisu stvoření světa jako vznik soupeřících protikladů a jejich komplementarity z prvotního chaosu. (Naskýtá se samozřejmě otázka, co konkrétně si v realitě pod specifickou uměleckou figurou chaosu představit.)
Sevřeni tímto myšlenkovým rámcem se v Ovidiově antických epických básních potýkají bájní a mytičtí hrdinové se svými láskami, nezkrocenými vášněmi, pýchou a zpupností, kontaktem s všelidsky obávanou smrtí i dalšími každodenními existenčními problémy. Právě archetypální radosti a strasti, se kterými je schopen na denní bázi se identifikovat každý jeden z nás, dostávají v ideové konfrontaci a zároveň kontextuální součinnosti s popsaným filosofickým rámcem nový antropologický rozměr. Co představuje lidské individuum v neúprosném běhu kosmu? Co z našeho pachtění smyje čas a co naopak zůstane? Kdo a jak alespoň nepatrně přetvoří svět k obrazu svému? A je radno, nebo dokonce lze vůbec na něco takového aspirovat?
Proměny, čtená zkouška, Zuzana Stivínová, představitelka Baucis, foto Pavel Hejný
Režijní duo SKUTR se svým inscenačním týmem představí v budově Státní opery svébytný výběr z nepřeberného množství starořeckých a starořímských postav jako barvitou paletu lidských osudů, kde se bytosti a jiné elementy hmoty souběžně a soustavně přibližují a vzdalují, setkávají i míjejí – někdy se z dálky pouze letmo zahlédnou, jindy do sebe vrazí plnou rychlostí a vyvolají otřes gigantických rozměrů. Tento inscenační postup, pro tvorbu Martina Kukučky a Lukáše Trpišovského tak typický, usiluje o vizuálně mnohovrstevnatou scénickou skladbu, kde se synteticky pojí všechny odvěké druhy uměleckého výrazu (stejně tak, jako v antickém umění samotném) – slova vyřčená, slova zpívaná, pohyb na pomezí stylizovaného jednání a tance i němá výtvarná obrazivost. A to vše uvnitř i vně provázáno temporytmem (nejenom) antického hexametru…
Sdílet na sociálních sítích
