Robert Jindra: Opera Národního divadla je mou hudební kolébkou

Robert Jindra se od příští sezony stává novým hudebním ředitelem Opery Národního divadla.

S jakým očekáváním či s jakou vizí přicházíte do Národního divadla?
Podle mého názoru je soubor Opery Národního divadla ve velmi dobré kondici. Například orchestr se za poslední roky omladil, udělal obrovský kus práce a jeho výkony při představeních, která jsem viděl nebo dirigoval, měly skutečně vysokou hudební úroveň. Myslím, že – jako u každého orchestru – je zde nutné pracovat především na konsolidaci a na charakteristickém zvuku tělesa. Hrát v opeře je velmi specifická záležitost. Je to delikátnější a jemnější způsob než v symfonických orchestrech. Je potřeba vybalancovat „symfonický“ zvuk vůči měkčímu a empatickému doprovodu pěvců na jevišti. Není to vždy tak snadné, jak by se mohlo zdát. Obzvlášť v dnešní době, kdy se velmi často nerespektují jednotlivé hlasové obory… S mnoha členy orchestru se poznám i na osobní bázi, a tak vím, kolik vynikajících a zapálených muzikantů v něm hraje. Důležitá je podle mého kontinuální práce na zajímavém a širokém repertoáru. Pochopitelně je také důležitá možnost spolupracovat s různými dirigentskými osobnostmi.

V podstatě to samé mohu konstatovat i o Sboru Opery Národního divadla. Doufám, že se mi podaří do souboru vnést nové impulzy, pestrou dramaturgii, přivést zajímavé inspirativní osobnosti a pokračovat v budování české operní tradice. Rozšířit český repertoár o tituly, které se po dlouhá desetiletí neobjevily na jevišti Národního divadla. Není to snadný cíl, obzvlášť když se po sloučení obou pražských operních souborů podle mého názoru ještě stále nenašel ideální systém fungování provozu.

Jaké to je vracet se do Zlaté kapličky? Co vás přesvědčilo po téměř deseti letech k návratu?
Díky mému několikaletému působení převážně mimo Národní divadlo jsem mohl získat určitý zdravý odstup. S Národním divadlem jsem byl v pevném svazku od samého začátku své profesní kariéry a odcházel jsem po patnácti letech svého angažmá. Nebylo to vůbec jednoduché, ale z dnešního pohledu velmi ozdravné rozhodnutí. Roky, které jsem tu měl možnost strávit, byly velmi cennou zkušeností. Velmi mnoho jsem se tam naučil. Prošel jsem si celou cestu od asistenta sbormistra, asistenta dirigenta, dirigenta až k šéfovskému postu. Mohl jsem sledovat, jak pracují dirigenti, režiséři, jak probíhá příprava pěvců. Pojí se mi s tím obdobím mnoho nezapomenutelných jmen a osobností... Neměnil bych na tom vůbec nic! Jsem rád, že jsem si tím vším mohl projít. Je to nedocenitelná zkušenost, kterou mohu úročit stále. Měl jsem možnost se učit ještě od velkých osobností této scény, poznat soubor, sledovat jeho vzestupy i propady, poučit se z nich, zkrátka být součástí této divadelní rodiny.

Opera Národního divadla je mou hudební kolébkou. Proto, když přišla nabídka od uměleckého ředitele pana Pera Boye Hansena, zda bych opět nepřijal pozici hudebního ředitele, nebylo to až tak těžké rozhodování. Byl jsem tím vlastně i trochu zaskočen. Vedení Opery ND po mém odchodu spolupráci se mnou takřka zcela zastavilo. Samozřejmě jsem však musel zvažovat, zda je správné zkusit vstoupit do stejné řeky, i brát v potaz mnoho dalších aspektů. Jedním z nich byla i započatá spolupráce s mou agentkou Ritou Schütz, která měla pro mě již několik lukrativních nabídek ze zahraničí. Bylo nutné se některých věcí vzdát a skloubit s mými povinnostmi vůči Národnímu divadlu. Po několika kreativních a konstruktivních jednáních s panem Hansenem jsem se rozhodl nabídku přijmout. A můj patriotismus vůči Národnímu divadlu tak opět zvítězil!

Na co především byste se chtěl zaměřit? Kterou stránku třeba posílit?
Jak už jsem řekl, jedním z nejdůležitějších věcí je zefektivnit systém provozu a koordinaci mezi oběma subjekty. Je velmi komplikované koordinovat například členy sólového ansámblu, aby nebyli vystaveni přetížení a ideálně ani „přebíhaní“ z jednoho zkouškového procesu do druhého. Repertoár je velmi široký a není jistě ideální, když pěvci musí dopoledne zkoušet Mozarta a večer zpívat Smetanu. I takový model sice znám ze svého angažmá v Essenu či Düsseldorfu, ale rozhodně je žádoucí takovéto věci eliminovat. Je nutné si ale uvědomit, že Národní divadlo je vícesložková instituce a na rozdíl od většiny operních domů v zahraničí se dělí o jeviště a zkušebny se souborem Činohry a Baletu. Když se vezme v potaz, že soubor Opery ND nyní obstarává čtyři scény, najít ideálně fungující systém je velmi těžká a dlouhodobá záležitost. Věřím, že se v tomto ohledu posuneme dále.

Je to tedy spíše věc manažerská a organizační než umělecká, vymyká se tak tedy z mé kompetence, nicméně s kvalitním uměleckým výsledkem úzce souvisí. Pochopitelně současná doba je a jistě i bude ovlivněna dopady koronavirové krize a především vývojem mezinárodní situace. Na mnohé otázky ohledně budoucnosti v kultuře neumí nikdo v současné chvíli odpovědět. To má pochopitelně vliv na dlouhodobé plánování a uzavírání smluv, které je v případě opery naprosto nezbytné. Je potřeba tak být ve střehu a být připraven i na další možná řešení.

Počítáte s obsazováním především členů operního souboru a českých umělců, nebo dáváte přednost zahraničním hostům?
Společně jsme si s uměleckým ředitelem jasně vymezili kompetence a profilaci jednotlivých souborů. Je pochopitelné, že pokud je hlavním fokusem slovanský repertoár s důrazem na český operní repertoár, pak si lze jen těžko představit, že by se stavěl převážně na zahraničních hostech. Naše publikum navíc nebývá vůči české výslovnosti právě moc shovívavé a myslím, že pokud pro danou roli disponujeme kvalitním pěvcem, vždy preferuji česky mluvícího interpreta. Ovšem na často kladenou otázku, proč se nehraje víc a častěji český repertoár nebo proč jsou obsazování pěvci neznalí našeho jazyka, je odpověď celkem prostá. Protože kvalitních interpretů schopných všestranně naplnit tento repertoár v Národním divadle je u nás opravdu pomálu! A to ani nemluvím o dílech Fibichových, Foersterových… V případě, že v daném hlasovém oboru daného díla nebudeme mít ideální alternativu mezi českými interprety, bude nezbytné se rozhlédnout i do zahraničí. To samé platí i o inscenačních týmech. Další kapitolou je pak inscenační podoba těchto děl. Náš zakořeněný pocit, že vše dobré už bylo a jinak se to nesmí, nejednou zabíjí možnost nového, možná i ozdravného pohledu na tento repertoár. Proto rád dělám český repertoár v zahraničí, kde není zatížen inscenačními a hudebními tradicemi. Nutno ale dodat, že ne každý inscenátor si s tím ví rady a mnohdy nadělá více škody než užitku. U dirigentů je to otázka jejich profilace. Myslím si však, že u dirigenta je dokonalá znalost českého jazyka klíčová k interpretaci takového díla. Zde bych se experimentování rád vyvaroval.