Romeo a Julie jako nesmrtelná baletní tragédie 

Původně divadelní Shakespearova hra z roku 1597 se dočkala ikonických operních, baletních i filmových zpracování, do zhudebnění příběhu veronských milenců se pustila jména od Charlese Gounoda, Hectora Berlioze až po Petra Iljiče Čajkovského. Žádná partitura se však patrně do uší nezaryla a s tématem nespojila tak neoddělitelně jako ta Sergeje Prokofjeva uvedená poprvé na jevišti v Brně roku 1938. 

Nový balet se nestal instantním hitem, od druhé poloviny 20. století se však látky a Prokofjevovy partitury začali chytat další a další tvůrci a dnes na světě neuplyne snad jedna divadelní sezona, jež by byla prosta nového choreografického zpracování známé látky. 

Ve světě klasického baletu a tradičních velkých inscenací se nejčastěji skloňují choreografická jména a verze Leonida Lavrovského (1940, Kirovovo divadlo, Leningrad), Johna Cranka (1962, Stuttgart), Kennetha McMillana (1965, The Royal Ballet, Londýn), Johna Neumeiera (1971, Hamburk) nebo Rudolfa Nurejeva (1977, English National Ballet, Londýn). Všichni shodně sáhli po Prokofjevově hudbě, učinili v ní jen minimum škrtů a snažili se o co nejvěrnější ztvárnění jak renesanční Itálie, tak Shakespearova příběhu se snahou neopominout sebemenší detail (především MacMillan a Nurejev téměř citují Shakespearovy verše). 

Prokofjevovou hudbou se nechali vést i další choreografové odlišných tanečních technik – Petr Zuska v Národním divadle (2013), Krzysztof Pastor se Scottish Ballet (2008), Jean-Christophe Maillot ve svém Les Ballets de Monte Carlo (1996), Matthew Bourne a jeho New Adventures (2019) nebo třeba Jiří Bubeníček jen před několika týdny s baletem chorvatského Národního divadla. Tito tvůrci si dovolili mnohem svébytnější přístup k Prokofje­vově partituře, nebáli se škrtů, přesouvání čísel či doplnění díla novými kompozicemi. 

A pak je zde řada tanečních inscenací, které vypráví příběh milenců, jež samy hvězdy spojily, ale obejdou se zcela bez ikonického Prokofjeva. Sasha Waltz (2007) třeba sáhla po stejnojmenné hudbě Berliozovy dramatické symfonie, Mats Ek vytvořil balet Julie a Romeo (2013) s hudbou Petra Iljiče Čajkovského a mimořádně oblíbenou a často uváděnou je i soudobá verze Edwarda Cluga (z repertoáru Baletu ND známého díky dílu Handman z triptychu Forsythe / Clug / McGregor) Radio a Julie se skladbami skupiny Radiohead. 

Takových extravagancí je inscenace, kterou uvádí Balet Národního divadla, prosta. Choreografické i režijní uchopení Johna Cranka nabízí v nejlepším slova smyslu tradiční podívanou ve stylu dramatického baletu. Jedná se o výsostně taneční inscenaci s velkými sbory i intimními duety, současně o inscenaci silně divadelní ve smyslu režijní stavby a práce s postavami, které se v interpretaci kvalitních tanečníků stávají živými bytostmi, jimž věříme, s nimiž prožíváme a dýcháme a jejichž osudy dovedou bodnout u srdce i při stém opakování. A o to přece divadelnímu umění, které existuje vždy jen tady a teď, jde. 

Uvádíme 22., 23., 28., 29. a 30. června 2022 ve Státní opeře