Činohra
Říjen 2022
Schnitzlerův Rej jako zpráva pro budoucnost
Rej je slovo, které vyvolává pozitivní i negativní konotace. Evokuje tanec, radost, rozptýlení, zábavu. Když se to ovšem s tím točením trochu přežene, může to dopadnout zle. Jak to dopadne s námi, nechává Arthur Schnitzler otevřené…
Rakouský dramatik napsal svou hru nejprve pro malý okruh přátel: tušil, že deset dialogů o lásce a sexu (a všem, co k tomu patří) jeho rakouské maloměšťácké současníky slušně rozčílí. V roce 1903 text vyšel jako soukromý tisk, o dvacet let později byl inscenován – a samozřejmě to skončilo skandálem. Zatímco Angličané a Francouzi Schnitzlerovi porozuměli, doma nebyl Rej – na autorovo přání – uváděn několik desetiletí a české premiéry se dočkal dokonce až ve 2. polovině osmdesátých let. Zákaz po Schnitzlerově smrti ještě prodloužil jeho syn, protože měl důvodné podezření, stejně jako jiný významný rakouský dramatik Thomas Bernhard, že Rakušané se ještě dostatečně nepostavili čelem ke své nacistické minulosti. Schnitzler je dnes nicméně stálicí nejen na rakouských jevištích.
Do Stavovského divadla se Rej dostává v novém překladu básníka a germanisty Pavla Novotného, díky němuž před námi ožívá nejen Vídeň před sto dvaceti lety, ale plasticky tu vyvstává i náš všední život. Zejména ten, v němž lžeme a podvádíme.
Hra má cyklickou strukturu, což s sebou nese řadu radostných „úkolů“ pro inscenátory, vrací se motivy, celé věty, prohlubují se metafory a text se nakonec propojí se svým začátkem. Na počátku se setkáváme s dvojicí Šlapka a Voják. Jsme na břehu Dunaje (ale zároveň ve Stavovském divadle, protože motivy divadla, masky, nejasné identity a hry jsou tu nesmírně silně přítomny), stmívá se a dvě bytosti hledají fyzickou blízkost. Každý si ji představuje jinak – ale vyústěním takové touhy je ve hře beztoho vždycky právě sex. Šlapka i Voják se pohybují neustále na hranici života smrti, jsou jakýmisi „černými anděli“ zkázy, která otevírá celou hru. Voják zůstává a přichází Služka. Poměr sil se přeskupí – „scénář“ předepsaný společenským postavením je ovšem neměnný. A tak je to s každou další přicházející postavou, nová figura přináší další barvu, další valér mezilidských vztahů, ale taky pravdy, (neschopnosti) lásky, postoje k životu. Nad postavami plyne čas, od setmění do úsvitu a pak zase přes tmu do rána. Jako by to byl sám čas odměřující naši existenci. A existenci ve Schnitzlerově podání značně depresivní.
Rej: 1. čtená zkouška – režisér Arthur Nauzyciel (foto: Petr Neubert)
Schnitzler Rej údajně napsal jako zprávu pro budoucnost. Aby jeho potomci pochopili, jak kdysi Schnitzlerovi současníci žili – a jeho text přijali jako zrcadlo vlastních časů. Schnitzlerova doba vyústila v nacismus. V co vyústí ta naše? Každá z postav hry v průběhu svých dvou dialogů dostane šanci prolomit daný kód, osvobodit se, zlepšit svět. Ale nikdo to neudělá. Rej pokračuje, kolotoč se točí dál. Postavy se scházejí na jevišti, jako by odkudsi uprchly, a samy pro sebe – a pro nás, diváky – vyprávějí své životy. Bez rekvizit, prakticky bez scény, s vírou ve slovo, v napsaný text. Jak je to ovšem typické i pro Schnitzlera, který řekl, že slovo je to jediné, co nám zbývá. Právě na slovo se rozhodl spoléhat i francouzský režisér Arthur Nauzyciel. Což je vzhledem k tomu, že nemáme společný mateřský jazyk, během zkoušení o to napínavější a dobrodružnější. Koneckonců jako pohyb v jakémkoliv reji…
U sodovky
Co když je to celý něčí sen?
Je 6. září. Začíná zkoušení Reje Arthura Schnitzlera. Místnost je plná lidí a taky očekávání.
Je to tady. Rej. Arthur – nejen Schnitzler, ale i Arthur Nauzyciel. Chlapík z Francie, kterej nejdřív nechá všechny v místnosti představit se v angličtině – některé divadelní funkce slyším v cizím jazyce (ke svému překvapení a studu) poprvé.
A pak to začne – Rej – rej postav, slov, témat, vrstev, myšlenek, jazyků. Neustálý Brownův pohyb v hlavě, která postupně začíná vnímat v angličtině – už i poznámky do textu přechází přirozeně do cizího jazyka, je to rychlejší – chytit myšlenku tak, jak je, než se rozplyne v překladu.
Náš trumf je dramaturgyně Marta Ljubková. Tepna, kterou proudí krev našich myšlenek a slov. Marta se v průběhu zkoušek noří do německého originálu, aby pak v někdy nekonečných diskuzích hledala jednotlivá slova a spojení a jejich odstíny a pravé významy. A u toho z ní něco září – rej, který běsní i v nás. Pořád koluje. Pohyb – krev – slova. A je to často až k zešílení!
Tu však stačí, aby se Arthur pokusil vyslovit jediné české slovo, a z jeho nevinného snažení vznikají neuvěřitelně roztomilé verze slov. Obzvlášť, když se po několika zkouškách svěří, že se zamiloval do ryze české nadávky „hergotfix“. Nebo když se snaží vyslovit slovo „zpustlíku“ a vznikne něco jako „spucliku“. Ale rozhodně to není jen sranda. Je to taky pěkná dřina.
A pak se dějou zázraky, kdy po necelém prvním týdnu čtených zkoušek skoro není třeba překladu a vyděšený Arthur se ptá: „To najednou, zničehonic, všichni všemu rozumíte?“ A my se po sobě překvapeně díváme a taky to nechápeme. Hergotfix! Poslední poznámka v textu z dnešní zkoušky je „What if the whole thing was someone’s dream?“ No, budiž. Třeba sním, ale – hergotfix – ještě se probudit nechci.
Sdílet na sociálních sítích
