Šaty dělají člověka – nová inscenace z cyklu Musica non grata

Co udělá s městečkem plným maloměšťáků jeden hezky oblečený mladík? Tak přesně touhle otázkou se zabývá opera Alexandra Zemlinského Šaty dělají člověka – nová inscenace v cyklu Musica non grata, jejíž premiéru chystá operní soubor na 24. února. Komická sonda do našeho svědomí či zrcadlo nás samých, jak snadno se necháme přechytračit vnějšími pozlátky světa, se vrací na jeviště Státní opery po 101 letech a ujímá se jí nejen fantastický inscenační tým, ale těšit se můžeme i na skvělé české a zahraniční pěvce.

Alexander Zemlinsky

Léta v Praze

Alexander Zemlinsky spojil svůj život s Novým německým divadlem na šestnáct let od roku 1911 do roku 1927 a od samotného počátku se pustil do práce s ohromným elánem. Jen v první sezoně nově nastudoval Mozartovu Kouzelnou flétnu a Figarovu svatbu, Wagnerova Tannhäusera, Valkýru, Lohengrina, Tristana a Isoldu a Mistry pěvce norimberské a Weberova Čarostřelce. Celkem během svého působení v Novém německém divadle osobně uvedl na šedesát oper a vůbec poprvé, byť v německých překladech, představil na této scéně operu českou, která byla do té doby čistě doménou Národního divadla: v roce 1924 Hubičku, následujícího roku Prodanou nevěstu a roku 1926 Její pastorkyňu. Jedním z nejprogresivnějších operních domů Evropy se však Nové německé divadlo stalo zejména díky dovozu atraktivních novinek, včetně uvedení několika světových premiér. Sám Zemlinsky zde nastudoval Hindemithova Cardillaca a jeho tři aktovky Vrah, naděje žen, Svatá Zuzana a Nusch-Nuschi, Krenkovu operu Jonny vyhrává, Vzdálený zvuk a Hledače pokladů Franze Schrekera nebo Mrtvé město, Polykratův prsten a Violantu Ericha Wolfganga Korngolda. Do hudební historie se pak zapsala světová premiéra monodramatu Arnolda Schönberga Očekávání v roce 1924. A samozřejmě nechyběly ani Zemlinského opery, byť času na kompozici zbývalo málo: Bylo nebylo (1912 a 1915), Florentinská tragédie (1917), Šaty dělají člověka (1922) a Trpaslík (1926). V roce 1934 pak uvedl Zemlinského nástupce Georg Szell ještě operu Křídový kruh.

Zemlinsky také pokračoval v pravidelných abonentních koncertech divadelního orchestru, které v roce 1887 zavedl Angelo Neumann a které se v průběhu let staly významnou součástí pražského hudebního života. Základ repertoáru za Zemlinského éry tvořili Beethoven, Brahms a Bruckner, téměř v každé sezoně zazněl Mahler, často Richard Strauss.

Schönbergovi uvedl orchestrální verzi Zjasněné noci, Pelléa a Mélisandu a roku 1921 zazněly pod Zemlinského taktovkou poprvé v Čechách Písně z Gurre (v červnu 2023 nabídne tuto monumentální skladbu cyklus Musica non grata v mezinárodní koprodukci!). Hrál díla Franze Schrekera, Ericha Wolfganga Korngolda, Stravinského (Pták Ohnivák, Pulcinella), na filharmonických koncertech Nového německého divadla se objevil také Ravel (La Valse), Viktor Ullmann (dnes ztracená Symfonická fantazie), Erwin Schulhoff (Variace na vlastní téma), Hans Schimmerling (cyklus písní Květy třešní), scény z Wozzecka Albana Berga nebo z opery Paula Dukase Adriana a Modrovous. 4. června 1924 zazněla v Praze v rámci festivalu Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu světová premiéra Zemlinského Lyrické symfonie se sólisty Tilly de Garmo a Josefem Schwarzem.

„Karikatura – bez brady, s vyvalenýma očima a příliš divokými pohyby,“

zapsala si do svého deníku v únoru roku 1900 tehdy dvacetiletá Alma Schindlerová. Tak na ni zapůsobil osmadvacetiletý dirigent a skladatel Alexander Zemlinsky, jemuž po jeho rodičích kolovala v žilách muslimsko-židovsko-křesťanská krev. Oč menší vzrůstem, o to větší duchem, říká se. Koneckonců i vybíravá Alma, navzdory počáteční antipatii, nakonec volila mezi ním a Gustavem Mahlerem!

To bylo ještě ve Vídni, než se v roce 1910 po smrti Angelo Neumanna, prvního ředitele Nového německého divadla v Praze, rozhodl jeho nástupce Heinrich Teweles učinit Zemlinskému nabídku stát se hudebním ředitelem této prestižní pražské operní scény. A ten ji přijal.

„Povoláním Alexandra von Zemlinského do funkce prvního kapelníka [Nového německého divadla] a poradce ředitelství v hudebních záležitostech odpadla všem, jimž leží budoucnost naší opery na srdci, velká starost. Aniž bychom chtěli soudit předem, můžeme se z této volby jen radovat. Neboť se Zemlinským nenastupuje na nejzodpovědnější místo našeho hudebního života dirigent vybraný jen náhodně z houfu více nebo méně známých kapelníků, nýbrž autorita a osobnost s jasným profilem, nositel jména, které zároveň znamená program. Program skutečného, žádnému směru poplatného hudebníka, umělce, který nezná koncese vůči sobě ani jiným a který se jeví nejen schopný plnit uložené mu úlohy, nýbrž stát se i v širším smyslu hlavou všech, kteří jsou spojeni společnými hudebními zájmy,“

tak v dubnu 1911 vítal Zemlinského pražský německý tisk.

Šaty dělají člověka

Hudební komedie Šaty dělají člověka měla premiéru 2. prosince 1910 ve vídeňské Volksoper, kde Zemlinsky v té době působil jako kapelník, tedy ještě před nástupem svého pražského angažmá. Pracoval na ní v letech 1907 až 1909, kdy na pozvání Gustava Mahlera krátce působil ve vídeňské Dvorní opeře. V roce 1910 v ní provedl několik dalších úprav, snížil například počet dějství ze tří na dvě. O téměř dvanáct let později se pak k tomuto dílu ještě jednou během svého pražského působení vrátil a 20. dubna 1922 premiéroval v Novém německém divadle jeho další, poslední verzi. Roli krejčovského tovaryše Strapinského tehdy zpíval Richard Kubla, v letech 1921 až 1923 stálý host Nového německého divadla, jeho milou Nettchen pozdější slavná sopranistka Maria Müller, která v Praze začínala a další kariéra ji zavedla do newyorské Metropolitní opery, londýnské Covent Garden či Berlínské státní opery.

Půvabné dílo na pomezí komedie a alegorické pohádky, které vzniklo na libreto Lea Felda podle novely švýcarského spisovatele Gottfrieda Kellera Lidé seldwylští, začíná v momentě, kdy se na náměstí provinčního a snad i trochu nudného městečka Goldachu, jehož obyvatelé žijí v neustálém očekávání události, jež by vnesla do jejich poklidné existence trochu neklidu velkého světa, objeví tajemný, elegantní kočár s ještě tajemnějším, romanticky vyhlížejícím cizincem… Stejně jako další Zemlinského opery i tato vyniká nádherou a jemností orchestrálních barev a naplno využívá prostor, který jí nabízí nejednoznačnost Kellerovy hry, jež osciluje mezi zdáním a skutečností. Partitura se nechává inspirovat průzračností hudby Zemlinského oblíbence Mozarta, stejně jako tajuplností a zvukomalebností symfonií jeho přítele, duchovního rádce a soka v lásce Gustava Mahlera. A když se zdá, že je vše ztraceno, nastupuje – jako v každém správném pohádkovém příběhu – šťastný, hudebně velkolepý konec.

Novodobou premiéru nastuduje ve Státní opeře nizozemská režisérka Jetske Mijnssen, kritikou oslavovaná jako umělkyně, jež dokáže „zviditelnit hudbu“. Dirigentské taktovky se ujme Litevka Giedrė Šlekytė, jejíž kalendář aktuálně zdobí spolupráce s Berlínskou či Bavorskou státní operou nebo drážďanskou Semperoper. Sólistou prestižní Semperovy opery je rovněž hlavní představitel tajemného cizince Wenzela Strapinského, americký tenorista Joseph Dennis, laureát Metropolitan Opera National Council Auditions 2015, kterému bude v roli Nettchen sekundovat čerstvá držitelka Ceny Thálie, sopranistka Jana Sibera.

Premiéra se uskuteční 24. února od 19.00 ve Státní opeře, reprízy jsou plánovány v únoru, březnu, květnu a červnu roku 2023. Opera Šaty dělají člověka se vrací na jeviště Státní opery po neuvěřitelných 101 letech! Přejte jí štěstí a přijďte se na ni určitě podívat!

musicanongrata.cz

První zkouška opery Šaty dělají člověka, foto S. Gherciu

Giedrė Šlekytė

Giedra znamená v litevštině radost a jas

S dirigentkou Giedrė Šlekytė o Zemlinském, lásce k opeře a chilli papričkách

Co vás napadne, když vyslovím jméno Giedrė Šlekytė?

Že „giedra“ znamená v litevštině radost, veselí, jas. Prosluněný den bez mráčku.

Proto máte doma plantáže rajčat, cuket a chilli papriček?

Jsem opravdu vášnivou „hobby“ zahradnicí, takže když jdete na můj Instagram, může se zdát, že jsem především zahradnice a vedle toho „hobby“ dirigentka! (Smích) Ale je to jen tím, že noty nejsou tak fotogenické jako moje zelenina!

Řada umělců mluví o nějakém „iniciačním hudebním zážitku“. Máte nějaký takový?

Do hudby jsem se zamilovala skrze zpěv. Začala jsem, když mi bylo pět let, ve škole jsem pak zpívala ve sboru. Dokonce jsem chvíli uvažovala o kariéře zpěvačky. Tak jsem se naučila milovat hudbu. V mém životě neexistuje nic jako (luskne prsty): Teď jsem se rozhodla, že ze mě bude dirigent! Skutečně to šlo všechno velmi postupně. (Zamyslí se) Nic moc vzrušujícího.

Co se vám líbí na světě opery a kde naopak cítíte, že by se měl změnit?

Miluji operu celkem vzato z jednoduchého důvodu: nakazila jsem se a stal se ze mě někdo, kdo rád vypráví příběhy skrze charaktery. Opera není uměleckou formou bez problémů, často zde zaznívají fráze typu „potřebujeme tradičnější přístup“, nebo naopak „tradiční pojetí jsou na nic, chce to modernější přístup“. Já osobně si myslím, že je nám především zapotřebí dobrých produkcí, ať jsou tradiční či moderní. Vzbudit v lidech vášeň pro operu jako takovou.

Co je to podle vás „dobrá produkce“?

Něco, co mě zasáhne a co aktivuje moji mysl. Příběh, který byl odvyprávěn upřímně. Mám ráda na jevišti upřímnost, nikoliv kompromisy, a ráda vidím na scéně skutečné charaktery. Z toho důvodu obdivuji Jetske (Mijnssen, pozn. autorky), protože jestli je někdo naprosto úžasný ve vytváření postav, pak je to ona. Stačí dva dny a už vidíte, jak se před vámi začínají všechny ty roličky rozehrávat. To je pro mě velice důležité a nemá to absolutně co dělat s tím, zda na sobě máte či nemáte dobové kostýmy. Buďto někdo vypráví příběh tak, že se vás to dotkne, nebo ne. Když přijdete domů z divadla, měl by z vás být trochu jiný člověk.

Jak na vás zapůsobila Zemlinského hudba?

Tahle opera v sobě nese mnoho z vídeňského espritu ve smyslu „všechno je možné“. Je plná naděje a rozhodně nejede v úsporném režimu, ale využívá velkého obsazení orchestru.

Pracuje Zemlinsky s leitmotivy?

Ano, je zde mnoho motivů, které se vracejí. Například motiv „Schneiderlein“ (Krejčíka), který slyšíte na začátku (zpívá) – Schneiderlein, was machst denn du (Krejčíku, copak to děláš) – a který se pak objevuje snad pětadvacetkrát. Ale nemyslím si, že by to byla nějaká Zemlinského specialita, v té době to bylo zcela běžné. Co je ale v této opeře jedinečné, jsou dvě velkolepé, hudebně naprosto fantastické mezihry. První je v místě, ve kterém si představujeme cestu z městečka Seldwyly do Goldachu, protože začíná, když se Strapinsky rozloučí a zavelí: „OK, jedeme!“ Druhá velká mezihra nese název Der arglistige Böhni (Úskočný Böhni) a můžeme ji naopak chápat jako Böhniho cestu z Goldachu do Seldwyly, kam tato postava jede zjišťovat, jak se věci skutečně mají…

Tahle opera nemá žádnou předehru!

To je pravda, hned se zpívá. Ale v notách stojí, že úvodní konverzace a první mezihra jsou vlastně předehrou a první dějství startuje až v momentě, kdy se nacházíme v Goldachu.

Jaká je kvalita vokálních partů?

Pro Zemlinského dobu obvyklá, takže se to nezpívá úplně pohodlně. Tehdy si s tím moc hlavu nelámali. Obzvláště part Strapinského je velmi, velmi těžký, ale Joseph Dennis je skvělý pěvec s výbornou technikou, takže je to v pohodě.

Je něco, co vás při studiu opery Šaty dělají člověka překvapilo?

Úžasná barevnost té hudby, která navíc absolutně nešetří energií. Je jako ohňostroj. Libreto sice není úplně mistrovské, ale co je na této opeře opravdu půvabné, jsou jednotlivé postavy, velmi dobře vykreslené co do výběru hlasových oborů a temp. Jsou ohromně živé, což je jednoznačné plus tohoto díla.

Jak se při dirigování této opery cítíte?

Velmi svobodně. Fakt, že nemá až takovou interpretační tradici, je osvobozující.