Režisérka KASHA JANDÁČKOVÁ debutuje v Národním divadle inscenací Cherry Man 

Jaká témata z Cherry Mana jsou pro vás důležitá? 

Ivan Vyrypajev v Cherry Manovi zobrazuje stav společnosti, kterou staví na pranýř. Přivolává konec aktuální éry, konec světa, kde vyhrály smyšlené konstrukty ohledně správné víry, správné orientace, národnosti, rasy nebo pohlaví. Oproti tomu se trefuje do společnosti, která se vůči tomuto konstruktu vymezuje hyperkorektností a strachem věci pojmenovávat tak, jak jsou. Z jiného úhlu ji nazývá jako višňovou éru. Éru višňového člověka. Vyrypajev zde záměrně naráží na Čechova, z jehož díla si vypůjčil nemálo motivů. Vnímá se jako součást národa, který na základě snu o sobě samém, o své vlastní jedinečnosti až nadřazenosti, vytvořil tu nejabsurdnější věc, které se člověk může dopustit, válku. Ta je také jedním z výrazných témat hry. Vytváří zde podobenství, kde hlavní hrdinové Tom a Jerry přijíždějí do svého bývalého domu, který si chystají zpět přivlastnit.  

Autor je původem Rus a svou národnost vnímá jako „karmický ortel“. Nese si svůj díl viny a zároveň pocit, že nikam nepatří. Uvízl jako člověk mezi dvěma světy. Vymezuje se vůči svému národu, respektive vůči bodu, do kterého jeho národ došel a co způsobil, ale zároveň v sobě cítí kořeny Višňového sadu, které prorůstají jako plíseň celým jeho tělem, celou duší a nikdy se jich možná nezbaví. Sám Vyrypajev se s touto érou loučí nejen jako člověk, ale i jako dramatik. 

Ta hra je neuvěřitelně nekorektní a dá se očekávat, že bude vyvolávat kontroverze. Jak se s tou nekorektností vyrovnáváte vy? 

Hra se odehrává v Americe jako obecném zástupci Západu nebo protipólu Ruska. Přestože autor sám nikdy v Americe nebyl, zvolil si záměrně neznámou zemi jako volné pole pro stvoření domácnosti, která nemá žádné zábrany, za to má nekonečno možností, nebere si servítky se sebou, ani s pocity okolí, ale na oko se tváří jako tolerantní a přebujele srdečná. Vytváří zde stereotypní „masky“, postavy, které evidentně procházejí nějakou duchovní krizí a které manipulují sebou navzájem i s celou realitou. Přímé i pokrytecké, milé pijavice. Esence upřímnosti, se kterou je hra psaná a která budí upřímný smích, který může pomoci v boji proti nenávisti. Opravdu to vytváří pocity uvolnění až očištění. Je velmi zajímavé, jak například okázalý rasismus může ve čtenáři, potažmo divákovi, vzbuzovat sounáležitost s jeho obětí i přes to, že se směje věcem vyřčeným tvrdě, netaktně a napřímo. Je to zajímavá hra s morálkou a také důkaz, že smích i pláč může být lékem na nemoci společnosti. Je možné, že hra bude vnímaná jinak u nás a jinak v jiných zemích – Česko se příliš neveze na korektní vlně, jako třeba Amerika, Francie nebo Německo. Jasně, že i u nás to někoho může urazit. Ale to je holt riziko, se kterým se počítá. Zároveň jsem si jistá, že to není ničí záměr. V otázce korektnosti pro mě není podstatné, jestli se náhodou někoho nedotknu, ale můj záměr. Zloba a nenávist je mor lidstva. Cokoliv je napsáno chytře, cokoliv je myšleno čistě a s láskou, nepotřebuje cenzuru. Alespoň v to doufám. 

U takových témat se někdy mluví o „přesvědčování přesvědčených“, ale divadlo při tom má moc umožnit i „přesvědčenému“ nahlídnout problém nově.  

Ano, domnívám se, že autor nahlíží na problémy společnosti svým vlastním a neotřelým způsobem. Já osobně jsem se s ničím podobným nikdy nesetkala. Hra skýtá nekonečno možností, jak ji zinscenovat. Mnoho zákoutí i slepých uliček, je to hra se žánry, které se neustále proměňují. Pohrává si také s pojmy identity a reprezentace. To, kdo má jakou barvu pleti, kdo je v jakém psychickém stavu a kdo je ještě naživu, o sobě rozhodují postavy navzájem v průběhu děje. Najednou se rozhodne, že od teď bude někdo Afroameričan, někdo blázen, někdo mrtvý a někdo úchvatný i přesto, že tomu jejich vzhled, chování, ani tep neodpovídají. Je to promyšlená nevybíravá černá komedie plná pravdy i lidské bolesti, absurdní show napsaná tak, aby divák na chvíli opustil své pohodlí a zasmál se sám sobě. 

Pro své texty i inscenace vybíráte velice současná až angažovaná témata. Je to pro vás cesta, jak se s nimi sama vyrovnávat?  

Ano, jsou tam mé vnitřní pocity a strachy. Snažím se v těch tématech vzdělávat, pochopit je zevnitř a tím pádem se s nimi vyrovnat nebo z toho pro sebe najít cestu ven. Tu člověk většinou nenajde v obecném měřítku, nepřijde na to, jak zastavit klimatickou krizi, násilí nebo netoleranci, nenávistný projevy a fake news. Ale na individuální bázi je možné se s tím smířit, zaměřit se na dílčí problémy, které je schopen vyřešit, na to, co pro to či ono udělat, a postupně pozitivně ovlivňovat své okolí. Strašit lidi a vyhrožovat jim nefunguje, takhle já ve tvorbě nepřemýšlím. Když si vyberu téma terorismu, snažím se pochopit background člověka, který to udělal. Nebo se snažím nahlédnout do procesu, jak se oběť vyrovnává s tím, že na ní byl spáchán čin nenávisti. Prozkoumávám to zevnitř. 

Trpíte někdy klimatickou úzkostí? 

Ano, dříve to tak bylo poměrně silně. Proto jsem také napsala hru Les sebevrahů. Jak se srovnat s něčím, co nejde ovlivnit, jak se v takovém světě naučit žít? Stejně jako v mém textu i ve hře Cherry Man (potažmo stejně jako je tomu ve skutečnosti) je zobrazeno lidstvo, které se pasovalo do role pána planety. Má pocit, že to tady řídí, že na něj nikdo a nic nemůže. V obou dramatech je silné téma ohně jako něčeho, co s tím vším zatočí. Ale ani v jednom textu to není pouze o tom, že lidstvo v tomto bodě, ve kterém se nachází, potřebuje v nadsazeném smyslu zapálit a zničit, ale spíše o tom, že z toho popela má vzejít něco nového, něco, co má naději. Jak píše ve své hře Vyrypajev: „Neboj se ohně, synku, měj na paměti, že vlastností ohně je milovat“.  

Foto: Jan Hromádko, Martin Špelda